*1998

Jsem člověk. Píšu, protože si chci povídat. Smrdím buď jako fritéza, jako popelník, nebo jako parfém od Versaceho – ideálně vše dohromady. Málo spím a bojím se zubařů. Jsem – a to je pro image pisálka velmi nešťastné – v naprostém mentálním pořádku. Mám rád dobré pivo a Staráč. Když mluvím, většinou řvu. Bude mi dvacet, bylo mi devatenáct. Mám za sebou operaci srdce – pomohla, ale nic moc. Uvažuji, že se nechám pokřtít.

Autokanibalistická

Malý stůl a na něm talíř,
kolem prázdná cimra,
na talíři moje nitro
a já se v něm nimrám.

Dloubnu vidlí mezi plíce
napuštěné prachem.
Černý hnus z nich stéká pod tác
na ubrusu satén.

Těžko sníst ty tuhé vaky,
těžko spást, to hoře, žal.
I když hlad je ledajaký,
těžko jí se města kal.

Obracím si srdce v sósu
horkých, slaných slz a slzí.
Voňavé a vábné dosud,
teď však pohled na něj mrzí,

Suché, mrtvé, tiše, trpce
pluje napříč slanou louží.
Vidět takhle vlastní srdce
ani vrah si nezaslouží.

Bez chuti jsem já i krmě
a bohužel jsem jist si tím,
že i když můj hlad roste strmě,
sám se sebou nezasytím.

Srdce, plíce nebo játra,
vše se chutí dere pod dno.
Jen jediné nešlo zbabrat.
A to střevo a v něm hovno.

Problém

Netvor slídí kolem zdí.
On ví, on dávno ví,
že lhal jsi, lžeš a budeš lhát,
že tvá paže, supí hnát,
on ví, on dávno ví a
tlama už se otevírá.

Tvá tvář, bledý porcelán.
Oči, modré sklo a mramor.
A tvůj úsměv páchne anilinem!
O čem jiném dí tvůj pokus?

O co víc se tře tvá lež?
O co víc než střepy pravd?
Jsi špatný herec, špatný vrah
a on to ví, on dávno ví.

Velká slova, malá bytost,
malý byt, v něm malá místnost,
z ní dvě malá, modrá okna ven
a netvor slídí kolem stěn.

On ví, on dávno ví…