Jít se o půlnoci vys*at je nebeské znamení

S myšlenkou, kterou se zde chci zaobírat, jsem se poprvé setkal na gymnáziu při bezdeché četbě Máchových próz a obrazů. Vrátila se mi nedávno s četbou Gellnera, která byla rovněž opředena čímsi transcendentálním…

Mí přátelé, v čele s Tomášem Štilerem, se na sklonku minulého léta účastnili rekonstrukce bitvy Velké války, jak se první světové válce přezdívá. Odnevidimdonevidim připravovali barikády, stavěli stany, pucovali historická vojenská vozidla a jedli guláš z ešusů. Čím to vůbec vlastně je, že i nejpravějšímu pacifistovi může imponovat – jak to nazvat – atmosféra války? Že v tom boji vidí nějakou tu zápal vzbuzující „hru“? Já tam s nimi bohužel nebyl; a přestože se považuji za přesvědčeného pacifistu, tak války, válečná letadla a zbraně mne fascinovaly již od útlého dětství. Vždy jsem chtěl být leteckým esem v křiklavě barevném trojplošníku…

Přátelé si večer po práci, která jim šla od ruky, sedli kolem ohně, oddávajíce se pivu a jiným opojnostem, a začala volná zábava. Poté si někdo z nich, nevím již přesně kdo, snad Filip Klega, vzpomněl na mě. Tázavě exklamoval do noční tmy: Co by tyvole ale dělal ve Velké válce Bárt? – Bárt by dopadl jak Gellner, on by se prostě ztratil

„Podle některých Gellner při ústupu před ruskými liniemi zkrátka padl na zem vyčerpáním a odevzdaně čekal na svůj osud.“

Neohrožený výraz jednoho z nejznámnějších českých buřičů, Františka Gellnera

Ano, intelektuální anarchista a buřič František Gellner je de facto oficiálně od roku 1914 k dnešnímu dni veden jako nezvěstný. Gellner se prostě ztratil, zmizel. A proč o tom hovořím – myšlenka vyvstala po četbě jeho veršů, které napsal více než deset let před svým zmizením:

Nejlépe by bylo vzdálit se
a nikdy se nenavrátit,
svým bližním a nejbližším ztratit se,
a sám sobě se ztratit.

Toť onen fenomén – projelo-li i vámi nepopsatelné mrazení jako mnou tehdy při prvním čtení, nemusím to více vysvětlovat. Nemíním tvrdit, že je toto jakýsi osud či že snad osud vůbec je, pouze chci ukázat, jak metafyzicky jde někdy ruku v ruce život básníka s jeho dílem.

Abychom nebyli jen tajuplní, poodhrnu aureolu této záhadnosti mírně stranou: Gellner se v roce 1914 opět léčil se syfilidou. Údajně proto mohl povolávacímu rozkazu uniknout – tedy kdyby byl býval šel za lékařem a trochu tomu napomohl, jak mu radili blízcí, on však rady jiných jako správný anarchistický vozembouch odmítal. V srpnu léta Páně 1914 byl tedy povolán. Kuloáry se proslýchá, že jedna jediná věta jej pak poslala na haličskou frontu: Gellnerův nadřízený důstojník se pod záminkou porozumění a navázání přátelství se známým literátem (a nezvladatelným, tvrdohlavým umělcem, jak všem bylo známo) Gellnera otázal, jaké jsou jeho názory na válku. Při rozpravě Gellner pronesl větu, která se mu stala osudnou: Já si myslím, pane hejtmane, že vy tomu vůbec nerozumíte! Na haličské frontě patrně padl fyzickým vyčerpáním, neboť poslední zmínky o něm tvrdí, že již nebyl schopen chůze, musel být při vojenském přesunu převážen na voze. Podle některých Gellner při ústupu před ruskými liniemi zkrátka padl na zem vyčerpáním a odevzdaně čekal na svůj osud.

Nutno se přesunout k mé „alma mater poezie“, jež mne dovedla ke svým krásám, k této myšlence a rozervanému, dělnickopoetickému prokletí: Karel Hynek Mácha, jak víme, zemřel na choleru či jiné infekční onemocnění (je podezření, že se mohlo jednat o paratyfus) poté, co hasil litoměřický požár. Zesnul v nedožitých 36 letech 6. listopadu 1836, přičemž 8. listopadu, kdy se měla konat jeho svatba s Lori Šomkovou, se konal jeho pohřeb (ach ti romantici, náhoda?). O dva roky dříve, v roce 1834, píše ve svých nadčasových Obrazech ze života mého (nalézáme v nich totiž první náznaky realismu v české próze, u ostatních próz spočívá nadčasovost ve fragmentárnosti syžetu i narativu, jev nesmírně moderní v jeho době) následující řádky:

Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života mého s večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo? – I mně samému divné to přichází, že skoro všecko u mě s večerem počíná, a sice tak, že jsem uvykl počátek všeho večerem a večer počátkem všeho považovati; a tak se mně i mladosť má, první věk života mého, večerem býti zdá.

Ach vy hvězdy jasné, hvězdy ve výši!

Dalším takovýmto seslancem vesmíru je Karel Šebek. To už je pořádný kalibr. Výborný český surrealista, narozen roku 1941, který dnes mírně upadá v zapomnění, bratranec Zbyňka Havlíčka. Po studiích nastoupil na místo sanitáře do psychiatrické léčebny, byl fascinován myslí schizofreniků. Pár let později se karta obrátila a on sám se stal pacientem, diagnostikován stejnou chorobou, která jej uchvacovala. Život považoval – vzpomíná na Šebka Pavel Řezníček – za dobytek a chorobu, kterou je nutno přežít. Taky se pokusil (jen z toho, co zvěděl sám Řezníček) minimálně o dvacet pět sebevražd:

Kráčel kupříkladu po železniční trati proti lokomotivě a nařizoval jí, aby mu uhnula. Neuhnula, básníka odhodila. Byl údajně pět minut v klinické smrti, ale probral se, aby jiného dne vyskočil ze 4. patra domu v Lublaňské ulici v Praze. Dopadl dole na zaparkovaný trabant, rozsekal jeho bakelit na maděru a jemu, až na pár šrámů, se nic nestalo. Z nemocnice ho propustili jako podvodníka. Vrátil se za pár dní, dali ho celého do sádry a koloběh života pokračoval dál. Osobně jsem byl přítomen, když se Šebek pokoušel ramenem vyhodit tramvaj z kolejí. Tramvaj se nedala a vyhodila Šebka. Nic se mu nestalo. Říkalo se mu od té doby fext. To jest zcela nezničitelná bytost…

„Čeští surrealisté a básníci považují Karla Šebka za nejprokletějšího českého básníka.“

Karel Šebek se životu smál do ksichtu

Jindy se chtěl oběsit, ale utrhlo se mu lano, jindy spolykal hrst prášků, ale našli jej a vypumpovali mu žaludek… Naposledy byl viděn po dočasném propuštění z psychiatrické léčebny v Dobřanech, a to 11. dubna 1995, kdy navštívil svého dlouholetého přítele. Poté odešel – a už jej nikdo nikdy nespatřil. K dnešnímu dni je veden jako nezvěstný. Zde jeho verše z let 1992, které osvětlí i intenci názvu tohoto článku:

Je půl druhé v noci v Benátkách
dívám se ďáblovi do očí
budík vedle mne na okenním parapetu je užitečnější než já
měl bych dávno spát, ale raději sedím u revolveru psacího stroje
psací stroj píše něco úplně jiného než já
(…)
jít se o půlnoci vysrat je nebeské znamení
(…)
mí jediní přátelé krkavci
mi vyklovou snad ráno oči
a svět bude o jednoho soudruha Šebka chudší
ale krkavcům bude aspoň na chvíli dobře
střílím na revolveru psacího stroje
a strefuju se do hvězd
můj měsíc zatím pořád svítí
a mně svítí oči jako vrahovi
raději se nepřibližovat
jít jinam do jiného stínu, kde kvete bez

Poslední bard, k němuž se obrátím, je ruský romantik a buřič Michajl Jurjevič Lermontov. Dalo by se samozřejmě pokračovat a pokračovat, až by délka textu vydala na bakalářkou práci, ale tu mám bohužel na zcela jiné téma.

Lermontov byl důmyslný intelektuál a vášnivý provokatér, jenž byl několikrát za své husarské kousky (a byl skutečně husarem) poslán do exilu na Kavkaz, který si ovšem zamiloval. Monumentální, divukrásné hory a krajiny exotického Kavkazu se mu staly i hrobem (ano, uznávám, že to zní trochu pateticky, ale tak co – je řeč o romantikovi hergot!). Lermontov se netajil svým pokoušením osudu. Už se nedovíme, byl-li skutečně přesvědčený fatalista (napsal mimochodem stejnojmennou povídku, v níž se fatalismem zaobírá), nebo zdali jen cynicky a romanticky pokoušel, co se dalo.

Lermontov klamal nevinným výrazem ve tváři, ve skutečnosti to byl ale bytostný ironik a subverzant

Tehdy bylo v módě, že se muži vyzývali na souboj, v podstatě v jakýchkoli případech, ať šlo o ženy (ach, básníci), urážku na cti, opilé narážky v hospodě apod… Při souboji s jistým de Brantem (za který byl právě podruhé vyslán na Kavkaz), zase pokoušeje, co se dá, Lermontov na posměch svému soupeři lhostejně vystřelil do vzduchu, čímž přišel o svou ránu a možnost výhry. Ovšem přežil. V podobném duchu postupoval na Kavkaze roku 1841 v souboji s majorem Martynovem. Lermontov zde pobýval v lázních Pjatigorsk (tento pobyt mu zavdal impuls a inspiraci k sepsání povídky Komtesa Mary), kde žije životem citlivého, svůdného, intelektuálního dandyho. Potkává Martynova, jenž byl Lermontovův starý rodinný známý. Rozverný Lermontov jej v salónech častuje četnými ironickými posměšky a epigramy (byl zde i mimochodem přítomen bratr zesnulého A. S. Puškina). Martynov se jednoho večera dvoří vznešené dámě, z dálky však zaslechne další z mnoha invektiv ironického Lermontova. Následujícího dne, na výzvu Martynova, se za východu slunce brzy ráno oba setkávají v souboji čtyři kilometry za městem. Lermontov nastupuje s klidným, až veselým výrazem. Za pár chvil, v obležení kavkazských skal a údolí, se kácí k zemi, na místě mrtvý. Démon byl definitivně dopsán.

Ilustrace k poémě Démon od Mikhaila Vrubela

A tohoto stejného roku napsal Lermontov následující báseň s názvem Sen – a jelikož jsou to poslední řádky tohoto textu, dovolím si ji uvést celou, v překladu Josefa Hory:

Sen

V polední žár, v údolí Dagestanu,
s olovem v hrudi ležel jsem;
kouř vroubil ještě hlubokou mou ránu;
za kapkou kapka krev má tekla v zem.

Sám ležel jsem na písku doliny té,
v kruh tísnily se kolem hroty skal,
a slunce žhlo, v jich žluté štíty vbité,
a žehlo mne – já mrtvým snem však spal.

Daleko doma, zdálo se mi, klenou
se nad večerním bálem stropy v jas
a mladé ženy s květy na ramenou
zvesela o mně bavily se zas.

Jen jedna však, jež slova nepronesla,
ta sama zádumčivě seděla
a mladou duší v bolestný sen klesla,
bůh ví, čím zaujata docela.

I snila se jí rokle Dagestanu:
mrtvě tam ležel známý, ach, jí zjev,
kouř vroubil v jeho hrudi černou ránu;
chladnoucím proudem prchala z ní krev.

Autor: Dominik Bárt

×