Tato reportáž je věnována památce Zuzany a Vladimíra Dolinayových

Zápis ze dne 3. července 2020

Přes mrtvé město do mrtvé továrny za mrtvou kulturou. Někomu by takový soud mohl připadnout poněkud krutý, ale já si za ním stojím.

Vítejte v Hranicích. Lokální průmysl, který sice dává podstatné části místních práci, si na obyvatelích vybírá svou daň. Údolí Moravské brány nejenže zásadně snižuje podíl očistných srážek, ale také v regionu zadržuje všechno, co do ovzduší vypouští okolní fabriky. Kamkoliv se vydáte, se plíží neviditelný vrah – stačí se jen zhluboka nadechnout.

S tímto vědomím se blížím k jednomu z hranických industriálních kolosů, který je ale na rozdíl od ostatních vcelku neškodný. Bývalý tovární komplex dříve sloužil jako pobočka krnovské textilky Karnola. Po revoluci se ovšem na podniku nejdřív vyřádila privatizace a poté jej zcela položila vlastní neschopnost udržet krok s konkurenčními asijskými robotárnami. Od poloviny 90. let si část výrobních prostorů pronajímá vícero menších firem, nicméně kdysi neutuchající tovární komín již nyní nevybafne ani popílek a pouze vrhá dlouhý stín na historické centrum Hranic.

Dvorek před komunitním prostorem Karnola 

Dnes se vydávám do míst, kam se do prohnilého přízraku průmyslové revoluce uhnízdila ne tak úplně typická podnájemnice – alternativní kultura. Komunitní prostor Karnola vzniknul v roce 2017 jako ostrůvek undergroundového umění na maloměstě, kde většina lidí považuje za vrchol dění vystoupení Zdeňka Izera nebo koncerty revivalových kapel. Honza a Marka Vařekovi se spolu se svými spolupracovníky pustili do skoro až donkichotského zápasu za vlastní věc a díky své zarputilosti a houževnatosti nyní můžeme do Karnoly zavítat i v době postcovidové (aneb jak jsme mnozí bláhově léto 2020 nazývali).

Přiznávám se bez mučení, moc často sem nechodím. Je to škoda, protože komunitní prostor bezpochyby nabízí zdaleka nejlepší program ve městě. Proč ale hnít v Hranicích, když stačí sednout na vlak nebo do auta a za půl hodiny se ocitnout v mnohem zajímavější Olomouci či Ostravě? A právě o to větší obdiv si Karnola zasluhuje – nezájem běžných Hraničanů je jedna věc, ale velká de facto regionální konkurence jí situaci komplikuje ještě víc.

Vnitřního prostory Karnoly (foto: Nikola Facková)

Pokud chcete zaujmout, musíte nabídnout něco jedinečného – jako se to podařilo kupříkladu elektronickému festivalu Story pořádanému v odsvěcené vojenské kapli hranických kasáren pod taktovkou Radima Zbránka nebo multižánrovému Letišti konanému v areálu aerodromu v blízkosti přilehlých Drahotuš. Obě zmíněné akce si i za svou relativně krátkou existenci získaly v určitých i zahraničních kruzích jisté renomé. Také do Karnoly již několikrát zavítali mezinárodní hosté, nicméně s něčím, jako je projekt Back to the Roots, se Hranice ještě nikdy předtím nesetkaly.

Poslední povzdechy utlačované komunity

Po příchodu do Karnoly se vítám se Stanislavem a Erikem, hostujícími performery ze Slovenska. S oběma jsem se seznámil pár dní zpátky, když mi nabídli, abych s nimi natočil podcast o historii hranických Židů. Ačkoliv se rozhodně nepovažuji za žádného experta, tak toho díky brigádě průvodce po městské památkové zóně o místních židovských dějinách něco málo vím. Proč se ale slovenská dvojice umělců rozhodla zaměřit právě na dnes již neexistující židovskou diasporu?

Zleva Erik Pánči, Stanislav Krajči a Marka Vařeka (foto: Nikola Facková)

Stanislav Krajči a Erik Pánči původně pochází z Ateliéru IN bratislavské Vysoké školy výtvarných umění. Stanislavovy stopy lze nalézt ve volném performativním kolektivu Marína Abramovič Po Sebe Neupratuje, iniciativě Stojíme pri kultúre či v uměleckém centru Kalab. Erik se zase zabývá výtvarným uměním a experimentální hudbou, s níž má během dnešního večera též vystoupit. Back to the Roots představuje česko-slovensko-polský projekt, jehož cílem je upozornit na multikulturní historii jednotlivých středoevropských zemí. Z Visegrádské čtyřky, jejíž fond akci podporuje, svou účast bohužel nemohlo přislíbit pouze Maďarsko.

Stanislav a Erik se ke svému výstupu nechali inspirovat židovskou historií samotného průmyslového komplexu Karnola. Díky příhodnému středo-severomoravskému umístění Hranic u nás vždy panovala národnostní pestrost. První zaznamenaný příchod Židů se nicméně datuje až do poloviny 17. století. Jednalo se převážně o utečence před hrůzami třicetileté války, kteří hodlali vyhledat útočiště za hradbami města – pochopitelně za cenu tučné úplaty. Tehdy v Hranicích vůbec poprvé vzniknulo židovské ghetto, ze kterého se po staletích letmých vrcholů a strmých pádů díky obchodu vykřesala jedna z nejbohatších místních komunit, jež se zásadním způsobem zasloužila o hospodářský rozvoj města. To všechno se duo slovenských umělců dozvědělo záhy poté, co zjistilo, že na místě dnešního komunitního prostoru Karnola dříve stávaly umývárny a prádelny Hellerovy továrny na sukna.

Dobový akvarel Hellerovy továrny na sukna od Jana Pinkavy

 Židovská rodina Hellerů založila textilní závod v roce 1844. Kromě svých průmyslových činností prosluli také jako velmi štědří filantropové, kteří ve velkém investovali nejen do místní vodovodní a elektrické sítě, ale také se zasloužili o založení nespočtu dobročinných a studijních nadací. Poslední vlastník fabriky Štěpán Heller musel ale kvůli svému původu uprchnout před nacisty do Velké Británie, kde vstoupil do RAF, aby bojoval proti Třetí říši ve vzduchu. Po válce mu ale byla továrna zabavena, načež ji komunisté sloučili s krnovskou Karnolou.

Dobový pohled do židovského ghetta

Život posledního hranického Hellera ovšem s ohledem na celkovou perzekuci lokálního židovstva znamená pouhou špičkou ledovce. Židovské ghetto v Hranicích zahrnovalo pouhou jednu ulici o přibližně sedmnácti domech. V 18. století došlo ve čtvrti k tak velkému populačnímu nárůstu, že jednu budovu muselo mnohdy obývat až deset rodin. V té době navíc stále platily segregační zákony, které Židy zásadně diskriminovaly a vyčleňovaly z většinové křesťanské společnosti.

Hranická synagoga

Neútěšná domovní situace se později neblaze promítnula do historické tváře města, kdy vyjma židovské radnice a synagogy v celé ulici není ani jedna ze staveb původní. Nezájem městské správy vedl k vyhoření a postupnému rozpadu prakticky všech domů ve čtvrti. Největšími oběťmi architektonického antisemitismu se staly zmíněná synagoga a židovský hřbitov.

Žádosti židovské obce o povolení k přestavbě velikostně nedostačující z části dřevěné modlitebny bývaly z větší části nevyslyšeny. Měšťané na námitky o malém prostoru nebrali zřetel a teprve v druhé polovině 19. století se konečně Židům podařilo nechat synagogu předělat do dnešní podoby.

Neuplynulo ale ani sto let a budovy se zmocnili nacisté, kteří z ní odstranili veškeré náboženské prvky a na sklonku druhé světové války zde otevřeli městské muzeum. Tragickou tečkou za celým příběhem je pak to, že stejnému účelu slouží toto místo dodnes.

Pohnuté dějiny hranické synagogy ovšem nejsou ničím v porovnání s tím, jak se těsně před Sametovou revolucí rozhodla komunistická garnitura naložit s židovským hřbitovem. V listopadu 1989 se rudé hlavy na radnici shodly, že by se jim na místě jedinečné památky více zamlouval městský park. Než proti demolici zasáhnuli památkáři, bylo už pozdě – tou dobou již téměř dvě třetiny prostoru dávno podlehnuly lopatě bagru.

Dnešní zubožená podoba židovského hřbitova

S příchodem devadesátých let proběhly snahy o hřbitovní rekonstrukci. Veškeré plány a informace o rozložení náhrobků nicméně v období protektorátu zlikvidovali nacisté, takže obnova hřbitova musela vycházet jen z hrstky fotografií a vzpomínek pamětníků. Nápravu škod též zkomplikovalo, že z původního více než tisíce hrobů se jich po likvidaci dochovalo jen okolo čtyř set. To všechno jsem Stanislavovi s Erikem pro námět na performance sdělil. O to více mě proto zajímá, jak se k tématu duo umělců postaví.

Audiovizuální ozvěny rituální lázně 

Převážně suché hranické podnebí letos narušila vydatná medardovská kápě, která významně zvedla hladinu řeky Bečvy, jež městem v blízkosti Karnoly protéká. Na březích levého přítoku Moravy trávili Erik se Stanislavem během svého pětidenního pobytu v komunitním prostoru mnoho času. Součástí jejich site-specific interakce bylo za dobu jednoho pracovního týdne zkomponovat uměleckou performance, jež by upozornila na multikulturní dědictví navštívené oblasti. Na počátku příprav by ale jen málokoho napadlo, že jako největší inspirace jim poslouží právě voda z přilehlého toku.

Řeka Bečva

Když performerská dvojice sbírala potřebné materiály, velice ji zaujal fenomén posvátné židovské lázně zvané mikve. Rituální koupel musí obsahovat nejméně 762 litrů přírodní nezpracované vody. Ortodoxní Židé se v ní omývají většinou před významnými svátky, přičemž ženy musí lázeň absolvovat vždy před svatební nocí a po každé menstruaci a porodu. Hranická diaspora pro svou mikvi využívala většinou vodu z Bečvy, což mnohdy kvůli kulturní bariéře a předsudkům vedlo k pomluvám, že se Židé pokouší řeku otrávit (jak aktuální).

Typická mikve

 Byla to právě ona posvátná lázeň, již si slovenská dvojice vybrala jako jeden z konceptů své performance. V předvečer premiéry se jim během noční návštěvy zase podařilo obstarat zvukovou složku výstupu, která de facto propojila minulost s přítomností. S odbytím šesté hodiny se všichni scházíme v zatemněném koncertním sále komunitního prostoru. Zrak mi mírně zakalila série několika ginů s tonikem, které jsem během přátelského družení před vypuknutím akce do sebe stihnul zaklopit. O to více mě zaujaly jediné dva zdroje světla v místnosti. Pod reflektory leží dvě keramikové mísy plné špinavé říční vody a dlouhého tlustého rákosí. Když se ve tmě rozkoukám, spatřím na pozadí obrysy malby, kterou na obrovské sukno vyvedl uhlíky Erik. Vtom se do napjatého ticha ozve sonický podkres připomínající pohyb litosférických desek.

Stanislav Krajči při performance (foto: Nikola Facková)

Později mi Stanislav přizná, že se jedná o záznam vibrací dřevěné paličky o židovské náhrobky. Judaismus jako jediné abrahámovské náboženství ze své písemné podstaty život po smrti nespecifikuje a pouze uvádí, že zemřelí povstanou až s příchodem spasitele. Zapojením „zvuků ze záhrobí“ tak mohou hroby se zesnulými po staletích v rámci umělecké rekviální variace na rituální koupel symbolicky promluvit. Přestože se performance asi nepodaří očistit město a jeho dějiny, mám pocit, jako by alespoň z nás diváků posvátná lázeň něco smývala. Mezi tím vším se ovšem také nabízí otázka, jakou výpovědní hodnotu by pro mě celý výstup měl, kdybych neznal širší kontext.

Koncert Erika Pánčiho (foto: Nikola Facková)

Po reflexích nás čekají ještě tři koncerty. Vedle hostětínského O-Tvor nás svou přítomností poctí i hudební projekt z dílny členů brněnské kapely Ghost of You nazvaný Čau Česko, kterému se podaří posluchače rozhýbat do projekce Jacksonova Meet the Feebles (1989). Celé akci nicméně svým způsobem dominuje minimalistický analogový zvuk Erika Pánčiho a jeho kláves z roku 1962, jež diváky hromadně uvrhne do absolutního transu. V ranních hodinách se se Slováky loučím s tím, že se těším na jejich brzký návrat, který bude znamenat závěr projektu Back to the Roots.

Křehký zájem o věci pomíjivé 

Zápis ze dne 22. srpna 2020

Stejně jako po dobrém alkoholu přichází příjemnější kocovina, dojezd z kvalitního MDMA se dá vcelku bez problémů přežít i po asi třech hodinách spánku ve vlaku. Stačí menší nakopávák a smířit se s tím, že dnes asi nebudete mít zrovna náladu na pevnou stravu. Možná vás trochu pobolívají panty, ale to se nedá nic dělat, když máte pro zájemce dělat prohlídku židovských památek města. Zaduste veškeré pochyby, nahoďte svou nejreprezentativnější masku a vzhůru do toho!

Hranické pokračování projektu Back to the Roots se tentokrát již nenese v natolik vroucném duchu jako posledně. Za dva měsíce se toho mnoho změnilo. Kromě toho, že všichni kolektivně cítíme, jak nám druhá vlna koronaviru (čili spíše pokračování té první) dýchá za krk, naše kolegy z bratislavského centra Kalab na začátku srpna postihnula tragická ztráta dvou blízkých spolupracovníků. Stanislav, který tentokrát dorazil bez Erika, se mě mezi řečí ptá, co je u nás nového. Říkám mu, že před několika týdny se městem prohnala ničivá bouře, jež ze země vyrvala bezpočet stromů. Vichřice zasáhnula také židovský hřbitov, kde staleté kmeny popadaly na už tak dost zhuntované náhrobky. Po rozhovoru se na chvílí odebírám do soukromí toaletní kabinky. Možná ze mě mluví nedostatek serotoninu, ale připadá mi, jako by všechno bylo přikryté šedivým závojem. Netuším, jak to cítí ostatní, ale osobně nemám pochyb, že 2020 je rokem smrti a zkázy.

Fotografie z židovské prohlídky

Nicméně mnohé kultury zánik oslavují, což máme v podstatě v plánu i my. Přeci jen za námi přijela dvojice hostů až z krakovského komunitního centra Polanda, které sice podmínky zatím nedovolily se na projektu jakkoliv podílet, nicméně o to více oba dychtí po znalostech o židovských dějinách zapadlého moravského maloměsta. Záhy proto vyrážím se zájemci na mnou komentovanou procházku ghettem. Čím hlouběji do města pronikáme, tím více se skupinka štěpí. Přítomné dost možná i otravuje můj špatný anglický přízvuk při tlumočení výkladu Polákům. Po zastavení u základní umělecké školy, náměstí a synagogy trasu zakončujeme u výlohy řeznictví s modelem města, ze kterého Stanislav dopoledne odstranil barokní kostel Stětí sv. Jana Křtitele a nahradil jej skelní malbou synagogy, jejíž miniaturu model původně dokonce vůbec neobsahuje.

Jednalo se o Stanislavův sociální experiment o tom, kolik lidí si všimne, že křesťanský svatostánek nahradil ten židovský. Po dopoledni stráveném malbou nicméně slovenský umělec dospěl k názoru, že to nestačí. Proto jsme si od Honzy Vařeky vypůjčili výrobník mlhy, se kterým jsme se po setmění hodlali do řeznictví „vloupat“ (majitelé nám na noc svěřili klíče), synagogu nasvítit a do výlohy pustit mlhu, aby malba o to více vyniknula. Ačkoliv ale toho večera přes centrum prochází davy lidí, kteří se vrací domů z rockového festivalu, pozměněnému řeznickému výkladu skoro nikdo nevěnuje pozornost.

Osvícená malba synagogy

Lehce zklamaný, nicméně ne zrovna překvapený se vydávám s ostatními zpět do Karnoly, kde na nás akorát čeká koncert DJ Gadjo spolu s houslistou Vojtou Lavičkou a multiinstrumentalistou Máriem Bihárim. Atmosféra se zlepšuje, ale na mě padá únava. Po rozloučení vyrážím sám vstříc mrtvému městu. Továrna, již mám za zády, působí dokonce ještě mrtvěji než obvykle, ale kultura, ať už alternativní nebo židovská, stále žije.

Přestože útrapy „chudých umělců“ nelze ani v nejmenším srovnávat s nefalšovaným utrpením dětí Abraháma, můžeme si z nich alespoň vzít inspiraci. Ať už nás totiž čekají nepřízně, tragédie či pandemie, my vše ustojíme a budeme dál. Je to klišé, ale v mém momentálním rozpoložení mě ani nic optimističtějšího napadnout nemůže. Je to rozhodně lepší než se utápět v nihilismu všudypřítomné smrti. A proč se hned věšet na větvi, když ti toho tvé kořeny mají tolik co říct…

Autor: Petr Uram