*1993

„Jsem takový, jaký jsem. Do masa oděný, horečnatý sen.“

***
na počátku bylo slovo
a to slovo řekl člověk
a ten člověk byl u Boha

ubožák to byl

však se v něm zhlédnul

kdo s koho…

***
scénu svléct z kůže
podpálit herce
opíchat svobodu
vléct ulicí srdce

vydýchat vzduch
zakopnout o hvězdy
vyplakat přítomnost
neslyšet odezvy

vzpomenout na smrt
zas vstát a běžet
zahořet láskou
zabouchnout dveře

***
čekaj na další vinylový langoše horkou jehlou
v nečase sonických mraků a vět
krok
snaží se udržet
na podvědomých vlnách
vše v taktu túruje
masivní Jho
bezbřeze dolů kaskádami malstrómu reproduktoru
beze slov
vibrace z těla vybírají
sršící hroudy ducha
zřítelnice se vpíjejí do prostoru
a tryskají z vystřeleného nebe
mlha nachového dýchánku stále dolévá duhující rtuť

***
na své nahé tělo píši zprávy kolektivu
vnitřní kapalina prolíná povrch
když vyslovuje v morseovce

pokryt čarami a body
smývám spirály kůže
proudem vlažných pohledů

ucpaný odtok páchne předešlým zmíněním
prostor se plní náznakem stařecké hniloby
zšedlé bláto mi opět vtéká do přítomnosti

zalknut zpětnou reakcí sebe sama
rozdupnu Naději hlavu
a patlám si obličej tím co přijde

***
za nohy k obloze visím
zaseknut skřípnutými prsty ve vylámaných zubech
schází už i to co by mohlo být
zdrcen na kaši se poddávám infuzní hadičkou
abych si zaplnil díry

prázdnotu pokrývám dechem
horečnatě do něj maluji život
stejná forma i obsah se zajídá hluboko do záhybů těla a pomalu tuhne
vryt v okamžiku otročím další periodě plic

jazyk vybublal z úst a stéká vzhůru
páře švy hrdlem k srdci
rozervanými krovkami sinalého fétu šeptá hladové podhoubí
leptá spoje slovem
křepčí cáry po stěnách
naběhlý květ rozpřáhl dlaně

rozdělen smysly do snímků
kousek po kousku se odlamuji z rámu
hlásky trhány po trsech prskají lepkavé skvrny mysli

čekám, až vše samou tíhou vzlétne
plnými hrstmi se cákám v plén