Ema Vrbová

*1999

Studuje filozofii a judaistiku na Univerzitě Karlově. Kromě psaní si hraje na to, že umí kreslit, rozumět filmům a že kdykoli může přestat kouřit. Její kamarádka Áďa o ní řekla: Děvče prorůstající plevelem i květinami, co svá slova a myšlenky odklepává do hrnečků rozházených po bytě.

Žiju a umírám každým dnem

cyklus textů

I.

Prsty na mých nohou se roztahují do vějíře. Pak se zužují, natahují, jsou mými háďátky. Jsou to mé nohy, kráčím jimi. Bolí mě, bolím se. Mými patami jsem si přála drtit skleněné flašky lemující ohniště vedle tvého domu. V těch plamenech jsme se líbali, já jsem tě líbala, sebe jsme líbali. Najednou jsem v plamenech sama a jazyky horka pálí jen mě. Pálí mé prsty, má háďátka – tak hlasitě zpívají, tak štiplavě. Natahuji ruce, plné dlaně suti nad svou hlavu, s úmyslem umlčet mé hady, ale ty ke mně z chladu přistupuješ, suť mi bereš z ruky a objímáš má žebra. Nechávám ruce nad hlavou, možná se snažím dostát tvaru zlaté marlboro cigarety, kterou bys mohl zapálit

II.

Ach jo. Zas jsem seděla na barový židli u okna svého bytu v půl třetí ráno a zvracela svůj život, ach jo. Rozhodla jsem se laškovně tancovat na římse, snad pro snazší vyvržení těch divnejch věcí v mým míšním oběhu, ale žádný na panelácích nebývají, sešla jsem se proto s tebou v kavárně ve velmi neurčitý čas, abys mi s ladností Bruce Leeho položil ruce na ramena a foukl do podpaždí. Ještě, že nemám brýle, říkám si, zapařily by se mi. Hlavu jsem totiž měla v plynový troubě. Ach jo, zas zvracím ten svůj život, ach jo, ten před tebou mi ukradl boty, proto teď s tebou nemůžu nikam chodit, ach jo.

III.

Jsem rozbitou vázou
kterou nikdo pořádně neslepí
střepy řežou
lechtají

každý si rád zkouší
je slepit dohromady
a pak to vzdá
akorát všechny kousky omatlá

IV.

Vzbudila jsem se vedle tebe, tys byl už dávno vzhůru. Seděl jsi opřený o rám své postele a loupal sis strup na koleni. Viděl jsi, že jsem vzhůru, poplácals mě po rameni, až jsi rozprášil suť zašitou pod stehem mého trička. Měla jsem sen, říkám ti.

V tom snu jsi mi provlíkl nohy drátem a postavil jsi mě na stůl. Kolem mě jste tancovali, v rukou mnuli třpytivé mýdlo. Bublinky mi páchly octem, mazali jste si je kolem úst navzájem a chtěli jste pomazat i mě, ale uhnula jsem. Pořád jsem stála na tom stole sdrátovaná a růžová jako mimino a přála jsem si zmodrat. Pod tím stolem jsi spal s jinou ženou. Pak jsi vstal a řekls mi, že mě máš rád a že chceš se mnou spát – tak to se mi zdálo, víš, to byl ten sen.

Otočil ses na mě až když sis stroupek z kůže strhnul a krev ti tekla po noze, až pak na povlečení. Rozmatláváš ji tam, jak tam teče, máš to za nehtama, ne, nesahej na mě, mám svých strupů dost.

V.

Průvodčí ke mně přistoupil a pak se dlouho díval do průchodu mezi vagony. Nic jsem neříkala, ukazovala jsem mu svou jízdenku, ale když se přestal dívat do průchodu, vyhodil mě z vlaku a šel si tam zapálit, do toho průchodu.

Kráčela jsem podél kolejí a kouřila jsem taky.

Vzpomínala jsem na to, jak jsem uměla foukat kouř. Tak hustej, že jsme se do něj vešli oba dva, mé levné startky tak šedivý a hutný, že jsme ten kouř mohli jíst, ale jedla jsem ho jen já.

Vyprávěl jsi mi o tom, jak jsi zabil vrabce a jak ses styděl, až jsi ho musel jít schovat do hlíny, zakopat do země.

Já zas mívala takový hlad, až jsem jedla mrtvé moly z mé kredence. Umřeli, tak jako jsem umírala já.

VI.

Žiju a umírám každým dnem, kdy zvracím tvůj obličej do záchodové mísy. Mýma očima se řine ostnatý drát, kterým bych chtěla plakat. Nemůžu, všechny ty cestičky mých očí jsou zaházeny sutí. Sedím v koutě čajovny. Vedle umyvadla, do kterého všichni společně klepeme popel naší mladé naivity a levných cigaret, ale nestačí na jeho ucpání.

Ve dvě hodiny ráno tě vybíhám hledat, křičím na celou noc. Nevím, kde jsi ani kde se nacházíš, bojím se o své boty, ne že se rozpadnou, ale že utečou za tebou a já nebudu vědět, kde to je.

Smrdí to tu všude, nevím čím, ty to víš? Nemůžu dýchat, uzliny v mém krku se tak dmou a zbývá jen malá dírka na sípání a zvracení, tak snadné by teď bylo, kdybys mi omotal zubní nit kolem mého drobného krku, mohl bys ho tak utahovat. Až bys na něj navlékl svoje i mé hodinky.

Vzpomínka na tu noc je jak slimák v mém jícnu, z šachových figurek slízávám prach skelný vaty, můj jazyk krvácí a já s tebou konečně můžu mluvit.

Vidím před sebou tu měkkou nahou ženu, se kterou jsme spali oba. Slyším její hlas, je jak z amplionu nesmyslů a poutí, kam nikdo nechodí – tam prodává své laciné květiny s intelektuální vůní, která na čerstvém vzduchu zapáchá. Ale můžeš si ty kvítky koupit za hlasitý prd a strčit za opasek.

Ležela jsem celým svým tělem na té půlce tvé tváře, která mi náležela. Věděla jsem, že to bude naposledy a ty jsi hlasitě hřál a já tiše plakala. Ta měkká žena ti leštila tvé boty a já na ně plivala.

Chtěla jsem se vzbudit tělem ptáčka a odletět ven, nechat se shodit dronem, rozmáznout se o čistou kapotu auta vonící alkoholem – čistidlem nebo nemrznoucí směsí.

Já bych jako ptáček umřela a ty bys musel zlomit všechny lopaty ve svém domě, abys mě potom mohl zakopat v kladenských dolech.

VII.

Stanu se tramvají
až si obuju své boty
co jsem si sama šila z drátů
a klihové lepenky
vlastně ne
chodím bosa

boty nejsou z drátů
to ví každý malý dítě co je šije
z drátů jsme my

jako tramvaj
bych rozpálila svá madla
aby ses o ně popálil
až se jich budeš držet
budeš potom vědět že jsem to já
(i když pojedeš s někým jiným)

jsem každou tramvají
ve které si na mě vzpomeneš

 

×
×

Cart