Daniel Dvořák

*1997

Jmenuju se Daniel. Narodil jsem se v Českých Budějovicích, ale studuju a už několik let žiju v Brně. Obecně jsem spíš veselý člověk, který se rád s lidmi opíjí – jen mi někdy bývá v noci smutno. A to hlavně z holek. A když je mi v noci smutno z holek, tak o tom něco napíšu. A to je vlastně všechno, kolem čeho se moje poezie točí. Mám rád patos a slaninu. A nemám rád lidi, který v autě troubí.

Židle, pes a ty

židle, pes a ty
na kalhoty záplaty
židle, pes a ty
Kazaši jdou z Almaty
židle, pes a ty
Babicovy dobroty
židle, pes a ty
třikrát denně záchvaty
židle, pes a ty
stejně to je vždy
jen židle, pes a ty

Košile plná pragmatičnosti

včera mě řeka políbila
a slabé slunko svitlo do očí
a poslední kousky sněhu
mi pomalu spadaly v obočí

včera mě řeka ledová
políbila horkým dechem
a zelené, husté bodláčí
mě kolem beder obalilo mechem

a jak by snad mohl pomoci
z nebe starý soudruh bůh
když cit, stesk a svobodná mysl
z nás všech dělá lidský druh

a jak by snad mohl pomoci
když jeden dobře a druhý ve zlém
mu za pomoc políbí nohy
a nahned ho nazve hajzlem

radši si setřu ze tváře
do košile pragmatičnost
a pár cigár a špatné úmysly
vyměním za dětskou nevinnost

teď nespím, tak sen se
mi nemůže ani zdát
tak snad přestat brečet
a moc vážně se brát

Tak ahoj

v jednu chvíli konečně už zavřu pusu
nastražím uši a oči z plna otevřu
asi tolik jako kuchař krk – plně husu
jako pes když slyší vrznout dveře od špajzu

než ale jazyk zamknu mezi zuby
a začnu zase jednou přemýšlet
postavím se – možná z lásky možná z nudy
tam kde k popsání světa mi stačí jen pár vět

ještě jednou běžet vstříc poslednímu světlu
východ nechat za sebou a prodloužit si den
tam kdesi daleko na ostrově Střelců
tam kde ptáci zpívají sokolům a ožralým
když vyrážejí ven

běžet dál a dál za tou trochou sluneční záře
kde ranami do zdi noc prorazíme snáz
ve tmě – tak aby nám světlo neodkrylo tváře
kdy si sami přiznáváme malé žháře
v nás

Beze jména

to
co je důležité
ucho
nikdy neuslyší
uslyšíš
to ale tady
ukazuju prstem
mezi tvoje vnady

Hranice

na mostě přes Vltavu
na zrezlých ocelových lanech
odkapávaj zbytky časů
napůl černých a napůl ne

stojíš sama u splavu
v černobílých šatech
kouř cigaret máš místo vlasů
v polovině noci a polovině dne

ve vsi psi štěkají do tmy
na plotech se mrouskaj kočky
je rok devatenáct set sedmdesát
a tys tu zůstala beze mě

za řekou sám za hranicemi
hnědý samec motýla babočky
přes svobodu dráty nezná
ani hranice tvé země

vzít sebe sama na hladinu ze dna
tempo vpřed a ze strachu dvě vzad
tak jako já jsem risknul třikrát
a tak jako on denně riskuje rád

skoč – než i tvoje oči zachvátí tma
než se prodere na kůži jitřní chlad
dokud tě ještě na těle má co hřát
má na těle, má co hřát

 

×