* 2001

Nekonečné snídání, fragmentace každého dne a konzervace momentů, které se po vytržení z původních kontextů snoubí v tanci alternativních realit zakonzervovaných mimo čas. Apolena ve své tvorbě kombinuje svět snový a bdělý, které jsou od sebe odděleny velice tenkou, někdy záměrně nerozeznatelnou hranicí. Po překročení Brněnského mostu v Jihlavě, kde se narodila, se v Brně věnuje bohemistice a hispanistice a tiskne své nitro na papír jako polibek do kapesníku. V dubnu 2023 získala za své texty cenu Vladimíra Vokolka v kategorii 19–24 let.

 

lidé mezi motýly

když mi bylo šest
po cestě do školy viděla sem pána
vyskočit
z šestýho patra paneláku

než stihl dopadnout
máma mi (asi z lásky)
zakryla oči
ruce jí voněly po angreštu

ještě teď
si někdy představuju že
nikdy nedopadl že
odletěl na jihozápad Mexika
s hejnem monarchů stěhovavejch
o kterejch sem jednou četla v National Geographic že
(narozdíl od ptáků)
už se nikdy
domů nevrací

ještě teď
si někdy představuju že
přes noc spí v kukle
a každý rano se znova narodí
jako noviny

 

překvapivě snadný

v metru linky C čteš v cizích novinách hlavní zprávu dne:
slova někdy nejsou vhodné médium!

škoda že je podzim
v jiným ročním období bych tě milovala jako lák z třešní

švédský stoly pocitů
co čekaj na svý strávníky jako na tramvaj číslo 17 směr
VÝSTAVIŠTĚ HOLEŠOVICE
a městskej vzduch ti žene slzy do očí a svádí to
na futurismus

ztratit sebe jako dva roky nevysávat
překvapivě snadný

 

říjen a čtvrt

kdybych byla švýcarský kapesní nůž, byla bych tupější než pastelky malýho basquiata
kdybych byla sníh, padala bych jen do popelnic
kdybych byla zvonek na krku krávy v rakouskejch alpách, dávno už bych neměla srdce
kdybych byla kapesník, byla bych děravá na tom nejmíň vhodným místě
kdybych byla kočka, kategoricky bych odmítala masový vraždy myší a neuměla příst
kdybych byla tátův starej kabát, levou náprsní kapsu bych měla nenapravitelně natrženou
kdybych byla generál, byla bych pacifista
kdybych byla den v týdnu, byla bych úterý

 

Koliště 279/65, 602 00 Brno

jsi odlitá ze snů
zašeptal

dole
zrovna nakládali rakve

jaký by to asi bylo
vysmrkat ráno sen do kapesníku a moct si v něm číst
oba se zamysleli

 

zrovna

před třemi letokruhy
obdržel jsem k Vánocům tornádo
přišlo
skoro jako by ho mrzelo
že jsme ho nikdo
nečekal

vzalo
střechy pod nohama
květináče s řízky epipremna aurea
úvěry
i smysl nasadit si ráno kontaktní čočky
(citováno ze zprávy úřadu pro civilní letectví)

v očích nás obou
byl klid

uprostřed vortexu
postarší muž potichu dopřemýšlel
vedle se vznášel
bezacetonový odlakovač
sousedův pes co nikdy nezaštěkal
včerejšek
a Sto roků samoty od Márqueze

když se to stalo
v polívce mi plaval šafrán z Iránu
a času se zrovna splnil sen
o lítání

 

listopad a půl

v peřinách z labutího peří se spí
nejvěrněji

nikdo dodnes neslyšel dva popeláře mluvit
a neoddělil Ledu od Dia

jsou věci co k sobě patří
ať se jim chce nebo ne

jsou věci co k tobě patří
ať se ti chce nebo ne

marně honit slova
hodiny plavat v bazénu mlíka
nikdy se nezapínat

jednou denně s tebou umřít
pro jistotu

 

nit z přízraků

na záchodě ve třetím patře knihovny
světlo tiká
jako bomba

v autobuse linky 32 pozoruje komár starýho pána jak
hlasitě mlčí a potichu přemýšlí

na rohu Údolní
stáli si z očí do očí a pohřešovali
(slova)

klapnutí vchodovejch dveří zní pokaždý jinak
a ať seš kde seš
opravdu tam nejseš

slepec přechází na červenou a nikdo ho nezastaví

 

Jan Švankmajer mi dluží dvě hodiny života

místo dopaminu perly slída a taky
nedorozumění

křídlo slepený z cizího peří nikdy nevzlítne
a
díry různejch tvarů jako by chtěly křičet slova
co neznaj
jazykem kterým
nemluví

ale to všechno až
o pár
kapek
později

oni (zatim) oblečený do slov hlásají něco čemu
sami nevěří
jako dva chameleoni co se oba snaží přizpůsobit
a svatozáře už jim tolik nesvítí
v pět odpoledne
když v písku v Mastic Beach čtou že
na některý doteky už se přesypal čas

prsty co k sobě patřily někdo odřezal pilníkem
a přišil
k různejm rukám
zadním
stehem

na různejch plátnech světadílu
uschlejm motýlům se už vůbec nesmí líbat
křídla

 

aroma bolesti školních jídelen

za oknem
prší listí
a někdy se v cizím pokoji necejtíš ani ve svejch vlastních botách

cestou do školy v tramvaji čteš povinnou četbu
někoho jinýho
a v hlavě žiješ život kterej ti – taky – nepatří

život co je každým prásknutím dveří blíž k
pestíku, kterej
jako dnešní ráno
je modrej
a jsi s ním
asi s ním
asi sním

a sny i mandarinky v tašce sou trochu zničený
pocit co nesnášíš víc než:
a) ztrácení
b) bejt přehlíženej fotobuňkou
c) tlačení bot i času

k večeři si oloupeš dva měsíčky smutku
a ve dvě jedenáct si do duše zapíšeš že
umim psát ale líp pořád ještě umim brečet
a tentokrát nebudeš pochybovat že
i ve slovech může bejt pravda

v knihách podtrháváš věty
v životě
taky

a všechna slova co nebolí sou jenom tlachání
zprávy křičí něco o možný evakuaci Kyjeva a
nesmyslnosti no nut novemberu
a dneska prej bude polojasno a plnobolavo

svět je továrna na nedorozumění