I kritika kapitalismu může být gore

„Existují tři typy lidí. Ti nahoře, ti dole a ti, kteří padají.“

Na Netflixu se tento týden objevil znepokojující španělský snímek El Hoyo (česky Díra) od debutujícího režiséra Galdera Gaztelu-Urrutii (předem se omlouvám všem hispanistům za případné špatné přechýlení). Tento svébytný horror z roku 2019 představuje alegorii západního světa. Pomocí chytře použitých metafor a naturalistických motivů prezentuje znepokojující obraz současné společnosti, která je natolik uchlácholená svým výsadním postavením a glejtem toho „nejlepšího ekonomického a kulturně-filozofického systému“, že ji jen tak něco nerozhodí. V případě Díry jí však nepomůže ani posunutý práh snášenlivosti, ani pečlivě kultivovaná otrlost.

Dům o 333 patrech

Hlavní děj se odehrává v pochmurných interiérech „Vertikálního samosprávného centra“. Tento fancy eufemistický název v sobě ale skrývá odporné a megalomanské vězení sestávající z 333 pater (připomíná Dům o tisíc patrech od Jiřího Weisse taktéž povedenou alegorii na kapitalismus),  kde si odpykávají trest různí delikventi. Lidé se zde však mohou nechat zavřít i dobrovolně. Stejně jako to udělal protagonista Goreng, který souhlasil s šestiměsíčním pobytem v tomto pekle na zemi výměnou za akreditovaný vysokoškolský titul. Lol.

A když říkám peklo na zemi, tak nepřeháním… Celý film prostupuje nervy drásající pocit izolace, hladovění a nedostatku jídla, odehrávající se v hermeticky uzavřeném prostředí – tyto filmové kulisy jsou o to tísnivější, když je sledujeme v době pandemie a karantény našich skutečných životů. Na každém patře se nachází vždy 2 vězni, takže se jednoduchou matematikou (2 vězni x 333 pater = 666) dostaneme k nechvalně asociovanému symbolu pekla. Modus operandi celého toho betonového molochu je jednoduchý: Každé patro má uprostřed velkou obdélníkovou „díru“, kterou každý den prochází betonová platforma plná extravagantně vypadajícího jídla. Ta začíná v patře nula a postupně sestupuje až na samotné dno. Platforma se v každém podlaží zastaví na cca minutu, během které můžete sníst, co hrdlo ráčí. To se ovšem týká prvních asi 50 pater. Na ta zbylá nezbyde nic. Když se navíc pokusíte nějaké jídlo nechat na později, budete potrestáni – místnost začne být buď nesnesitelně horká, nebo nesnesitelně chladná.

(Opulentní hostina, ze které vám natáhne)

Důmyslný rytíř…

Kdyby privilegování vězni nahoře nebyli tak chamtiví a z platformy, která ze začátku překypuje hojností, brali jen tolik, kolik potřebují, najedli by se všichni. Což je docela trefná aluze na neschopnost společnosti rovnoměrně redistribuovat zdroje. Této nespravedlnosti si záhy všimne i uvědomělý Goreng a rozhodne se celý systém změnit. Jak? Podobně jako tajemný „V“ z V jako Vendeta (2005) – pomocí symbolu, který by donutil administrativu budovy (vládnoucí elity) zamyslet se nad zrůdností svého počínání. Jaký symbol by to však měl být? To musí na své iniciační cestě teprve zjistit… A cesta je to opravdu strastiplná, téměř až kichotovská! Není náhodou, že Goreng jako by z oka vypadl této nejslavnější literární postavě (až po Harrym Potterovi samozřejmě). Ostatně každý vězeň si může s sebou do Díry vzít jeden předmět. Ti vychytralejší si vezmou zbraň, Goreng si ale vezme knihu. A hádejte kterou? Ano, Cervantesův opus magnum!

(Jak to chcete? Na Dona Quijota, prosím)

Pastiš Villeneuvea?

Snímek není pro slabé povahy. Uvidíte krev, nefalšované gore v podobě kanibalismu, močení, kálení lidí na obličeje svých spoluvězňů a co je dost možná nejhorší – smrt jezevčíka. Prostě vše (kromě sexu), co máme tak rádi na jednom z nejodpornějších kinematografických počinů, který kdy spatřil světlo světa, Srpském filmu (2010). Abychom ale Díře nekřivdili, její vizuální zpracovaní i scénář jsou natolik důmyslné a kvalitní, že jí Spasojevičův film nešahá ani po kotníky. Existuje však jeden krátkometrážní snímek, se kterým je možné toto španělské dílko porovnávat. Jedná se o cenami ověnčený kraťas Next Floor (2008) od Denise Villeneuva. Lze dokonce prohlásit, že Díra je jeho svébytným a dlouhometrážním pastišem: oba filmy představují alegorii kapitalismu a západní společnosti, oba se snaží šokovat dekadentními obrazy plnými přejídání a biologických procesů s ním spjatých. Oba navíc pracují se stejnými motivy – např. obdélníková díra, kudy se lidstvo propadá až na samotné dno existence, extravagantně vypadající jídlo symbolizující lidskou nenasytnost, elegantně oblečené a depersonalizované číšníky a kuchaře – byrokraty našeho úpadku servírující nám, co si systém zamane a v jaké míře uzná za vhodné…

(Snímek Next floor od kanadského režiséra sdílí s Dírou společné téma i podobnou estetiku)

Terapie šokem

Díra vás zkrátka chytne a nepustí. Sugestivní a nevábné výjevy slouží svému účelu dobře a nestrhávají na sebe zbytečnou pozornost. Fungují jako média mnohem hlubšího a odpornějšího poselství, které ve vší té změti vjemů a informací reálného života jen tak nepřehlédneme. Film nás donutí zamyslet se nad tím, kam jako lidstvo spějeme a zda máme ještě vůbec kam spět. Rovněž otevírá polemiku, zda může změna společnosti vyvstat z lidí samotných.
V průběhu děje se dozvídáme, že administrativa vězení se snaží vyvolat „spontánní vlnu solidarity“, jenže jak říká Goren: „Změny se nikdy nedějí spontánně.“ A má pravdu. Avizuje, že pokud chceme, aby společnost něco nedělala, prosté doporučení bohužel nestačí. Musíme jí to zakázat a to pod hrozbou trestu.

Změna prochází žaludkem

Tento text nepíšu prizmatem levicově smýšlejícího kritika establishmentu. Jsem si vědom komplexnosti a nejednoznačnosti celé problematiky a ačkoli vnímám všechny ty neduhy, které se nás mohou přímo dotýkat, nebo jen ovívat z dálky internetu, myslím, že cesta k ontologické korekci západního světa nevede skrze utopistické, levicově orientované ideály, ale když už, tak skrze systém samotný – ekonomiku a sílu volného trhu. V tom vidím velký přínos filmu – předesílá, že podněty pro strukturální změnu se rodí uvnitř (ať už v útrobách 333patrového vězení, komplikovaného systému vztahů, jakým je kapitalismus, nebo nás samotných). A co se kapitalismu týče? Člověk jako mikro-konzument bohužel může vzdorovat tak maximálně tím, že přestane jíst maso a létat. Snažit se demonstrovat a psát petice proti velkochovu krav ale nikdy nebude mít takový účinek jako rostoucí tržní hodnota nemasných alternativ. Jediné, co může omezit činnost petrochemického průmysly je rostoucí rentabilita alternativních zdrojů energie… Zkrátka axiologické posuny západní společnosti budou následovat teprve až po změně ekonomické. A politické! Ale i globální elity stárnou, je proto jen otázkou času, kdy dojde k jejich hipsterizaci.

New devadesátky are coming?

Koronavirus přiměl globální ekonomiku přehodnotit koncept „neustálého ekonomického růstu“ a snad i „HDP jako ukazatele společenské blaha“. Byli jsme donuceni pokleknout před přírodou a její omnipotentní silou, kterou tak rádi provokujeme. Otázkou zůstává, jak rychle se znovu postavíme na nohy. Pokud se totiž v euforii vyšvihneme příliš rychle, je možné, že se nám znovu zatočí hlava, což povede k další nevolnosti. Ne-li rovnou k pádu. Kamarád vtipně poznamenal, že nás čekají druhé devadesátky. Období restrikce opadne a všichni se z toho zblázní. Já osobně doufám, že jsme se poučili a že cosi z toho strachu a paniky přetvoříme v pokoru.

El Hoyo – (Španělsko, 2019)
Režisér: Galder Gaztelu-Urrutia
Hrají: Ivan Massagué, Antonia San Juan, Zorion Eguileor a další.

Autor: Vasilios Chaleplis

×
×

Cart