V dnešním článku jsem se rozhodl věnovat pouze jedné básnické sbírce a zároveň debutu, o němž subjektivně soudím, že patří mezi nejzdařilejší básnické sbírky roku 2020 vůbec:
Alžběta Luňáčková – Pravý úhel, Host, Brno, 2020, 60 s.
Básnický debut Alžběty Luňáčkové na první pohled zaujme geometricky sterilní, bílou grafickou úpravou Martina T. Peciny, která ladně dotváří atmosféru a koncept sbírky. Název každé básně tvoří pouze číselný údaj ve stupních. Každé slovo tvoří několik úhlů významů. Pravý úhel není básnická sbírka ve smyslu „sebraných básní“ – básně tvoří koherentní celek, formální i obsahový, ba až narativní. Jednotlivé básně – všechny v monochromní a naléhavé formě jedné strofy – jsou protkány vývojovou linií, „příběhem“, v níž nalezneme několik rovin:
Rovina prostoru
Prostor je jedním z hlavních stavebních pilířů sbírky, která je podřízena pravoúhlosti coby nejvyšší ideji symbolizující dokonalost – úplnosti, jež se nám nabízí, ale vždy se při přiblížení rozdrolí pod rukama. Prostor je cestou, věci nemají svůj čas, ale především místo. Sbírka začíná titulní básní s názvem 90 °, jíž i zároveň pomyslně končí, stojí totiž rámcově nad celou knihou, je jakýmsi alter-egem lyrické mluvčí a všeho dění – symbolem relativnosti, mnohoúhelnosti perspektivy, prostoru, pohybu, vývoje. A především (de)konstrukce. Obrazně řečeno: prostor je pro lyrickou mluvčí útočištěm, jež zároveň vyvolává klaustrofobii: „Hranatý život je slepá skvrna / vymodlený tvar, do kterého se soukáš.“ (s. 11) S prostorem souvisí motivy vývoje
a pohybu, protože onen čas je s Aristotelem řečeno přece jenom prostor a pohyb: „Jakým tempem běží nezralost k dokonalosti?“ (s. 19)
Rovina identity
Identitou myslím nejvnitřnější lidskou podstatu já, zároveň se ale lyrická mluvčí pasuje se svou identitou coby žena: „Nekoukej pro těch pravých úhlech, / radši si najdi chlapa.“ (s. 22) nebo „Do třiceti mi narostou tlustá stehna, / budu bezdětná a plná dehtu.“ (s. 23) Snad není náhodou, že v tomto tématu je Luňáčková jazykem nejpřirozenější, nejlidštější, nejjednoznačnější a nezřídka ironická. Dalším úhlem identity je vypořádání se s rodiči a dětstvím. Mezi řádky pociťujeme mateřský konflikt: „Jakým klíčovým slovem pojmenovat / rodičovskou zátěž?“ (s. 16). Jako by samotné dětství stálo za mnohými psychickými problémy: „nacházet mezi stařeckými skvrnami / cestu ven z nejhlubšího lesa, / na jehož konci čeká rozzuřené dětství.“ (s. 31) Ono dětství, jež se nám se svými můrami a nezpracovanými zážitky schovává kdesi daleko v nevědomí, ale přese vše: „Pod vědomím je největší tma.“ (s. 11)
V půlce knihy se vyjeví postava lékaře – pana doktora, s nímž mluvčí rozmlouvá. Postupně se ve vývojové linii vynořuje temnota psychických problémů: „Jsem bipolární, doma v sobě i v ní.“ (s. 29) Na dvoudomost lyrické mluvčí lze nahlížet jak z nabízeného úhlu pohledu klinického, tak z pohledu obecně hledajícího sebe samu. Přirozená dvoudomost všeho kolem, ale i lyrické mluvčí samotné je příčinou neustálé nejistoty, překážkou k pravdě, k pravému úhlu: „vracím se v pruzích / kolísavá a dělitelná / na to, čím jsem, a čím si myslím, že jsem“ (s. 32). Lyrická mluvčí se s postojem agnostika pasuje s nemožností dosáhnout jistoty, s nemožností nalézt jednostrannou, obecně platící pravdu, s nemožností objektivně a definitivně poznat.
Rovina jazyková
Jednou z nejsilnějších stránek sbírky je práce s jazykem. Pravý úhel – s každým dalším vyslovením připadá člověku to sousloví jako jakési tajemné zaříkávadlo. Jazyk je ve sbírce prvkem sui generis. Styl Luňáčkové je originální, frazeologický, jaksi indikativní, jevy samozřejmě oznamující. Jazyk je mnohovrstevnatý, častými jsou jazykové asociace, přesahy, hry, kalambúry a homofonie: „[…] vytvořily by frontu čekající na nebezpečí. / Nebe s péčí, nebe s péčí“ (s. 14) nebo „Potopa je tam nahoře. / Potupa je známá nížina.“ (s. 30)
V básních funguje implicitní, ale zároveň dynamická asociativnost. Jazyk je ve sbírce sám o sobě sdělením – je jakoby obsahem promluvy, kterou sám tvoří, je vyjádřením problému nedosažitelnosti chtěného, problémem pochopení: „Jako rodilý mluvčí pro věci lásky / odmítáš doslovné překlady.“ (s. 14) Jako by básnířka sama užívala jazyk – ukazujíc jeho nedokonalost – k vylíčení této jeho nedokonalosti. Luňáčková samotný jazyk prožívá, místy až fyzicky, tělesně, způsobem, o němž hovoří Heidegger – totiž že poezie musí svou řečí reflektovat nejlépe i samu sebe, neboť jazyk sám z lidského prožívání a tělesnosti pochází.
Introspektivní charakter básní, otevřenost lyrické mluvčí, psychické problémy, deprese, zároveň jazyková hravost a práce s mnohovýznamovostí a imaginací snad nejenom mně v nejlepším slova smyslu asociuje pozdní tvorbu Ivana Blatného.
Sbírka působí uceleně především svou formální stránkou: po prvním přečtení jsem si – až na titulní báseň 90 ° a údernou 11 ° – nepamatoval žádnou konkrétní další, naplňovala mne především neodkladnost celku a sugesce sdělení i formy. „Nejsme tu proto, abychom vydrželi, / ale abychom drželi tvar.“ (s. 21) S každým dalším čtením sbírka odkrývá přehršel významů a souvislostí. Je v ní cosi tajemného, cosi jakoby předloženého před nás, a přesto zcela nedostupného, co nelze uchopit, natož pojmenovat. Je v ní mnohoznačná nejistota, zrod i zánik – život samotný. Někdy totiž jev nelze vysvětlit a pochopit přímým zobrazením, sebou samým, ale naopak tím, co postrádá, co pro svou existenci potřebuje, skrytý rub každého líce, to, co se vyjevuje kdesi mezi řádky: „Vysvětlit květ hnojivem.“ (s. 28)
Alžběta Luňáčková
(zdroj: art.ceskatelevize.cz)
Autor: Dominik Bárt