Bratrstvo pěti účtuje s válečnou minulostí…

Poslední film angažovaného filmaře Spikea Lee není jen politickým komentářem, ale podobně jako jeho předešlý snímek BlacKkKlansman je zároveň zábavnou a velmi dobrodružnou jízdou. Díky tomu má potenciál nalákat k ožehavému tématu rasismu a nevyřešené minulosti Spojených států široké divácké publikum.

Hned na začátku dvou a půl hodinového Bratrstva pěti je nám dáno jasně najevo, jaká bude hlavní tématika filmu a co se nám bude snažit říct. Začíná tak, jak spíš dřív předešlé filmy Spikea Lee končily – tedy montáží. V té se nám ukážou zásadní momenty z historie týkající se války ve Vietnamu. Dává smysl, že začíná právě úryvkem rozhovoru s Muhammadem Alim z roku 78, kde boxer jasně říká, že mu svědomí nedovolí jet do cizí země střílet muže jiné barvy pleti, kteří mu nikdy nic neudělali, kteří ho nikdy nelynčovali a nikdy ho neuráželi rasistickými poznámkami. A to všechno jenom pro velkou mocnou Ameriku. Jasně se vymezuje vůči pochybné válce, která probíhá někde daleko, když přímo ve Státech se ještě pořád musí Afroameričané potýkat s rasismem, urážkami a násilím.

V montáži pak vidíme především slavné záběry z Vietnamské války, chladné popravy na ulici, děti popálené napalmem, jak běží po silnici, a další hrůzy, které tam byly napáchány. A pak také afroamerické vojáky, kteří jsou ve filmu exponovaní. Ti sloužili vlasti, ve které přitom byli terčem rasismu. Lee tak naznačuje, že nepřítel byl tam doma, ne ve Vietnamu. Ještě před začátkem filmu vidíme záběry z protestů a z přestřelek a pak také slavné proslovy Malcolma X, Nixona nebo Angely Davis. Do toho se nám ukazují záběry z přistání na měsíci a protesty, kde zaznívaly hlasy, že za ty peníze mohla vláda nakrmit hladovějící děti. To všechno podkresluje uhrančivý zpěv Marvina Gaye, konkrétně v písni Inner City Blues, kde zpívá o nespravedlnosti. Netrvá to ale dlouho a snímek se okamžitě a bez váhání rozjíždí v rychlém tempu a s pořádnou dávkou humoru.

Honba za pokladem, který nám vždycky patřil

Od začátku je jasné, že se budeme pohybovat ve dvou polohách, které se v rukou Spikea Lee přirozeně doplňují a nenásilně mezi sebou přechází –Bratrstvo pěti je akční komedie na jedné straně a silné drama s politickým přesahem o nesmazatelnosti vzpomínek na té druhé. Krom toho, že válka je vždycky o penězích, což se tu několikrát připomíná, je totiž zásadním tématem filmu to, že jeho hlavní hrdinové se sice z války vrátili domů, ale v hlavách zůstali pořád ve Vietnamu. Osobní traumata a vztahy se tu setkávají se systémovou nespravedlností. Potvrzuje se tak ono staré známé pravidlo, že nic není apolitické. A to všechno je navíc podáváno v post-moderní kolážovité formě, kde se střídají až čtyři formáty obrazu.

Příběh sám pojednává o skupince čtyř veteránů – Otisovi, Davidovi, Paulovi a Eddiem, kteří se vrací do Vietnamu, aby tam našli poklad. Tedy bednu se zlatými cihlami. Tu tam kdysi za války zakopali a teď se pro ni vrací. Původně jich ale, jak napovídá název, bylo pět. Poslední Norman zemřel ve válce, ale zjevuje se ve filmu v představách a ve flashbacích. Ty jsou točené na jiný formát a připomínají dobové záběry – díky výborné autorské volbě tam hlavní hrdiny vidíme stejně staré jako v současnosti. Zpočátku je to spíš vtipné a matoucí, ale po chvíli si divák zvykne. Dává se tím tak důraz na to, že se hrdinové vlastně od té doby příliš nezměnili a pořád ještě žijí svými vzpomínkami. Nakonec to působí jako přirozenější volba než digitální CGI omlazování, které před rokem zvolil Scorsese ve svém Irčanovi, mimochodem také točeném pro Netflix.

Cesta je cíl a ideál je na míle daleko

V zesnulém Normanovi měli všichni čtyři svého hrdinu a jeho protiválečné a angažované názory v otázce mírového boje proti rasismu je dodnes inspirují. Výborně je to ukázáno ve flashbacku, kde se doslýchají o smrti Martina Luthera Kinga a chtějí se mstít, ale právě Norman se jim postaví do cesty a přednáší jim o pacifistických přesvědčeních samotného Kinga. Norman je pro ně pro všechny jakýsi duch minulosti, který se často zpřítomňuje jako zářný ideál, kterému se jim nedaří dostát ani po letech. To se nám ukazuje např. ve scénách, kdy se hádají o tom, jestli by skutečně měli peníze poslat pro afroamerické charity a organizace bojující proti rasismu. Tehdy za války totiž zlato schovali, protože jim Norman vysvětlil, že zlato patří jejich lidem, kteří doma bojují za svou důstojnost a rovnoprávnost. Některé z veteránů ale po letech nahlodává hamižnost a na staré ideály pomalu zapomínají.

To všechno se děje, zatímco putují dobrodružně po Vietnamu. Chvíli tak snímek připomíná Indiana Jonese a jeho honbu za poklady a artefakty – jen v tomto případě cestují pouze po jedné zemi a místo cool hlášek se spíš mezi sebou vtipně handrkují o každé hlouposti. O krásné záběry zde ale není nouze a Bratrstvo pěti je tak krom jiného také atraktivním cestopisem. S hrdiny se podíváme do pulzujících velkoměst, exotických barů, starodávných chrámů i malých vesniček. Proplujeme se po řece a především nahlédneme do obrovské džungle, která je vizuálně asi nejvýraznější – a když si divák nedá pozor, může kvůli všem těm výhledům zcela ztratit pozornost a na chvíli zapomenout, kam se děj filmu ubírá. Snímek se streamuje na Netflixu, ale esteticky je opravdu poutavý a kinosál by mu slušel.

 Film není jen akčním filmem s dramatickými prvky, ale představuje i atraktivní cestopis

Vzpomínání na něco, co už není

Hrdinové sice míří za pokladem, ale ústředním konfliktem, který se propírá nejvíc, je jejich staré přátelství, které už není to, co bývalo. Neustále si plácají rukama a vzpomínají na staré časy, až není možné nezapochybovat, že možná společně jedou obnovovat pouto, které tam už prostě není. A oni se ho snaží jen zoufale vykřesat. Hádky mezi nimi se navíc postupně vyostřují a jejich vzájemné podezřívání nemá konce. Vytahují se nové i staré křivdy, až všichni nabývají pocitu, že se už vlastně neznají. Nejvíc to jde asi poznat zhruba v polovině filmu, kdy zjistí, že ani neví, co za hrůzy se jednomu z nich v životě poslední dobou děly. Protože se prostě neptali…

Ztělesněním téhle pokřivené představy o minulosti a současnosti je postava Paula. Ten si smrt Normana bere nejvíc a nikdy se z ní vlastně nevzpamatoval – zároveň v něm však z jeho ideálů zůstalo pramálo. Hrdě nosí trumpovskou kšiltovku, zuří na imigranty a zmateně cituje Bibli. Právě jeho postava, která začíná jako jasně záporná, se nakonec ukáže být tou nejkomplexnější – plnou paradoxů, protichůdných myšlenek, frustrací a traumat. Paul je sám ztělesnění minulosti, která se zdá být na první pohled jednoznačná, ale při hlubším zkoumání se v ní dá najít tolik kontextů, které jakoukoli kategorizaci popírají.

Pusťte si trailer filmu Bratrstvo pěti. Zleva Delroy Lindo, Norm Lewis, Clarke Peters, Isiah Whitlock Jr. a Jonathan Majors

Přiznat si pravdu

Bratrstvo pěti není dokonalý film. Dalo by se polemizovat o dvou rodičovských linkách, které nejsou dotažené a nakonec samotnému ději nic pořádného nepřidávají. Ta s vietnamskou dcerou navíc končí zničehonic a nesmyslně. Celé francouzské osazenstvo tam pak hraje druhé housle a působí spíš jako vtipné postavičky, které jsou přidané pro zábavu a nějakou iluzi romantické zápletky – proto jsem je ani nezmiňoval. Stopáž je navíc až příliš natáhnutá, některé gagy nefungují a ke konci už to v určitých scénách silně zavání patosem. Ale co naplat, jako celek to prostě funguje výborně a za poslední dobu vyšlo jen málo takhle zábavných filmů. A když do toho Bratrstvo ještě otevírá důležité otázky současnosti, o jeho kvalitách nemůže být pochyb.

V jedné scéně na konci filmu Paul vede v džungli rozsáhlý monolog sám k sobě, kdy se snaží dát nějak do kupy a přitom se u toho doopravdy rozpadá. Dívá se přímo do kamery, jako by to adresoval nám, divákům. Snaží se být silný, ale přitom vyjmenovává vše, co sužuje jeho život. Je paranoidní a ze všeho obviňuje druhé. Jeho vztek a jeho slovník připomínají současnou agresivní populistickou rétoriku. Tomu ještě napomáhá jeho trumpovská kšiltovka. Je to jeden z nejlepších hereckých výkonů tohoto roku. A ne nadarmo po něm následuje nejdojemnější scéna filmu symbolizující konečné usmíření. Teprve v momentě, kdy si Paul přizná, jaká minulost byla doopravdy a za co všechno si může on sám, dojde klidu. Stačilo by, aby si o tom předtím promluvil s ostatními a v solidaritě našel svoji zbraň proti okolnímu světu.

V době masových protestů Black Lives Matter a boji proti rasismu je to důležitá zpráva. Spike Lee chce, abychom si všichni přiznali pravdu a čelili jí, i když je nepříjemná. Protože jedině tak můžeme všichni společně pracovat na tom, aby pravda v budoucna byla lepší. Svými filmy nám tohle přesvědčení dokazuje už roky a možná je právě teď načase se nad tím skutečně zamyslet.

Režisér Spike Lee

Autor: Jan Jindřich Karásek

×
×

Cart