*1991
Core zakladatel Harakiri a filozof tělem i duší. I přes svůj pokročilý věk si zachovává kukuč Barbory Škrlové vydávající se za 13letého kluka. Kromě Provozu se angažuje i jako boss baru Nox a dokončuje studia (čeho jiného než…) filozofie na Ostravské univerzitě.

Inspirováno Adornem #1

Let to byl poměrně krátký. Člověk si myslí, že oceán bude trvat o pár minut déle, ale letadlo vypnulo křídla, ocásek zakmital a náhle se ozvala píseň mohutných pneumatik a ranveje. Dnes už se po přistání netleská.

Tak jsem tedy tu, ale nemohu si vzpomenout proč. Výlety za kaluž jsem kategoricky odmítal a přece koukám na tu světoznámou černobílou siluetu města, kde by se jednou všichni rádi vyspali.

Stále nic netuším a potkávám své známé, kteří mne provázejí městem a ukazují, kde budu bydlet. Činžovní dům na ostrově s výhledem na most a světoznámý mrakodrap. Chtěl jsem jim oponovat – to si přece nemůže nikdo z nás dovolit – ale oni nad tím jen mávli rukou a řekli, ať se tím netrápím. Byt to byl opravdu nádherný, plný kytek, s patrem, obrovskými okny a dřevěnou podlahou.

Město je černobílé a člověka pohltí v okamžiku, takže nikdo příliš nevyčuhuje. Proud lidí je masou ve všech odstínech šedé, bílé, černé… Vzduch má texturu jako filmové zrno a vrcholky mrakodrapů a činžovních domů se gravírují do mírného oparu. V ulicích je člověk unášen vlastní malostí a podivnou melancholickou krásou, která čpí ze starobylé nostalgie.

Obchody na velkorysých bulvárech byly děsivě barevné, naleštěné a falešné. Úsměvy prodejců, kteří konstantně pobízeli k dalšímu nákupu, lidé se svými tablety a pach desinfekce se tu tísnily vedle sebe a tvořily nepříjemnou atmosféru. A smutné tváře omšelých bankovek a tašky plné hodnotných věcí společenského úzu. Vše bylo tak nepřirozené a rychlé jako pitoreskní pouťové atrakce z laciného horroru. A mí přátelé chtěli, ať kupuji také, ale já neměl za co, a tím jsem se propadal na záda beznaděje, která mne nesla mezi regály a ukazovala položky, na než nedosáhnu. Cizí země a cizí člověk v zrcadle, to přece musím být já. Sám sebe jsem však nevnímal. Kolem prolétla barevná můra.

Chtělo se mi zvracet, a navíc jsem stále netušil, proč zrovna tohle město a tahle země…

Na ulici mne zastavil někdo cizí a tázal se, zdali můžeme vyrazit. Ale kam?

Přece na pohřeb. T@#$^& je mrtvá. Náhle se mi vše vybavilo a do očí mi vyhrkly slzy. Má kamarádka-sestra, umřela. Do šedi se rozezněly vibrace, manžela T@#$^& přejel taxík řízený žalem. Ve veškeré protékající lhostejnosti černobíla nikdo nereagoval a já se naplno rozplakal. Ihned mne kdosi odtáhl z ulice a dal mi ránu. Masa už shodila svou netečnost, zuřila a potácela se směrem ke mně. Měl bych najít klid?

Svět se pak zalil barvami a já zkontroloval telefon. Musím jim zavolat, zdali jsou v pořádku.