Všechno jednou končí. I přes naléhání a sliby duchovních a mocenských autorit každý do jednoho podvědomě tušíme, že nic nemůže trvat věčně. Živé umírá, civilizace zanikají a podle všeho i vesmír časem zkrátka zmizí. Jako lidé si podobné skutečnosti buď nepřipouštíme, nebo se na ně snažíme raději nemyslet. Přehlížení nevyhnutelného konce lze ovšem považovat za spíše novodobou záležitost. Současná pomalu až tabuizace skonu a záhuby silně kontrastuje s mravní zásadou středověku a raného novověku zvanou memento mori, tedy „pamatuj na smrt“. Naopak se zdá, že tuto poučku dnes zcela vytlačilo starověké rčení carpe diem čili „užívej dne“, které na neodvratnost tance s kostlivcem odkazuje pouze implicitně.

Memento mori

Za všechno může čas

Co ale vlastně „den“ představuje? Dobu mezi rozbřeskem a soumrakem, která se všude na planetě přes rok různě liší? Nebo snad jen přesně stanovený časový úsek o délce 24 hodin? Proč právě tolik? Co nás vedlo k tomu mít 7denní týdny, vcelku nahodile dlouhé měsíce a léta o 365 a čtvrt dnech s přestupným rokem každý 4. oběh planety Země po své ose kolem Slunce? Z jakého důvodu počítáme 4 roční období o 12 měsících zrovna od ledna do prosince?

Přestože je náš systém měření času poněkud komplikovaný, tak vedle tradice vychází přeci z tisíců let přírodních pozorování co nejobjektivnějšího zrna. Nicméně, reprezentuje matematika, s níž se ke zmiňovaným závěrům o pozemském čase dospělo, inherentní jazyk vesmíru, který se pokoušíme rozluštit? Nebo se jedná spíše o uměle vytvořený nástroj k jeho porozumění? A jestliže platí to druhé, co když při tvorbě arbitrárních jednotek času někde nastala chyba?

Na prahu konce

Dá se říct, že lidstvo bylo odjakživa posedlé myšlenkou konce světa. Snad každá kultura, o které se nám dochovaly informace, měla vlastní apokalyptická proroctví. Ať už pojednávala o absolutním zániku všeho nebo jen o počátku nové éry, nejčastěji se příchod těchto dějinných zlomů datoval na významné časové milníky. Zraky křesťanů se kupříkladu upíraly na přelom milénia neboli tisíc let od narození Krista.

Znamená to ovšem, že se v roce 999 celý křesťanský svět zbláznil, zatímco bláhově vyhlížel naplnění vizí ze Zjevení Janova? Historikové se v tomto ohledu neshodují a poukazují na fakt, že v této době nejen stále nepanoval široký konsenzus o narození Páně, ale ani datace nebyla sjednocená a veřejnost tak nejspíš ani netušila, co za datum se blíží. Pokud tak apokalypsu opravdu očekávali, bylo to v časovém rámci až +/– 50 let. Církevní hodnostáři navíc uvažovali natolik prozřetelně, že své předpoklady o příchodu Božího soudu raději nikde moc neroztrubovali, poněvadž jeho případné neuskutečnění by podrylo jejich autoritu.

Boží soud

Year 2000 problem  

Když k armageddonu nedošlo ani v následujících staletích, nezbývalo než si počkat, co přinese rok 1999. Společnost se však od posledního milénia nebývale změnila. Náboženské pověry byly vytlačeny technologií, rozumem a kapitalismem – nebo se to tak mohlo alespoň na první pohled zdát. Globální počítačové sítě již zajišťovaly, že čas v každém pásmu plyne synchronizovaně a vzhledem k celosvětové převaze západní hegemonie se nástup nového tisíciletí vyhlížel ve všech koutech zeměkoule. Odmítal-li ale homo sapiens sapiens moderního věku uvěřit v katastrofické scénáře dávných věšteb, tehdejší situace mu přesto zavdala víceméně racionální důvod si dělat starosti, jestli se civilizace dožije zítřka.

Y2K

V počátcích počítačů a umělé inteligence se jejich tvůrci snažili kvůli nedostatku operační a úložní paměti šetřit každý bajt. Z toho důvodu se data v procesorech neuváděla ve formě 01/01/1999, ale jenom jako 01/01/99. Ve své době to představovalo praktické řešení, ale čím rychleji se blížilo nové milénium, tím častěji se pracovníci IT zaobírali tím, jak nejspíš technologie zareagují na rok 2000, tedy 00. Nemuselo se stát vůbec nic. Přístroje nicméně také mohly na nuly zareagovat jako na ∅ hodnotu, což by v nejhorším případě vedlo k pádu operačních systémů. Jelikož nechtěl nikdo nechat nic náhodě, vlády a korporace celosvětově investovaly do opravy této potenciálně zničující chyby odhadem mezi 300 až 500 miliardami dolarů.

Konec jedné éry a příchod druhé jako by lidem vyjevil pravdy, které zůstávaly až dosud skryty. Není náhodou, že i samotné slovo apokalypsa vychází z řeckého slova pro zjevení a odhalení.

Jakmile se ovšem zprávy o tzv. Y2K bugu (Y – year čili rok, 2K – dva tisíce) dostaly do médií, nikdo na ujištění z vyšších pozic nedbal a propukla masová panika. Bezpočty lidí se ve strachu vydaly skupovat zásoby, budovat atomové kryty a loučit se s blízkými. Nastalý stav do jisté míry připomínal období před globálním rozšířením pandemie viru COVID-19. Mnozí se obávali nejhoršího.

Měli za to, že pády počítačů povedou k přerušení dodávek plynu, elektřiny i vody, srážkám letadel a vlaků, selhání zásobování, výbuchům elektráren a rozkladu společnosti, jak ji známe. Vášně rozdmýchávali především ti, kteří si o Y2K možná mysleli své, ale uvědomovali, že se na celé záležitosti dá vydělat. K dostání byly sady a manuály pro přežití v postapokalyptické divočině, v médiích hovořil jeden odborník za druhým. Protože si ale právě teď čtete tento článek, asi tušíte, že se všeobecné obavy nenaplnily.

Jediná oběť Y2K: elektronická cedule na inženýrské škole École centrale de Nantes,
která zaměnila 3. ledna 2000 za rok 1900.

Mileniální předzvěsti zhouby nicméně zpětně působí jako součást dobového zeitgeistu. Konec jedné éry a příchod druhé (ať už lze tento milník vnímat jakkoliv symbolicky a vykonstruovaně) jako by lidem vyjevil pravdy, které zůstávaly až dosud skryty. Není náhodou, že i samotné slovo apokalypsa vychází z řeckého slova pro zjevení a odhalení. Umělecká díla snad nikdy předtím nedávaly v tak masovém měřítku možnost nahlédnout za oponu dění a existence. A i když si o objektivitě, zpracování a kontextu těchto výtvorů můžeme myslet své, je zajímavé, že vznikly zrovna tehdy a nezávisle na sobě.

Na hraně prozření

Nemá smysl chodit kolem horké kaše – 90. léta představovala zlatý věk konspiračních teorií. Přestože vyznavači nadnárodních spiknutí a nadpřirozených fenoménů probublávali do hlavního proudu po celou druhou půli minulého století, teprve nástup neregulovaného internetu zavdal fanatikům příležitost opravdu pustit uzdu fantazii a vypustit do světa každou nefiltrovanou myšlenku. Není náhodou, že právě z této éry pochází za vlasy přitažené domněnky o reptiliánech pod kůží světových vůdců nebo o chemtrails.

Akta X, chci uvěřit

Fascinace vyšinutým tajemnem se samozřejmě odrážela i v kultuře, a to nejprosluleji asi v seriálu Akta X nebo bezpočtu pořadů typu Nevyřešené záhady či Sightings. Mnozí ovšem nezůstávali jen u zelených mužíčků, kryptoidů, duchů a mysteriózních organizací, a zacházeli ještě dál. Ačkoli se konspirační snímky jako Síť (1995), Nepřítel státu (1998) nebo Spalující touha (1999) těšily velké oblibě, našli se tací, co se domnívali, že chapadly spiknutí jsou prolezlé nejen vlády a korporace, ale i realita jako taková.

Spalující touha (Eyes Wide Shut)

Idea, že naše každodenní skutečnost není tím, čím se zdá, ani tehdy nepředstavovala nic nového. Ať už zmíníme Platónovu alegorii jeskyně, Descartova zlotřilého démona nebo Debordovu společnost spektáklu, filozofové po staletí tušili, že lidskému vnímání zůstává pravá podstata všehomíry skryta. Do obecného povědomí ovšem tento koncept prosakoval jen zlehka. V roce 1977 se americký spisovatel v žánru sci-fi Philip K. Dick nechal slyšet, že žijeme v realitě naprogramované počítačem. Jeho čtenáře výrok zrovna nezaskočil, ale na ty, co nebyli seznámeni s literárním světem alternativních realit, změn vědomí a vícevýznamových výjevů, musel působit vpravdě prazvláštně. Jediný známější snímek, který si s touto ideou pohrával, byl na osmdesátá léta převratný Tron (1982). Čím rychleji se ale staré milénium chýlilo ku konci, tím nápadnější se zdálo, že nadcházející období bude bezpochyby značně „dickovské“. A nejvíce si to uvědomovali umělci.

Philip K. Dick a Tron

Filmy o virtuálních realitách

Na sklonku rozcestí dvou tisíciletí zažívaly boom americké filmy plné zmiňovaných vědeckofantastických motivů. Bombastické blockbustery s prvky neo-noir jako Třinácté patro (1999) a eXistenZ (1999) pojednávaly o nebezpečí virtuálních realit, tedy těch dle Deleuze potenciálně reálných, ale nikoli skutečných. Úspěšné snímky jako Truman Show (1998), Klub rváčů (1999), V kůži Johna Malkoviche (1999) a Memento (2000) se zase vydaly ostře narušit veškerá přesvědčení o tom, co víme o skutečnosti. Paradoxně nejvlivnějším dílem z této řady se ukázal být dnes již pozšapomenutý Smrtihlav (1998), jenž vším – od kinematografického stylu po příběh o mimozemšťanech nastolujících iluzi reality – o rok později značně inspiroval až nebývale podobný film, z něhož se stal naprostý kulturní fenomén.

Třinácté patro, Truman Show a V kůži Johna Malkoviche

V roce 1981 vydal francouzský poststrukturalistický myslitel Jean Baudrillard opus Simulakra a simulace. Shrnul v něm své teorie o vyprázdněných hyperrálných nápodobách mnohdy neexistujících předloh a imitacích činností s nimi spojenými. Zatímco avšak prosazoval, že od sebe simulakrum a skutečnost prakticky nelze rozlišit, sestry Wachovské dospěly na základě jeho četby k závěru, že mezi oběma úkazy lze nakreslit relativně tlustou dělicí čáru. Jestliže základní pilíře marxismu zahrnují poněkud bastardizovanou podobu hegelovské dialektiky, pak to samé platí i o vztahu mezi Matrixem (1999) a baudrillardovskou filozofii. Legendární kultovní film zachycoval přelomové počítačové triky a realitu, z níž vede cesta zaobalená do metafor z Alenky v říši divů a Čaroděje ze země Oz.

Sémiotické meme, kterým by nepohrdnul ani Umberto Eco

Po vzoru podobných žánrových snímků si i klasicky vykreslený vyvolený hrdina Matrixu Neo (Keanu Reeves) postupně uvědomí, že svět kolem něj představuje počítačovou simulaci ovládanou umělou inteligencí, jež se udržuje v chodu díky pěstování lidstva. Během stopáže tří filmů s ní protagonista svádí lítý boj, který spolu s pokrokovými efekty přilákal do kin diváky pravděpodobně spíš než fascinující motiv vyfabrikované skutečnosti. Rozhodně ovšem v tomto ohledu zanechal v kolektivní kulturní paměti stopu. I proto se celá série loni dočkala čtvrtého pokračování, ve kterém je vedle metanarativních odkazů na mimo jiné globální dopad původní trilogie vyobrazen zcela nový virtuální program, který tentokrát čerpá energii z tužeb a obav lidí nevědomky uvězněných ve vlastních hyperreálných fikcích (Lana Wachovská se tak chtěla údajně přiblížit původním Baudrillardovým myšlenkám). Svou všudypřítomností a prohnaností pak tento aktualizovaný Matrix pomalu připomíná fisherovský kapitalistický realismus, z něhož na první pohled není úniku.

Podobnosti mezi Matrixem a Smrtihlavem

Postmoderně-beznadějná flow

Mezi hudebníky na přelomu milénia podobné pocity postmoderní beznaděje a vytrženosti z vlastního světa zažívali členové skupiny Company Flow rappeři Bigg Jus a El-P, když konspiračními bars zasypali své první album Funcrusher Plus (1997). Druhý jmenovaný MC se k tématu vrátil na sólovém debutu Fantastic Damage (2002), který v napjaté atmosféře po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku vyzněl jako zpětné čtení naplněného proroctví zla. Dokonce i na zatím posledním projektu RTJ4 (2020) se El-P zamýšlí nad tím, proč mu připadá tak přirozené, že se čas skloubený s prostorem vykloubil a zanechal něco shnilého ve státě dánském. V Česku se potom o něco později k odkazu Matrixu přihlásilo pražské rapové duo Supecrooo, kdy na revolučním albu Toxic Funk (2004) Hugo Toxxx sebe a Jamese Colea považuje za „poslední ze skupiny těch, co nemaj čip / unikáme z virtuálních realit“.

Alba Funcrusher Plus, Fantastic Damage a Toxic Funk

Na přelomu času

Zpátky ale k vizuálním médiím. Za poněkud opomíjený snímek z této éry o rozostřené podstatě skutečnosti lze označit jeden z prvních filmů amerického režiséra Darrena Aronofského Pí (1998). Geniální matematik Max Cohen (Sean Gullette) v něm náhodou při výpočtech narazí na 216místné číslo, o kterém si všichni od burzovních makléřů na Wall Street po ortodoxní Židy myslí, že jim pomůže najít Boha – ať už v kapitalistickém nebo náboženském smyslu slova. Maxe ovšem tento božský objev natolik bolestivě zasáhne, že nevidí jinou možnost než si vyvrtat díru do hlavy a uniknout tak utrpení.

Ludolfovo číslo je bezesporu nejznámější matematickou konstantou světa

V rámci judaisticko-křesťanských nauk se spojení s Bohem přerušilo po prvotním hříchu, a ještě více po neúspěšné stavbě Babylónské věže. Sám Elohim, Hospodin, Jahve, Alláh, ať už jej nazýváme jakkoliv, pak reprezentuje něco natolik čistého, neprokazatelného a nerozklíčovatelného, že pouhé neoprávněné přiblížení k jeho podstatě může mít neblahé následky jak pro nás, tak pro něj.  Nepřísluší nám totiž mu porozumět a veškerý kontakt s ním probíhá pouze na spirituální úrovni. Řádné věřící by nedostatek odpovědí neměl trápit, poněvadž přeci v boží existenci bezbřeze věří, i když o ní mnohdy nemají hmatatelný důkaz.  V rámci teologie se tak božská entita stává pomalu kantovským númenonem – tedy protějškem smyslově vnímatelného fenoménu, co existuje mimo prostor a čas, z nichž se my vymanit nedokážeme.

Pí (1998)

Pí toto vnímání Vyšší moci pak převrací na vlastně slepou důvěru v kult vědy a vyvolává o matematice a údajně objektivním vnímání světa skrze čísla stejné otázky, jaké jsou položeny v úvodu tohoto článku. V čem se naše víra v přirozený řád vesmíru, který si myslíme, že dokážeme postupně rozlousknout s využitím propracovanějších a složitějších matematických operací, liší od víry ve vyšší síly, Boha apod.?

To, že si myslíme, že něco s jistotou víme, protože se přeci jedná o vědecky prokázané fakty, nemusí být až tak na hony vzdálené tomu, když všichni v minulosti s naprostým přesvědčením prohlašovali, že Slunce obíhá kolem placaté Země. Nerad bych tento text ale rámcoval jako obhajobu absolutního skepticismu a vyzdvihování nevědeckých metod. Pouze se domnívám, že bychom měli častěji zpochybňovat určité axiomy a vydávat se tak za hranice toho, co vytyčují. A také se pořádně zamyslet, v čem tkví podstata toho, že něco víme.

Renegáti reality

Zviklání pevných přesvědčení patří mezi vážené filozofické tradice, jež s nástupem hnutí, směrů a metod s předponami de- a post- v názvu zažívalo zlatý věk. Za pomyslný vrchol těchto snah na obratu tisíciletí lze označit činnost „Cybernetic culture research unit“ (Ccru, Oddělení výzkumu kybernetické kultury). V půli 90. let se na katedře filozofie Warvické univerzity v blízkosti středoanglického města Coventry sešlo uskupení doktorandů a akademiků z různých oborů, kteří se zajímali o propojení mezi rozšiřujícím se digitálním kyberprostorem a kulturou. V čele neoficiálního kolektivu stanuli filozofka a kyberfeministka Sadie Plant a kontroverzní teoretik Nick Land, jenž se v té době považoval za kyborga z budoucnosti. Mezi další významné členy se řadili popkulturní kritici Mark Fisher a Kodwo Eshun, spekulativní filozofové Ray Brassier a Reza Negarestani, hudebník Steve Goodman, vydavatel Robin Mackay a spousta dalších.

Členové Ccru (nahoře zleva Plant, Land, Fisher a Eshun, dole zleva Brassier, Negarestani, Goodman a Mackay)

Ačkoli zpočátku představovalo Ccru v podstatě jen diskuzní kroužek, jehož účastníci trávili více času po barech než na akademické půdě, konzervativnímu zbytku katedry to nebránilo jim házet klacky pod nohy. Plant nepřátelské prostředí na univerzitě frustrovalo natolik, že záhy odešla a přenechala vedení Landovi. Ccru tehdy sice po vyjednávání obdrželo vlastní místnost, ale někteří kolegové z katedry přesto i nadále tvrdili, že „Ccru nebylo, není ani nikdy nebude“. Prapodivné postavení kultovního oddělení zavdalo mnoha legendám, které jeho příslušníci neváhali záhy naplnit. Studium díla francouzských poststrukturalistů Gillese Deleuze a Félixe Guattariho prokládali rozborem děsivých knih Georgese Bataille a H. P. Lovecrafta spolu se sci-fi romány Williama Gibsona, zmiňovaného Philipa K. Dicka, a především Williama S. Burroughse, jenž se stal protagonistou klíčové eseje z dílny Ccru nazvané „Lemuriánská časová válka“.

Zleva Bataille, Lovecraft, Gibson a Burroughs

Hypervěra

Ta pojednávala o konfliktu mezi obyvateli bájného zaniklého kontinentu Lemurie, kteří se pokouší narušit deterministický řád času, na nějž dohlíží tajná všemocná organizace. Fiktivně teoretická podstata prací se projevovala tak, že většina obsažených informací se aspoň z části zakládala na skutečnosti, ale souvislosti, mnohé postavy a vypravěčský rámec se pohybovaly spíše v rovině dramatizovaného výmyslu.

Zpětně lze jen těžko vytušit, do jaké míry můžeme díla Ccru a obecně Nicka Landa brát vážně, nicméně se nedá tvrdit, že by autorům záleželo na tom, čemu čtenář věří. Od počátku si totiž kladli za cíl prezentovat složité filozofické ideje poutavou, pomalu až popularizační formou, a pozměnit tak naše vnímání. A konkrétně na kybernetiku se zaměřovali, poněvadž text a kultura celkově pro ně znamenaly výrobní stroj, v jehož virtuální realitě se příjemce stává kanálem pro deteritorializační pozitivní zpětnou vazbu.

V souvislosti s tím počali operovat s konceptem „hypervěry“. Jedná se o způsob jak jazykem vymanifestovat fikce. Podle něj by mělo platit, že jakmile určitá záležitost vstoupí do širšího kulturního povědomí, tak se může uskutečnit. V minulosti by se za průkopníky oné metody dali považovat například středověcí inkvizitoři, kteří svým honem za služebníky ďábla inspirovali příchod skutečných satanistů, nebo ruští kosmisté, jež vlastní tvorbou předznamenali sovětské dobývání vesmíru. Za současnější příklady by zase platily úloha webu 4chan a dank memů při zvolení Donalda Trumpa prezidentem či vliv literatury o virtuálních světech na současné snažení Zuckerbergovy společnosti Meta.

Ruský kosmismus

Právě v tomto ohledu si Ccru bralo za vzor Burroughse, který ještě před Dickem a Matrixem proslul výrokem, že jazyk je virus, jenž z nás činí vězně Studia reality. Zatímco on, aby z něj unikl, stříhal a znovu slepoval existující díla, nechvalně známé kybernetické oddělení pro potřeby komunikace vytvořilo subverzivní variantu kabalistického stromu života numogram, čímž se přiblížili statutu sekty víc, než bylo zdrávo. Land a jeho nejbližší se nikdy netajili s nákloností k hudebním žánrům jungle a rave spojených s anglickou klubovou kulturou devadesátých let a samozřejmě značným množstvím stimulačních drog. Okultní a narkomanské praktiky Ccru zašly na přelomu milénia tak daleko, že byli z Warvické univerzity vyhoštění a museli nalézt azyl v rodném městě mága Aleistera Crowleyho Leamington Spa.

Numogram a Aleister Crowley

V té době sepsali podstatnou většinu svých výtvorů. To vše ve snaze vysvobodit současnou filozofii z neustálého omílání překonaných modelů člověka a bytí, jež už globální systém tisíckrát dekonstruoval a reteritorializoval. Raději s ní chtěli vykročit vstříc budoucnosti zaměřené na mučivý, ale vzrušující průzkum temné propasti zmaru známé také jako náš svět, jak by poznamenal Land. Nechtěli kulturu analyzovat zvenčí a povýšeně soudit, ale raději se na ní sami podílet a rozšiřovat ji. Z toho důvodu Ccru aplikovalo teorii kybernetických smyček zpětné vazby na naprosto vše. Jestliže nás Burroughs považoval za otroky jazyka, podle nich se nacházíme v okovech času. Nemysleli to ovšem vyloženě z marxistického úhlu pohledu, ba spíše obecně z toho smyslového a existenčního. Čas totiž podle nich již neplyne chronologicky a k věcem dochází dříve, než začnou dávat smysl. Význam cestuje pozpátku a současnosti lze plně porozumět jedině retrospektivně z budoucnosti.

Vyviklaný zub času

Příkladem za všechny budiž psychoterapie. Nemůžeme změnit minulost, ale s jejími duchy se do jisté míry vypořádat dovedeme. Stačí, když to, co bylo, kousek po kousku rozebereme a dospějeme k novým uvědoměním o našich traumatech a změníme negativní zpětnou vazbu na pozitivní. Čím je psychologický příznak, jestli ne dírou v čase? A čím je měření času, jestli ne lidským konstruktem? Kdo ovládá váš čas, vládne i vám samotným. Staří Římané a středověcí křesťané moc dobře věděli, proč podrobeným národům v rámci kulturní kolonizace vnucovali vlastní horologii a kalendáře. Nejspíše ze stejného důvodu se nejčastější nynější definicí této neúprosné fyzikální veličiny stalo: „Čas jsou peníze.“

Bohužel, ať se nám to líbí, nebo ne, tak zubu času podléhá vše. Ačkoli jsou téměř všechny tady zmíněné informace minimálně dvacet let staré, působí to, jako by se toho od té doby mnoho nezměnilo. Bláznění kolem pedofilních satanistických sekt slavných, 5G vysílačů a očkovacích mikročipů dokazuje, že jsou konspirační teorie i nadále v kurzu.

No comment 😀

Pokračující pandemie koronaviru, jad(e)rná situace mezi Ruskem a Ukrajinou a klimatické změny si nezadají s žádným apokalyptickým proroctvím. A stejně jako se červená a modrá pilulka z Matrixu staly oblíbenou metaforou pro internetové fašoidy, tak i odkaz Ccru a navazujícího spekulativního realismu a akceleracionismu byly pošpiněny nejen lidmi, co je zneužili pro vlastní nenávistné cíle, ale dokonce i samotným Landem a jeho pozdějšími výroky, afiliacemi a postoji. Navzdory tomu si ale troufám tvrdit, že to pro renegáty reality neznamená konec světa. Snad tedy nepotká ani nás a my si budeme moct více užívat dne a méně pamatovat na smrt.

Autor: Petr Uram

(Pro úvodní fotku článku byl použit obraz německého expresionisty Ludwiga Meidnera nazvaný Apokalyptische Landschaft z roku 1912.)