Listopad je vždycky už z podstaty trochu melancholický měsíc, protože se zase brzo stmívá a počasí se pohybuje někde na pomezí podzimu a zimy, takže žádná duhová hitparáda. Sníh se zjevuje jen výjimečně, ale to je vzhledem ke klimatickým změnám pravda i v prosinci a v lednu. Prostě tu všichni umřeme. Listopad mi pak připomíná, že umřu hlavně já, protože mám na konci tohoto krutého měsíce narozeniny.

24 se rovná party 24/7

Celých 24 mi teď bylo. Sliboval jsem si od tohoto čísla zábavu 24/7, ale poměrně rychle jsem byl vyvedený z omylu a vrátil se do starých zabručených kolejí. Zvýšily se ceny energií, proběhl naprosto bizarní politicky motivovaný Slavík, migrační krize v Polsku pokračovala ve velkém a v Kanadě došlo k devastačním bouřím. Divoké věci se děly např. na Českobudějovicku, kde pětačtyřicetiletý muž hubil krtka pomocí pyrotechniky. Odpálil ji v krtinci pod dlaždicí, na které stál. V odborné válečné terminologii se tomu říká tzv. kamikaze. Naštěstí utrpěl jen závažná zranění dolních končetin a neskončil na pohřebišti jako japonští letci při podobných zákrocích. Poučení z této smutné události bych přebral z Bible. Miluj bližního svého, i když je to krtek žijící pod tvojí zahradou. Ostatně bez krtků bychom neměli krtkův dort a to už by ten život fakt neměl smysl.

V mém životě se děly zábavné věci. Byl jsem např. na výletě v Kutné hoře a zjistil, že je tam krásně. Překvapila mě obrovská galerie naplněná dobrým uměním, takže krom tipů na hudbu přikládám i tip na výlet. Pořídili jsme si na byt malého černého kocourka a jakkoli tato věta vybízí ke dvojsmyslům, tento kocourek je opravdu chlupatý. Teď nevím, jestli jsem tomu pomohl. Jmenuje se Faust a dělal nám po celý listopad tu nejlepší společnost. Mně se např. vyčůral do postele, protože jsem ho z dobroty svého srdce nechal spát vedle sebe. Odpustil jsem mu to hned, protože se tvářil hodně provinile, ale až později mi došlo, že koťata se tváří provinile pořád.

Brno is still Brno

Taky jsem byl v Brně, což je výlet, který doporučuju všem, kteří si neváží svého zdraví. Staré dobré moravské pořekadlo „Z Brna se střízlivý nedostaneš“ se ukázalo po dvou intenzivních dnech velmi pravdivé. Viděl jsem tam freestylový koncert nejlepšího, českého, masám skrytého, rapového dua Oposmlouva, které už roky není schopné nahrát desku, ale jakmile nastoupí na stage, je to banger za bangerem. A pak jsem taky viděl naživo hrát Glena Hansarda, což je hudební bůh největší úrovně. Shodou okolností jsem na něm byl taky v Brně. Prostě v listopadu mě to táhlo do Brna, jak kdyby tam byl magnet. Jak říkám, když se blíží narozeniny, jde si pro mě pomalu smrt a ta číhá jenom v této šohajské metropoli.

Zároveň to ale byl měsíc, kdy vyšlo zdaleka nejvíc dobré muziky. A vzhledem k tomu, že nás v tomto epickém seriálu pálí čas a prosinec stál, co se týče hudby i mého života, docela za hov*o, rovnou tu zahrnu na konci i dvě dobré prosincové desky. No a tím budeme s tímto nicotným rokem hotovi. 2021 je mrtvo, ať žije 2022! Yeeehaaah!

1. Portico Quortet – Monument

Začneme zlehka, tzn. výborným jazzem. Portico Quartet jsou na aktuální scéně jedním z nejslibnějších mladých jmen. Debutovali už roku 2007 a rovnou byli nominováni na Mercury Prize, ale skutečných výšin dosahují až s posledními žánrově inovativními a proměnlivými alby. Loni krom Monumentu vydali také Terrain, což byla spíše minimalistické a experimentální deska, velmi uvolněná a spontánní. Monument je dynamický, soudržný a v něčem až precizně promyšlený. Jeho kompozice jsou navíc výrazně podbarvené elektronikou a některé skladby by se neztratily ani v tanečním klubu, což myslím jako kompliment. Jazz už dlouho potřebuje vypadnout ze starých žánrových konvencí a vymanit se ze škatulky snobské hudby, která se hodí maximálně k whisky, doutníku a debatám o stoupajících akciích.

2. Adele – 30

Rovnou bych tedy zavítal do vln popu, u kterého mají lidé přesně opačné předsudky. Tedy že je hloupý a vhodný jen pro nepřemýšlivé masy, přitom to nikdy nebyla pravda a není ani dnes. Naopak si troufám říct, že se nacházíme v jednom z nejzajímavějších a nejinovativnějších období pro populární hudbu. Ale to je debata na delší dobu, nebo na celý článek? Poslední Adele je vynikající album po všech stránkách. A rozhodně kvalitativní skok dopředu u zpěvačky, která zatím nenahrála špatnou desku. Ať už se jedná o citlivé a bolestné texty, které tentokrát bodají a dojímají ještě víc jen s minimem patosu, nebo silné instrumentální kompozice, které se ve většině případů vzpírají klasickým žánrovým formám. Skladby z většiny přesahují délku pěti minut, což je v popu nevídané, a v některých případech promění náladu ve svém průběhu hned několikrát. Víc už nadšeně tady.

3. Sega Bodega – Romeo

Často tu zapomínám na elektronickou hudbu, obzvlášť tu s vokály, a jestli mě teď někdo na současné scéně baví, tak je to producent a zpěvák vystupující pod jménem Sega Bodega. Jeho skladby jsou taneční a divoké, střídají se v nich různé světové jazyky i lidské pocity od štěstí přes smutek až po nadrženost, takže vlastně celá emoční škála, kterou znám. Bodega v podstatě ve své tvorbě nezná hranice a na neskutečném albu Romeo s nádherným až éterickým obalem je to vidět zatím nejlépe. Zvukově se tu pohybujeme někde na hranicích popu, hyperpopu, R&B ale i industrialu a výjimečně noisu. Navzdory vlastně něžným textům se jedná o 35 minut plných klubových bangerů, které se zastaví jen výjimečně. Ale pokud se tak stane, je z toho nejlepší skladba tohoto roku: I Need Nothing From You je pro mě bez debat nejosobnější a nejkrásnější píseň za 2K21. Vracím se k tomu často a pomalu se z ní stává má životní hymna. Navzdory názvu implikujícímu samostatnost je to spíš mantra pro zdravé vztahy: Sám se příliš nespoléhat, nechtít toho moc, ale umět blízkým poskytnout péči.

4. Damon Albarn – The Nearer the Fountain, More Pure the Stream Flows

Jedno z těch vzácných alb, které už po několika posleších ohromuje malými detaily a zapadá čím dál víc do sebe jako mistrovské dílo, když se k němu opakovaně vracíme. Zároveň trpí syndromem komplexních hudebních nahrávek, tedy že to rozhodně není ohromující na první dobrou. Sám jsem byl po počátečním nadšení ze singlů ze samotného celku trochu rozpačitý. Mnohdy jsem si říkal, že je to příliš pomalé, nemá to ten Albarnovský tah na branku, rytmicky ani melodicky jsem nebyl strhnutý, ale nakonec jsem to zkusil vícekrát s pozměněnými očekáváními a je z toho pro mě jedna z nejzajímavějších desek roku. Albarna většina lidí zná jako frontmana skupiny Blur a virtuální kapely Gorillaz, ale podle mě je nakonec hudebně nejvyzrálejší ve svých méně populárních ale o to působivějších sólových nahrávkách, ve kterých mu právě nejde o to strhnout širší publikum, ale spíš sám sebe. A protože je to člověk citlivý a s evidentně vytříbeným hudebním vkusem, strhává pak i ty posluchače, co se otevřou i jeho méně přístupné tvorbě. Jak psal někdo na internetu: „Pokud tohle album nahrál Albarn kvůli lockdownu, všichni bychom měli jít do lockdownu.“

5. Idles – Crawler

Popravdě jsem nad nimi trochu zlomil hůl s předešlým albem Ultra Mono, které bylo ultra monotónní (tyhle vtipy zkusím nechat v roce 2021) nejenom samo o sobě, ale hlavně neposunulo Idles jako kapelu nikam, zůstali vlastně zvukově i tematicky v dobře známých a bezpečných vodách. Ne že bych potřeboval, aby se kapely neustále rozvíjeli, ale zrovna u Idles jsem měl očekávání jinde a ta komfortní monotónnost mi přišla spíš jako krok dozadu. Moje očekávání od Crawler tak byly malé, ale o to větší potěšení bylo si album opravdu poslechnout. Produkci tentokrát svěřili někomu jinému (KennyBeats) a je to poznat. Zvukově je to nejrozmanitější album, které kdy nahráli. Střídají se tu momenty brutálního řevu a až noisových kytarových vln s nádhernými jemnými melodiemi, někdy tu dokonce dojde i na ambient.

Žánrově se tu navíc posouváme od klasického punku až v podstatě k blues (Beachland Ballroom), no-wave noisu (Car Crash) nebo slow-core rocku (MTT 420 RR). I po textové stránce je to nejvyspělejší a nejméně doslovná deska, která zvládá přenášet niterné prožitky bez zbytečného patosu. Idles jsou často napadáni za iluzi dělnického původu, který k punku tak nějak patří. „Punkáči, co si předplácí New Yorker“, zaznívá třeba. Ale na Crawler se podle mě dobře ukazuje, že to tomu žánru neubližuje, když ho v současnosti představují spíš přemýšlivý a introspektivní chlapi. Nemusí z toho hned být konsensus, jak má dnes punk vypadat, ale může otevřít pro tento žánr jednu z dalších možností.

6. ARCA – kick (ii, iii, iiii, iiiii)

Když jsem říkal, že za prosinec doporučím jen dvě alba, tak jsem vlastně kecal, protože geniální a eklektická producentka Arca vydala hned třetího dne tohoto měsíce čtyři desky najednou. Každá z nich je rozdílná, se specifickým výtvarně odvážným obalem a v podstatě vlastním žánrem. I když Arca už delší dobu tvoří sama svůj vlastní žánr. Např. pátý kick je spíše ambientní přemýšlivá nahrávka s jen několika málo dynamičtějšími pasážemi, v podstatě je to hudební meditace, zatímco třetí kick je naprosto nekompromisních 35 minut tanečních bangerů s beaty, které znějí jako výstřely ze zbraně nebo údery do železa, s vokály tak počítačově rozbitými, že leckdy připomínají démonické bytosti. Cesta do samotného pekla, ale vede pak zas až do klidných nebes. Krom toho, že všechny čtyři alba fungují samostatně, je doporučuju na postupný poslech. Ukazují obrovskou zvukovou škálu, kterou je schopná pokrýt jedna jediná interpretka. kick je nekompromisní autorská vize avantgardního i klasického elektro popu a pro mě trochu depresivní projekt v tom, že mi připomíná, kolik tvorby byli jiní lidé schopni vytvořit v lockdownu, zatímco já hrál potřetí Dark Souls.

7. Michael Hurley – The Time of the Foxgloves

Osmdesátiletý veterán folku Michael Hurley tu nakonec krásně kontrastuje Arcu jako druhé nejlepší prosincové album. Zrovna tihle dva podle mě dokonale vystihují, jak může znít dobrá současná hudba. Buď novátorsky, až futuristicky, jako právě hranice bořící producentka Arca. Nebo staroškolsky, vlastně tradičně, ale přesto s emoční sílou a přesahem. Ostatně na Hurleyho je už dlouho spoleh. Od roku 64 vždycky jednou za čas vydá nějakou desku a většinou to stojí za to. The Time of the Foxgloves je elegická báje, venkovský epos a trubadúrská píseň o lásce k lidem, ale i k životu jako takovému. A to přeci jen potřebujeme i dnes. V roce 2021 jsme to možná potřebovali víc než kdy dřív. Nebo teda určitě aspoň já.

Co byl dobrý a nevešlo se (nebo jsem dostatečně nenaposlouchal):

• Snail Mail – Valentine
• Richard Dawson & Circle – Henki
• Converge & Chelsea Wolfe – Bloodmoon: 1
• Jon Hopkins – Music for Psychedelic Therapy
• Taylor Swift – Red (Taylor’s Version)
• Courtney Barnett – Things Take Time, Take Time
• Elbow – Flying Dream 1
• A.P. Ferreira – The Light Emitting Diamond Cutter Scripture

Autor: Jan Jindřich Karásek

Artwork by Martin Lekeš