*1994

Ze srnčího medailonu:
Obilní trh, dětství, louky, lesy, holínky, odřený kolena, střední, komplexy, skicacáky, vodovky, klavír, povídky, vysoká, divadlo, flmy, fotky, verše, co se nerýmujou, šest let v nejpodřadnějších zaměstnáních a žádná budoucnost?

V nejlepší společnosti
S křečkem,
co roztáhl hubu,
jako by právě
doskočil z padáku,
s bytnou, co se jí
kristovanoho!
rozskočí hlavavejpůl
z tohodle plesnivýho baráku,
s pisálkem
na částečný úvazek na nočních,
po dnech mlátí prázdnou slámu
a po knihovnách
trousí zbytky tabáku,
s pravým řezákem
pod polštářem,
s armádou porcelánových andělíčků
a Tvojí sbírkou kopáků
jíš za dva,
já kouřím zhruba stejně tolik
doufaje,
že zbytky plic se vsáknou
do mraků.

Furt

Ještě furt?
Pořád.
Neumím přestat.
Tolikrát řekla jsem si
STAČILO,
ale pak
nervózní tiky v pravý noze.
Svrbí to?
Kouše.
Příšerně.
Řeknu si;
NAPOSLEDY.
A pak už snad…
jednou
nebo dvakrát ještě
Ještě furt?
Furt.
A furt to nikdo nečte.

XXX

Můj soused bývá často doma;
jeho oblek voní
šunkofleky.
Miluje cigány stejně jako Němce.
Kouří tajně
v kočárkárně
a venčí psíka
kolem řeky.
Pro mě mívá někdy trochu
kyselé
pousmání
„brej večer“
jak šťovík.
Prý prodal už dvě ledviny.
A dvakrát už se věšel.

Apríl

nikdo mě nenapálil
po práci legraci
nebo se vylejt.
Rozmydleno!
Hlásí okna.
Zataženo.
Hlásí nebe.
Žmolkováno –
– podává raport jablečný nákyp.