Vytvořit poutavý příběh, kde hrají hlavní roli závislosti, je nebezpečná hra. Zatímco ve Spojených státech zažehla desetidílná série produkce HBO s názvem Euforie vážnou společenskou debatu týkající se přístupnosti drog, pro českého teenagera se tato série stala lákavou výpovědí o „cool“ světě bytových večírků. Podobně tomu mohlo být v 90. letech s fastfoody typu McDonald’s. Místo, kam se chodí v Americe stravovat spíše chudší vrstvy, se v našich končinách stalo předraženým symbolem svobody a západního konzumerismu.

Koktejl z léků a traumat

Bez nějakých statistik je těžké konstatovat, jaký dopad mají seriály typu Euforie na mladší publikum. Zvláště pak, jestliže prezentují společenské autority včetně našich rodičů jako ignoranty, kteří nerozumí strádání mladého člověka. Tvůrci Euforie však byly chytřejší. Nezapomněli opomenout fakt, že drogy jsou z velké části důsledkem již přítomných traumat či duševních poruch – nikoliv pouze příčinou nezřízeného života a hledání vlastní identity.

Banner k HBO sérii z roku 2019, ve které si hlavní roli zahrála mladá herečka Zendaya

Hlavní hrdinka Euforie Rue Bennetová se poprvé stala závislou, když jako malá potají přikusovala léky svého smrtelně nemocného otce. Když si k smrti tatínka připočteme silné ADHD, vzniká začarovaný kruh, z něhož jen těžko dokáže sama nalézt cestu ven. Záhy po návratu z léčebny málem nepřežije předávkování fentanylem, který jí na zkoušku píchnul jeden zlý pán.

Euforie svého diváka nezaujme jen moderní hravou kamerou a vizuálními efekty, ale zejména velmi vyspělým narativem. Tvůrci vedou diváka za ručičku, aby mu ukázali příběhové linky všech postav, do jejichž života dříve či později vstoupí drogy. Každému z nich postupně věnují jeden z dílů. Před očima nám tak vzniká unikátní výpověď o generaci, jejichž dospívání je určeno internetem. Bez povinného zbytnělého ideologického hodnocení si tvůrci zahrávají s tématy, jakými jsou sexualita, feminismus či online prostituce. Dalo se snad něco udělat lépe?

Euforie se vydává do širokých vod společenských stigmat.
Kromě drogové problematiky se zaobírá i feminismem, homosexualitou či online prostitucí.

Klasika v novém formátu

HBO se pokusilo na výstřední Euforii navázat klasikou. Finále osmidílné série podle románu My děti ze stanice ZOO mělo premiéru před měsícem. Sám jsem projektu nedával moc šanci. Skvělá filmová adaptace proslulého románu slaví letos 30 let od svého uvedení. Kvůli vysoké laťce se tvůrci nového seriálu se ocitli ve velmi ožehavé pozici. Úspěšná značka jistě přivede mnoho skalních fanoušků původní literatury či její adaptace, kteří hned při první scéně nepříčetně zaklapnou laptop, hledajíce co nejmenší důvod, proč látku bez mrknutí oka zavrhnout. Do jisté míry se tak i stalo. Napříč všemi platformami se série netěší příliš dobrému hodnocení. Sám jsem si po třetím díle udělal přestávku. I přes nesrovnatelně nižší rozpočet a propagaci, než měla Euforie, mě čímsi ti Němci dráždili. Nakonec jsem sérii zhlédl celou a litovat toho rozhodně nehodlám.

Velmi realistické zachycení rozkladu vnitřního světa narkomanů dokázali němečtí tvůrci ve správné chvíle vyvážit nadějí, která pro změnu v Euforii chybí.

Ve srovnání s bohatě výpravnou Euforií používá seriál My děti ze stanice ZOO veskrze tradiční postupy odkrývání děje. Možná právě proto neobstál u diváků, kteří jsou zvyklí na netflixovské hlavolamy posledních let. Oproti Euforii šetří německá produkce například s psychedelickými scénami a sterilním střihem. O to víc však potěší skromné a nápadité zcizující momenty včetně nepravidelné práce s retrospektivou.

Hlavní devízou seriálu My děti ze stanice ZOO jsou však jednotlivé charaktery míhající se kolem protagonistky Christiane F. Vlivem výborné dramaturgie totiž v příběhu nefiguruje jediná postava, o které by se dalo říct, že je černobílá. Každá postava se časem vyvíjí a ať už je sebevětším záporákem, v jistou chvíli si řekne o váš soucit. Proměňuje se divákův úhel pohledu a také jeho názor. V závěru nabyde pocitu, že s protagonisty prožil část svého života. Velká část postav i vedlejších zápletek je přitom vyfabulována nad rámec předlohy. Z původního románu zůstala jen pevná kostra.

Epifanie rozkladu

Proč u mě nakonec seriálová adaptace slavného románu nad Euforií zvítězila? Stěžejní moment přišel na konci pátého dílu, kdy po tragické smrti jedné z důležitých postav přichází krátký abstraktní obraz znázorňující její duchovní vysvobození. Scéna mi volně připomněla závěrečný obraz von Trierova celovečerního snímku Prolomit vlny, kdy se po smrti Bess objeví nad mořem kostelní zvony. Tvůrcům se zvláštní scény tohoto typu podařilo vměstnat vždy přesně na místo, kde nemohou vyznívat pateticky. Naopak. Velmi realistické zachycení rozkladu vnitřního světa narkomanů dokázali němečtí tvůrci ve správné chvíle vyvážit nadějí, která pro změnu v Euforii chybí. Mezi zpustošené tváře hledající dávku v uličkách zašedlých berlínských sídlišť se vkrádá nadpřirozeno ztělesněné postavou dýdžeje, který je jakýmsi bezmocným pozorovatelem shůry. Snad jako by se za oponou přirozeného světa odehrával ještě nějaký jiný souboj, kterému lidská mysl nemůže porozumět.

Seriál My děti ze stanice ZOO narozdíl od Euforie pracuje s nyní již poněkud bezpečnou a vyvanulou estetikou 80. let

Jedna věc se však tvůrcům Euforie nedá upřít, a tou je odhodlání, s jakým se (dle mého názoru úspěšně) pustili do expozice mnohem komplexnějších problémů druhé dekády 21. století. Nepřetížit hlavní dějovou linii všemi aktuálními společenskými tématy musel být nadlidský úkol – na rozdíl od „bezpečných“ osmdesátek, v nichž se odehrává románová předloha My děti ze stanice ZOO. A přestože je Euforie slibným vizuálním zážitkem, pravdou je, že z dějových linií si toho po týdnu příliš nepamatuji. S odstupem času si myslím, že toho tvůrci Euforie chtěli odvyprávět až příliš. V paměti mi z něj zůstaly jen barvy, dynamický střih a výborná kompozice obrazu. V tom hraje bezesporu roli i fakt, že prostředí, ve kterém se Euforie odehrává, je českému či německému divákovi poněkud vzdálenější, přestože se odehrává v současnosti.

Seriál My děti ze stanice ZOO je důkazem, že klasičtější chronologická struktura narace ještě zdaleka není odepsaná. Půjčuje si moderní prvky, ale nepřehání to, díky čemuž je vyspělým dílem, kterému určitě dejte šanci – pokud dokážete vstřebat pomalejší a popravdě i kostrbatě se rozjíždějící expozici. V porovnání s výstřední, současnou a unikátní Euforií je stále dílem veskrze univerzálním a nadčasovým.

Autor: Pavel Zarodňanský