*1993
Věnuji se cestování, hudbě, psaní a fyzické geografi, což je nauka o tom, jak je život pomalu i rychle ovlivňován neživou přírodou a naopak. Rád se sem tam jen tak zastavím, zapomenu na každodenní problémy a uvědomím si, co všechno mi uniká a co skrytého se dá ještě pochopit. Přitahuje mě vše, co je zajímavé, tajemné nebo málo prozkoumané.

Povinně volitelný předmět: Napětí každodennosti

Pohodička, neděle. Podezřele dlouho se nic neděje. Kamenná zdiva stojí stovky let, ve vymezeném prostoru stíní, brání chuti na rozhled. Kameniva si jen tak pojí břehy a na něm, nad zkroceným tokem, sune se krokem líná mravenčí práce. Nejednou byla řeka pod mostem hladová. S chutí by vše zase spláchla do útrob své vylučovací soustavy a vymočila by to vše kdovíkde. Teď se hladovému nevěří. Nikomu se nechce nikam utíkat – je totiž neděle.
Všechny posílám do pr….
Do prvních řad na jeviště, zezadu pak je… je nerušený výhled. Navíc jsem
spálený ze Slunce.
Ta životadárná nahodilá věc v prostoru z nás chce vypařit poslední kapku potu, abychom po ní pak mohli zase zpátky žadonit. Pomalu si nás omotává kolem prstence ekliptiky. Jednou se jí dotkneme – to pak básníci nebudou mít moc radost. Ale to bude až za miliardy velkých koloběhů, já si teď jedu ten svůj. Zítra slavím výročí devítistého koloběhu týdne. Bude se vstávat
z popela a cyklus začne…

UHNI DEBILE! NA PŘECHODU NEPLATÍ SEMAFOR NEBO CO?!!
…no, málem bych ho znovu nezačínal. Cyklus prázdný, jako kolemjdoucí pohledy očí hurikánů.bNa první pohled jeví klid. Klid a pohodičku. Neděle. Vítr stojí, a pak to přijde. Tlukot srdce nejde cítit přes tlukot ocelových kol a pražce kolejnic. Skřípání řeže do podivné ozvěny, která se odráží od objektů a několikrát za sebou znásilňuje moji bezvadnou vnitřní rezonanci. První neklid mnou projel jedem zmije a křičel směrem dovnitř. Škubající se pocit mi rozechvěl rty, stiskl zuby a pozvolna odezníval, stejně jako dozvuk echa ocelových koles. Hluboký nádech sytí prázdný střed, uvnitř rotuje a stoupá vzhůru teplá konvekce. Vsakuje zpátky studený hněv dovnitř rotoru a začíná vířit. Uvnitř pohledu očí ale všechno vypadá stále klidně. Posouvám
se dále, nasakuji do sebe atmosféru velkoměsta. Koloběh smíšených pocitů se stále zrychluje. Bouře se ale nechce zvedat. Zpovzdálí nitra lze slyšet poslední dohřmívání, zatímco v blízkosti těla pořád hřmí hluché kolejnice, když tramvaje zrovna jedou pouze rovným směrem bez zákrutu. Tak nepřirozené umlčení divokosti vynucené skrze mě… něco není v pořádku. Z přehřátí a vyčerpání energie zívám, abych vyrovnal tlak mezi vnímanou atmosférou a děním
kolem. Vše je vyrovnáno a zase se čeká v napětí.

Co víc – není to lehké, jestliže tíží i váha slov. Na miligramy přesně dává se dávka antisedativ. Předávkování, slovy se nešetří, oplývá se jimi jako vodou. A když dlouho nekape, pouštíme žilou novou dózu. Proplouvám mezi ostrovy skupin lidí. Někdy jsou i korálové s pohřbenými živočichy, ale zachovanými kožichy. Občas míjím zbloudilou loď brázdící portolány, nejrůznějšími oceány od přístavu k přístavu, ale jinak všude výspy, z nichž slova rostou a nekácí se. Duté plody slov padají vzduchem a mohou zranit. Souhlásky se dusí v šumu, samohlásky rozeznívají pouliční sály, vítr se proplétá kolem, Slunce už se na to nechce dívat – přikrývá se pomalu horizontem. Měl bych
jít domů.

Domů? Měl bych? Kdo říká, že bych měl, nic nemusím. Pomalu zanikající stín opřený o pochcanou stěnu podchodu umírá pod kapucí. Nemá domov. Kolem tečou proudy mas, sbíhající se do pohodlných lůžek, aby si nechali snít. Přeji dobrou noc. Moment, já jdu s nimi? Táhne mě to pomalu ve směru siločar. Cítím, jak se koloběh znovu roztáčí, pohlcuje vše do svého středu, aby to mohl zas někdy vyplivnout. Nechci! Vír povinností je silný a pondělí je vždycky zkurvená záležitost. Nic jiného však přijít nemůže. Otáčím se a s veškerým úsilím jdu opačným směrem. Srážím se s lidmi, tedy s asteroidy, které by to tam všechno nejraději svými těly vybombardovaly. Běžím po schodech z podchodu ven a okusuji nádech nad volnou hladinou.
Pachuť amoniakálního smradu se mísí s oxidy dusíku. Soumrak rozprostírá světlem znečištěné temné plátno, na které zjevně nechceme patřit. Měsíc je tam nahoře a nechce přijít dolů. Klidnou noc tak parádně podtrhávají okna bez světel, za nimiž se něco děje. Ty stěny nejsou nezničitelné.

Každou chvíli se cokoliv může rozhodnout změnit kurz přímo do řitního otvoru. Tohle město může být enklávou nehostinného okolí, samo to o sobě ví. Šelmy mají hlad a krouží kolem. Úmysly moci bruslí na tenkém ledě. Mezi epidemií šílenství a rozumem leží jen protilátka v podobě periodicky podávaných antibiotik. Pustý vesmír brázdí požírač planet, zatím o nás neví. Pravděpodobnost mluví jistě, ale náhoda vládne. Každou chvílí. Hodinky ukazují za pět dvanáct – ještě pět minut neděle. Každou minutou se umírá, nebo žije.