Jan Dvořák

Hvězdný zákon 

V roce 1569 vedl conquistador Gonzalo Jimenéz de Quesada výpravu po proudu řeky Orinoko. Jeho cílem bylo najít bájné Eldorádo. Společnost mu dělalo 500 španělských vojáků, 50 mnichů, 1500 domorodců a 1100 koní. Zpátky do Bogoty se o tři roky později vrátilo pouhých 64 vojáků, 2 mniši, 4 indiáni a 18 koní. Eldorádo se jim najít nepodařilo. Následující řádky popisují osudy asi stočlenné skupiny dezertérů, které pohltil prales a již nikdy nevydal.

*
Součástí textu jsou také fragmenty z deníku proslulého radvanického spiritisty Jana Rösnera, který byl osudem dezertérů Quesadovy výpravy přímo posedlý. Hlavním zdrojem jeho informací byla kronika Umbra Diaboli (Ďáblův stín), sepsaná kolem roku 1820 ve španělském klášteře Veruela.

I.

Delta řeky Orinoko, 1571

V nekončící horečce zapomněl na své jméno i odkud pochází. Jeho vnímání se smrsklo na malý tábor, jenž sdílel se zástupem mnichů a vojáků, se kterými uprchl. Hledali vykoupení a nový život, místo toho však byli vlákáni do pasti, která je zavedla do pekla.

Tábor se nacházel blízko řeky. Její vlastnosti – intenzita proudu, šířka koryta i prazvláštní ryby a plazi, kterými se hemžila – působily jako ze světa titánů z legend místních domorodců. Primitivní přístřešky odpadlíků svírala černozelená, vřeštící džungle plná útočícího hmyzu, hadů, opic a šelem. Ohlušující hučení řeky, neprostupná vegetace, vysoké stromy s korunami velkými jako mraky, ustavičný déšť, nepřestávající zažívací potíže, smrad – to vše posilovalo pocit cizího světa plného nebezpečí a útrap. Nejhorší však byli jeho vlastní bratři. Stal se jejich loutkou, vězněm chovaným jako dobytek na porážku. A do toho ty sny. Ty neuvěřitelně zlé a nikdy nekončící sny.

Deníkový zápis Jana Rösnera, 19. srpna 1920

Tábor odpadlíků u delty řeky Orinoko s nejvyšší pravděpodobností existoval jen několik málo týdnů. S jistotou to však prohlásit nemůžu. Časové údaje z dochovaných dokumentů mají podobu tajemných šifer, které se nám dosud nepodařilo plně rozluštit.

Kronika Umbra Diaboli praví, že dezertéři brzy narazili na místní domorodce, kteří jim poskytli přístřeší. Zúčastnili se s nimi rituálu, při kterém požili houby s magickou mocí ovládnout lidskou mysl. Následně ztratili pojem o čase, stejně jako zábrany a svědomí. Brzy na to došlo k prvnímu masakru domorodců – dezertéři své hostitele nemilosrdně povraždili a jejich zásoby, včetně prokletých hub, ukradli. V blízkosti řeky pak založili svůj tábor, který v duchu nejvyššího kacířství pojmenovali jako Nový Jeruzalém.

Halucinogenní potrava se stala hlavní částí jejich jídelníčku. Pochybná společnost plná odpadlíků, kteří se nemohli vrátit domů, nabrala formu temného kultu, jehož fantaskní nauky zpřehýbaly křesťanskou liturgii do groteskních teorií o Novém ráji, před jehož prahem se tábor údajně nacházel. Mniši se pustili do psaní svitků, které souhrnně pojmenovali jako Hvězdný zákon, jenž měl svým významem nahradit Nový, stejně jako ten nahradil Starý. Věřili, že okusili dotek pravého Boha a jimi samotnými prorůstají kořeny Stromu života.

Ve skutečnosti však sloužili prokletému Zlu, o jehož původu neměli žádné tušení a jehož plné poznání ani nebylo a stále není v lidských silách. Skrz otrávenou potravu tak pouze nasávali pekelný opar. To samotné však stačilo k úplnému rozkladu jejich duší a vědomí.

 

II.

Delta řeky Orinoko, 1571

Třásl se po celém těle, z kterého mu opadávaly kusy uschlé kůže. Zbývalo mu posledních pár zubů a nehtů. Všudypřítomná špína, shnilé maso, zvratky a výkaly tvořily zápach, který u mužů vyvolával silné migrény a slepotu. On sám již skoro neviděl, trpěl však takřka neustálými přeludy. Rozpadal se navenek, ale hlavně zevnitř – cítil, jak ho opouští lidské vědomí a zůstávají jen základní pudy.

Jeho dny mizely v koloběhu neustupující bolesti. Patřil mezi nejmladší členy výpravy a z počátku se snažil ostatní uprchlíky přesvědčit, aby společně putovali dále k Eldorádu.

„Svých pánů jsme se zbavili. Teď najdeme bájné město!“

Ale Starší měli jiné plány.

Spoutali ho a každé ráno vykrmovali houbami a vývary z bylin. Stalo se z něj Orákulum. Nejprve se bránil, ale mučili ho a ohýbali, dokud do něj nedostali vše, co chtěli. Podroušený stav trval z pravidla desítky hodin. Poté usnul spánkem nemocného a celý koloběh se opakoval. Pokud odpadl únavou dříve, než skončily halucinace nebo než se bratrům zlíbilo, polévali jej vodou a bodali naostřenými klacky, jen aby ho nechali trpět v záchvatu ďábelských přeludů. Jeho slova zapisovali a třídili do Hvězdného zákona. Během vzácných záblesků vlastního vědomí cítil, že umírá. 

Deníkový zápis Jana Rösnera, 24. srpna 1920

Skupina starších kněží, která odpadlíky vedla, postupně ztrácela pevnou půdu pod nohama. Dle jejich proroctví se brána do Nového ráje měla již otevřít. Vždyť byli vyvolení – na vlastní oči viděli, jak je Všemocný Satyr a jeho andělé zvou na místo věčné blaženosti. Místo toho však uvízli ve špíně, stíhání neznámými chorobami, vedrem a zvířaty. Neměli prostředky ani vybavení na to, aby v džungli přežili déle než měsíc. Jejich hříchy však byly již příliš velké a nebylo pro ně návratu, a tak se jen utvrzovali ve své lži a propadali do stále větší beznaděje, která se odrážela v jejich neobyčejné krutosti.

Ve snaze najít Eden se obyvatelé Nového Jeruzaléma začali oddávat rituálům a obětinám. Propojeni silným deliriem, pustošili okolní vesnice domorodců. Ty pak z pravidla mučili odřezáváním končetin, jazyka, uší, vypichováním očí nebo je pomalu vařili a během rituálu jedli. Netrvalo to dlouho a obyvatelé Nového Jeruzaléma se začali pojídat mezi sebou, někteří pak přímo sami sebe. Barbarství dosáhlo svého vrcholu.

Skupina postupně řídla, ze stovky dezertérů zbyly jen poslední desítky a tři Orákula. Tak říkali bratři mladým novicům, původně plným sil, z nichž udělali utrápené vězně bez vlastní mysli, jejichž jediným osudem bylo prožít zbytek života v noční můře způsobené halucinogenní potravou. Bratři následně zapisovali jejich šílená proroctví a temné promluvy do Hvězdného zákona.

Zvěsti o bestiálních praktikách odpadlíků se začali šířit džunglí, ba dokonce i za její hranice. První útok na Nový Jeruzalém podnikli domorodci, byli však krvavě odraženi. V Bogotě již ale Španělé osnovali plány na trestnou výpravu. Přihlásilo se k ní na 300 dobrovolníků, odhodlaných poslat odpadlíky do pekla. Nevěděli však, že ti už v něm dávno jsou.

 

III.

Delta řeky Orinoko, 1571

Drželi ho pevně čtyři. Všichni kost a kůže, slabí, bledí a do krve spálení zároveň, na něj však stačili. Seděli na něm a bili ho. Ruce i nohy měl svázané, trhavé pohyby celého těla byly zardoušeny již ve svém počátku. Rvali do něj kusy ještě syrových hub. Prozpěvovali si a křičeli zároveň. Nad nimi stál Starší, byl nahý, zarostlý a bez pravé ruky, jenž nedávno nabídl jako oběť. Držel velký dřevěný kříž, se kterým máchal nad hlavou a občas s ním někoho ze svých bratrů ze všech sil udeřil. Mluvil posedlým jazykem, byl v transu.

Netrvalo to dlouho a houby začaly působit. Mniši nechali slintajícího bratra svíjet se po zemi a chopili se svých pergamenů. Cítil, jak se mu rozpadá srdce a celý vnitřek těla. Cítil tlak krve ve svých žilách, které co nevidět prasknou. Cítil, jak se dusí, jak na něj dopadá černočerná tma. Už jim nemá co dát. Křičel.

Starší se zatvářil zklamaně. Křížem udeřil nejbližšího bratra.

„Je s ním konec. Síla Orákula vyprchala. Vrhněte ho do kotle.“

Jednooký pohůnek, který svíral pravou ruku svíjejícího se novice, se mu do ní s chutí zakousl. Ústa měl plné krve.

Starší jej okřikl a vší silou udeřil křížem do hlavy. Jednooký sebou prudce praštil, v ústech mu přitom zůstal dobrý kus masa. Byl na místě mrtev, nikdo si toho však ani nevšiml. Popadli jej a mířili ke kotli.

*

Jeho tělo bylo bezvládné. Nesli jej vstříc bolestivé smrti a on hleděl vzhůru k nebi. Naposledy se mu rozjasnil zrak jeho slepených očí, naposledy ještě uviděl listy na korunách stromů, které nad ním mávaly jako prastaré baldachýny. Cítil čerstvý závan větru i žár slunce.

*

Hodili ho do kotle společně s již mrtvým indiánem, několika krysami a velkým množstvím různorodých hub. Ani teď ho nerozvázali. Z vody, která se začala zahřívat, mu koukala jen hlava, kolem které se snažily plavat unavené a vřeštící krysy. Kousaly ho do obličeje. Měl před sebou jen několik posledních okamžiků života.

Sotva přes všechnu tu bolest popadal dech, ale viděl. Na vlastní oči viděl, jak na tábor najednou zaútočila španělská armáda, která se vrátila ztrestat hříšníky. Dusot koní a řinčení zbraní přehlušily i jeho vlastní řev.

Armádě trvalo jen několik málo vteřin zlikvidovat veškerý odpor.

„Zapalte to tady!“ Rozkázal velitel, zakrývající si nos i ústa, jako by ho to snad mohlo ochránit před dusivým smradem tábora plného výkalů, nepohřbených ostatků a pochybných mastí.

Mstitelé na nic nečekali a celý tábor začal mizet v žáru ohně.

Usmál se. Nehořel už jen on, ale i všichni ostatní. Vzpomněl si na své jméno. Byl konec.

Deníkový zápis Jana Rösnera, 1. září 1920

Útok přišel náhle. V táboře se v té chvíli nacházela necelá dvacítka posledních obyvatel. Nový Jeruzalém byl vypálen. Následujícího dne se vojáci vrátili, aby zjistili, zda jejich drtivou zteč někdo náhodou nepřežil. Nikoli.

K překvapení Španělů však plamen přece jen nepohltil vše. Svitky Hvězdného zákona zůstaly oproti veškeré pravděpodobnosti nedotčeny. Prokleté cáry plné kacířských úvah a popisů rituálů totiž chránilo Zlo, které se skrývalo v půdě delty řeky Orinoko.

Vojáci přivezli svitky do Bogoty. Není známo, co se po zpáteční cestě stalo, ale řada z nich výpravu nepřežila. Hvězdný zákon, plný Zla, si začal vybírat svou daň. V Bogotě byl uschován v pokladnici největší pevnosti. Nepřestával však škodit a mnoho životů bylo kvůli němu prokleto. Časem však stopa mizí a zlomek z původních svitků se o čtvrtstoletí později, v roce 1820, objevuje ve španělském klášteře Veruela, kde je předmětem bádání. Mniši své poznatky zapisují do Umbra Diaboli.

Mnozí z bratří zažívali přeludy, které v některých případech vedly až k sebevraždám. V roce 1822 tak opat zakázal další studium Hvězdného zákona. Ani to však některé bratry nezastavilo, a tak byl schován neznámo kam. Doteď se jej nikomu nepodařilo nalézt, ačkoli jsem si jist, že jsou tací, kdo znají místo jeho skrýše. Nepřestanu hledat, dokud Hvězdný zákon neobjevím. Musím.

 

Po domě mi zase chodí on. Jeho kroky jsou hlasité jako hřmění. Stejně tak smích. Pořád se mi směje…

 

(ilustrační obrázek je vytvořen umělou inteligencí)

 

 

×