Separatismus jako národní sport pro otrlé

Asi jste všichni slyšeli o poněkud smírné iniciativě prosazující moravský separatismus. Ten se kromě zanedbatelné mediální pozornosti projevuje naštěstí pouze tak, že se na okresní cestě kdesi uprostřed Vysočiny sem tam objeví dělící čára, která má upozornit na původní hranici mezi dvěma historickými zeměmi.

Etnocida a párek neškodných pardálů, kteří vlají s vlajkou připomínající McDonald. Hmm, na Woltu mají slevy…

Ačkoliv si rozumnější lidé v Čechách i na Moravě při představě nezávislého Moravského markrabství s hlavním městem v Brně uchcávají smíchy do kalhot, i přes přirozenou rivalitu a regionální nevraživost můžeme být na sebe jako společnost pyšní. Separatismus totiž není jen problémem nedostatečného ukotvení vlastní legitimity rozvíjejících se států. Nerozlišuje mezi zemí bohatou a chudou, demokratickou či totalitní. A i přes relativně významný moravský patriotismus můžeme být rádi, že se to v minulosti nikdy nevyhrotilo více než v době, kdy se z dresů české hokejové reprezentace vytratila moravská orlice. Tehda si chlapi v brněnských pajzlících u piva FAKT hodně zanadávali. Naštěstí zmizela i ta druhá orlice, černá na žlutém pozadí, o níž v Čechách i na Moravě panovaly dohady, co vlastně reprezentuje.

Cedule jako víno, na které má Morava patent

Štěpeníčko štěpení

Jinde ve světě je tomu jinak. Skotové chystají nové referendum o vystoupení ze Spojeného království, které před pár lety opustilo Evropskou unii, přičemž na trůně sedí panovnice z rodu sasko-kobursko-gothajsko-hannoverské dynastie, zkráceně Windsor. (pozn.: ano, skutečně šlo o marketingový tah, skutečné jméno prince Charlese, vévody z Walesu, je Horst das Auto Fuchs II. Schnitzelhauptbanhoff). V případě Severního Irska jde kromě narodnostní otázky také o otázku náboženské hereze. A když do politiky vstoupí téma hřejivé lásky nebeského otce, masakry jsou na světě. Vzpomeňte si na Jugoslávii, Kosovo, Vlámy a Valóny, Východní Ukrajinu, Palestinu, Ujgursko, Mečiara a Liberland.

Erudovaná sonda do španělské historie

A nyní Španělsko. Země, jejíž národní identita je postavena na prohraných námořních bitvách s Brity, promrdanému koloniálnímu bohatství a kreativitě místní inkvizice. Španělsko vzniklo na základě incestního sňatku mezi sourozenci, jejichž rodiče byli dost možná také sourozenci. O pár desítek let později takhle Habsburkové mimochodem ovládli celou Evropu. Bivoj, ten byl v tomhle romantičtější. Českou státnost založil pro změnu během cesty do tipáče, když na odpočívadle slezl z Šemíka a na první kolemjdoucí selku vytáhl svého Horymíra Honimíra.

Naneštěstí se sňatku mohou účastnit jen dva, a tak novomanželé Ferdinand II. Aragonský a Isabela Kastilská řešili vážné dilema, co se zbývajícími územními celky, kterých bylo na Iberijském poloostrově mnohem víc. V pokrokovém projektu s názvem Španělsko se tak náhle ocitla i království, která se se zbytkem evropského Mexika nějak extra neidentifikovala. Vedle Katalánců, Galicijců, zbytků Maurů či některých Portugalců se španělské koruně museli povolit také Baskové, kteří dodnes obývají pobřeží Biskajského zálivu na severu Španělska a také část západní Francie.

Červeně vyznačená oblast na severu je Basicko. Poučenější z vás ví, že separatimus je ve Španělsku aktuální dodnes, a to v souvislosti odtrhnout Katalánsko.

Baskové jsou bezesporu národ se všemi náležitostmi. Jejich řeč nemá téměř nic společného s ostatními evropskými jazyky. Oblast bývalého Navarského království tvoří na rozdíl od zbytku Španělska přezelené horské kopečky připomínající spíše Beskydy. Až do poloviny 20. století se mohli těšit alespoň nějaké autonomii v rámci Španělska, nicméně fáša Franko se s nimi vůbec nepáral.

ETA nejsou jen spotřebiče

A tady do hry vstupuje organizace Baskicko a Svoboda, zkráceně ETA (Eskaudi Ta Askatasuna), která je dnes známá spíše teroristickými útoky a nájemnými vraždami. ETA v minulosti bojovala proti režimu španělského diktátora s nasazením, které ocenily i demokratické integrace (viz Al-Kajda). Po pádu diktátora však nepřišla žádaná odměna v podobě vyhlášení Baskické lidové republiky. Separatismus nabral obrátky, na něž doplatila spousta Španělů i Basků…

Nyní už víte vše, co je potřeba, abyste se mohli usadit a sledovat, jak tragický dopad může mít to, že si před pár sty lety incestně zaskotačili dva aristokraté.

Nic není černobílé… Banální věta, jejíž poslání tvůrci seriálu Vlast dotáhli k dokonalosti. Na pozadí velkých dějin se odehrává tragédie dvou rodin a jediné, co je ve hře, není rozhřešení, ale odpuštění.

Vraždit, mstít se, odpouštět

Děj seriálu Vlast začíná v roce 2017, kdy ETA oficiálně ukončila svou činnost. Křivdy, které byly napáchány, zůstávají v duších pozůstalých dodnes. A tak se zestárlá a těžce nemocná Bittori vydává do své rodné vesnice, kde byl před 25 lety zavražděn její manžel Txato, protože jako správný baskický podnikatel neplatil ETĚ výpalné. Bittori si je vědoma blížícího se konce, ale přesto je odhodlaná dozvědět se pravdu. Za vraždu Txata si totiž odpykává trest syn jeho nejlepšího přítele, Joxe Maria. Tato dáma to však ve vesnici nemá lehké. Není vítána. I po desetiletích je zde stále přítomna zcizující atmosféra, jejíž ztělesněním je Joxého matka, která se nikdy nesmířila s faktem, že její syn je vrah.

Kamera nás záhy vede do minulosti, kde postupně odhaluje životní peripetie všech, kterých se Txatova smrt týkala a dodnes týká. Nezdráhá se promítat divákovi znovu a znovu i několikaminutové totožné scény. V rámci osmidílné série uvidíte jednu a tu samou sekvenci klidně i čtyřikrát, ale je doopravdy stejná? Divákův úhel pohledu se mění, jak se v rovinách současnosti i retrospektiv dozvídá nové informace. Všechny uličky a cestičky vedou neodkladně k události, kdy je Txato zastřelen před svým domem. Jak k tomu ale došlo? A byl Joxe skutečně Txatovým vrahem?

Tohle lajk na Instagramu nespraví

Nic není černobílé… Banální věta, jejíž poslání tvůrci seriálu Vlast dotáhli k dokonalosti. Na pozadí velkých dějin se odehrává tragédie dvou rodin. Ta první přišla nadobro o otce a živitele rodiny, druhá již nejspíš nikdy neuvidí syna. Jediné, co je nyní ve hře, není rozhřešení, ale odpuštění. Pokud má Bittori odpustit, potřebuje znát pravdu a pakliže má být Joxému odpuštěno, musí se ke svému činu doznat. Ne ani tak před soudem, nýbrž před svou obětí a svým svědomím.

Politické zápasy světa tam venku působí místy až komicky. Na jedné straně jsou domnělí bojovníci za svobodu a na straně druhé ignorantská utlačitelská moc, která nechce dopustit, aby sourozenecká soulož tenkrát v noci iberské svatby nebyla zbytečná. Obě dvě frakce šíří strach a tyranizují nevinné obyvatele Baskicka. Tam, kde je násilí, se nedá hádat, kdo má pravdu. Za každých okolností prohrávají všichni. Ne všechny křivdy dokáže vyřešit generace, které se dění bezprostředně týkalo. Do hry vstupují jejich děti, vnuci a také jejich drahé polovičky. Mladší generace mnohem snázeji nacházejí usmíření – co ale s těmi zahořklými starými páprdy, kteří se sobě nemohou podívat do očí? Ne všechno spraví lajk na Instagramu. Vlast je svým způsobem velmi koncentrovanou rodinnou ságou, která během osmi dílů odvypráví to, na co by Forsajti potřebovali stovky.

Členové ETY ve svých veřejných prohlášeních vypadali jako členové Ku-klux klanu zkřížení s francouzskými food kritiky.
„Chceme v bistrech pouze bílé bagety!“

Velké dějiny skrze osobní příběh

Český (či Moravský) divák znalý nedávné historie si jistě vzpomene na díla reflektující vztahy mezi Čechy (Moravany) a Němci po druhé světové válce. Osobně jsem si vzpomněl třebas na Kachyňův televizní film Cukrová bouda vyprávějící o německém otci, jehož syn se v pohraničí skrývá před československými četníky. Pro naše filmaře je seriál Vlast veskrze velkou inspirací, jak odvyprávět velké dějiny prostřednictvím osobního příběhu neznámých lidí. Skutečná kvalita totiž netkví v popisu historie, nýbrž v zachycení lidskosti. Zdalipak je jevištěm Baskicko, Sudety, Černobyl či Mezinárodní vesmírná stanice, nemusí být až tak důležité, a to i přesto, že tvůrci Vlasti využili pro natáčení autentické herce plynně hovořící baskitčtinou, které si jistě zamilujete stejně jako celý kraj.

Autor: Pavel Zarodňanský