Album příhodně pojmenované Lamentations, tedy „Naříkání“, amerického avantgardního skladatele Basinského na téměř hodinové stopáži zkoumá pocity nostalgie, smutku a izolace, ale zároveň v posluchači paradoxně vyvolává klid a jakousi temnou útěchu. Je to ambientní atmosférická zkušenost, která na rozdíl od velké části jeho předešlé tvorby nefunguje jen jako jedna dlouhá meditace, ale jako různorodá deska s rozdílnými náladami a polohami.

Hypnotizace hudbou

„V televizi řekli, že letadla narazila do budov. A já jsem řekl ano, protože jsi mě poprosil, abych u tebe zůstal. Možná že se modlíme klečící na našich kolenou, protože Bůh poslouchá jen tehdy, když jsme blízko ďáblu,“ píše ve své básni inspirované 11. zářím současný americký básník Ocean Vuong. Naslouchání něčemu povznášejícímu, co ale vyžaduje klečet u země a pozorovat ji, by dokonale sedělo i na poslední album skladatele Williama Basinského. Jeho Lamentations sice tvoří především temné, posmutnělé ambientní tóny a znepokojivé zvuky, ale jako celku se albu nakonec daří svého posluchače především uklidnit a povznést nad všední dny, které jsou teď v domácnostech po celém světě definované rutinou a sezením doma. První poslech možná působí zpočátku jako klečení u země a doslovné lamentování, ale opakované vracení se do Basinského zvukové krajiny přináší až jakési meditativní spojení s něčím vyšším. Je to určité hypnotizování hudbou, která svého posluchače nejdřív rozloží na kusy, aby ho poskládala zpátky klidnějšího a odpočatého. Ostatně jedna ze skladeb se jmenuje „Transfiguration“, tedy přetvoření nebo přeměna. Za jejího tři a půl minutového trvání se toho sice v samotné hudbě mnoho nezmění, ale její transcendentální zvuk, zdánlivě znějící jako by hrál někde pod vodní hladinou, dokáže i za tak krátký čas proměnit náladu toho, kdo jej poslouchá.

William Basinski 

Basinského Lamentace fungují na podobném principu jako psychologie, která doporučuje dostat ze sebe svoje negativní emoce a hlasitě je vyjádřit. Album ve své stopáži obsáhne v různorodých polohách všechno, co v dnešní době vnímáme jako temné, aby v krásných machinacích s nahrávkou opery mohlo zase oslavovat život a lásku. Na ambientní hudbě se často těžko popisuje, v čem je silná, a je to samozřejmě rozdílné – zkušenost od zkušenosti jednotlivých posluchačů – ale mně se dnes pro popsaní tohoto alba po několika desítkách poslechů dere na mysl série šesti auto-fikčních knih Můj boj od norského spisovatele Karla Ove Knausgårda. Při jejich čtení má člověk pocit, že se v nich nic moc neděje – že vlastně doopravdy nejsou o ničem, a navíc se natolik zabývají konkrétními banálními věcmi, že se nejde vyhnout pochybám, jestli to celé není ztráta času. Jenže! Po jejich dočtení naopak přichází pocit, že jsme se dozvěděli o lidském životě něco zásadního a silného. Nejde to specifikovat, ale ten pocit tam je a je intenzivní. Podobná je i Basinského tvorba, která pracuje s repeticí, minimalistickými linkami, šuměním a zvuky, které se příčí klasické definici hudby. Při pozorném a trpělivém poslechu je to však jeden z nejsilnějších zážitků, kterým se nám letos v muzice dostalo.

Od tragédie k transgresi

Báseň Oceana Vuonga jsem na začátku nezmiňoval nadarmo. Basinského nejdůležitější dílo, které ho proslavilo, byly totiž čtyři alba nazvaná The Disintegration Loops, na kterých skladatel zaznamenal postupné rozkládání svých kazetových nahrávek, které se při procesu digitalizace nezáměrně ničily. Jejich postupný rozklad pak skladatel zaznamenal jako novou hudbu – sám se do žádných zásahů nepustil, nechal prostě pásky hrát samy za sebe, s šuměním a lámáním se i s krátkými pauzami, kdy nic nehraje. Příběh jejich vzniku – tedy tvoření něčeho nového z procesu destrukce – by byl silný sám o sobě, ale Basinski nahrávání prvního alba dokončil navíc ráno a to 11. září v roce 2001. Na střeše svého bytu sledoval hořící World Trade Center, neboli dvojčata. Tuto tragédii zaznamenal na kameru a údajně si při tom pouštěl právě své nové dílo. Záběry, které tehdy pořídil, posloužily jako přebaly čtyř alb The Disintegration Loops. Jeho „nalomené skladby“ jsou sice ve svém jádru tvořené aktem ničení, ale vyvěrá z nich nová a krásná hodnota, až majestátní zvuk, který by se s trochou patosu dal symbolicky označit za naději, že z tragédie může povstat ještě něco dobrého. Že prostě přijdou lepší časy. Tato alba se pak stala od událostí 11. září neoddělitelná a jsou považována za v uvozovkách soundtrack oné tragická události. Ostatně v roce 2011 se na desetiletém výročí od teroristických útoků hrály v Metropolitním muzeu v New Yorku orchestrální verze právě těchto Basinského kompozic.

Pro skladatele je typická práce s určitou autorskou trpělivostí, která s minimálními prostředky dokáže na dlouhé stopáži vytvářet silné a komplexní emoce pomocí neustálého, pomalého vyvíjení jedné zvukové plochy. Je v tom jisté posluchačské napětí, kdy se pozvolna čeká na to, kam nás Basinski ve své skladbě zavede. Toto napětí se ale pomalu mění v meditaci a klid, kdy už není na co čekat. Tušíme, že dál nás už autor nepustí a zůstane v nastavené náladě, ale my už jsme jí mezitím při poslechu stihli podlehnout a chceme v ní zůstat. To platí především pro jeho slavná a rozsáhlá díla jako Watermusic nebo Watermusic II. Lamentations naopak fungují jako celistvé album, kde každá skladba stojí sama o sobě – nese svoji náladu a svou typickou esenci.

Brána do různorodých světů

Poslech celého alba by se pak dal označit za fragmentární sbírání hudebních střípků, vstupování na krátkou chvíli do jiných a rozdílných světů. Překvapivě ale navzdory této různorodosti deska funguje jako celek a vyplatí se ji na necelou hodinu otevřít a poslechnout na jeden zátah. Basinski kvůli Lamentations otevřel celý svůj archiv a prošel své nahrávky a jednotlivé zvuky, které za svého života udělal. Může se tak jednat o jakési ohlédnutí za jeho tvorbou, které sice díky své atmosféře a použití operního zpěvu, jenž zní jako ze starého a pokaženého gramofonu, může působit rušivě a nostalgicky, ale naopak ve své celistvosti ze starých materiálů vytváří něco nového a neobvyklého. Není to ani tak posmutnělé ohlížení zpět, jako poučení z minulosti a nahlížení na současnost skrz její hledisko. Možná je to až vyhlížení nových horizontů. Basinski tak na minulosti staví zvukové schodky k budoucnosti, která přijde a podobně jako v dobách po 11. září přinese zase novou a zatím netušenou naději.

Nezáleží, kolik času uplyne. Tato nechvalně známá fotografie nalétávajícího letadla bude vždy vzbuzovat neuvěřitelnou hrůzu…

Právě dvě krásné operní skladby na konci, pojmenované „All These Too, I, I Love“, tedy „Všechny tyto budu já, já také milovat“, a „Please This Shit Has Got to Stop“, tedy humorně řečeno „Prosím, tyhle sra*ky musí skončit“, k této abstraktní naději vzhlíží nejvíce. Dává proto smysl, že společně s krátkým minutovým epilogem album uzavírají. Basinski nás provede temnotou, smutkem a silnou nostalgií dnů minulých, která je přítomná v celé obsáhlé délce Lamentací i díky tomu, že většina skladeb skutečně zní, jako by hrála z jiné místnosti – odkudsi zpod vody či přímo z jiného světa a především, z jiného času. Ale jeho smutek je, jako je tomu ostatně u celé jeho tvorby, krásný a povznášející. Nenechává posluchače, aby se jím trápil a podléhal mu. Naopak ve své abstrakci působí jako dobrý přítel, který říká, že je v pořádku cítit se občas na nic – který si vyslechne všechny vaše problémy, abyste je ze sebe dostali a mohli jít dál. Jedno z nejkrásnějších alb tohoto roku mluví jazykem, který léčí, i když mu nerozumíme.

Autor: Jan Jindřich Karásek