*1996
K Harakiri jsem se dostal vlastně úplnou náhodou. Cestou z Prahy jsem přepisoval básně promočené jahodovým džusem, kterým jsem připisoval čistě soukromou, postdadaistickou hodnotu – rozhodně je nikde nebudu číst! – mezitím si ke mně přisedla ona: nicnetušící, co je v těch politých lejstrech, která jsem hned sbalil. A pak že ve Trojce je nějaký autorský čtení, tak jsme šli a potkali jsme další a pak že mám platit vstup – neboť potřebují na cesťáky z Ostravy – a Kristýna, že to teda ne, že to raději něco přečte, a pak to řekla i mně, ale já nechtěl, protože tam byla ona. A najednou už čekám v pořadí. Ještě že musela jít někam jinam, protože ostatní básně byly prodchnuté ryze pražskou múzou, a to v Brně fakt číst nechceš. Tak tedy ten cyklus s ní, když je pryč. Ještě lok piva, ještě jednu cigaretu a ven s tím…
A co jiného mi zbývá teď přiložit sem, neboť lhal bych, že nejsem celému tomu večeru a té partě s anime-vražedně-kruto-přísným názvem vděčný. Ven s tím…

Další bílý papír onanuju
k čemu to vůbec potřebuju
a přitom chtěl bych mnohem více
číst než psát jako mé plíce
vzduch sát než popel z cigaret.

Báseň sotva nenapsanou
známe všichni nazpaměť
nepřestává nás to vanout…
Už přestaň psát
hned!

(Karlu Plíhalovi)

Múza nová opět znova
minule napáchala tolik škod,
seru dnes na rýmy slova
raději vykopu jí hrob.

Slova, strofy, verše, splíny,
že ani nestíhám si měnit plíny
Včera mi múza vlítla do dveří
já snědl jsem ji k večeři.

Napsala mi
odmeditovat se do nirvány
a být sami
konečně sami

Z poznámek autora:

Věci dnes již zřejmé
forma dávno známá,
přesto píšu dál,
byť nedokonale
tvary dostávají smyslu,
když nalézáš je
sám.