Falknov Calling vás stáhne pop-punkovou nostalgií

Loni v prosinci vydalo brněnské nakladatelství Druhé město sokolovskému básníkovi, slamerovi a nyní vlastně i prozaikovi Filipu Korytovi kolekci mikropovídek a črt nazvanou Falknov Calling. Napříč 182 kratičkými prózami se autor snaží čtenáře provést svým dětstvím do patnácti let věku a v samotném závěru také reflektovat vlastní nostalgii. Mezi záblesky paměti se tak jasně zrcadlí nejen Korytova osobnost, ale i střípky mnohdy univerzálně platných zážitků, v nichž leckdo pozná sám sebe.

Musím se přiznat, že ačkoliv jsme s Filipem slamoví kolegové, tak jsem dosud žádnou jeho předchozí knihu nečetl. Osobně to ovšem pro potřeby této recenze považuji raději za výhodu než handicap. Falknov Calling totiž není sbírkou básní nebo slamových textů, nýbrž prozaický debut, a tudíž je i blíže srdci průměrného českého čtenáře, z jehož pozice chci dílo z části hodnotit. Co tím mám na mysli? Ačkoliv se mnou můžete v tomto ohledu nesouhlasit, domnívám se, že typický čtenář u nás poezii zkrátka a dobře nečte. Důvodů mívá hned několik – buď mu ji znechutil vzdělávací systém, nebo ji považuje za snobskou a nudnou, či má jenom pocit, že jí jednoduše nerozumí.

„Někdy mám dojem, že můj život není nic jiného než nostalgické pronásledování zážitků.“

Můžeme se dohadovat, do jaké míry se žánru slam poetry a jiným popularizačním snahám daří poezii přiblížit široké veřejnosti, nicméně jsem názoru, že když český čtenář zatouží po knize, sáhne většinou po něčem z kategorie „Bestsellery“, kde na poezii narazíte vpravdě jen zřídka. Netvrdím, že současný stav považuji za dobrý. Spíše si jen uvědomuji, že jestli si chce Filip vydobýt celonárodní pozornost, pak sbírka povídek a črt znamená pragmatický krok.


Obálka knihy Falknov Calling

Ego v centru

Záměr stavět se k celému dílu jaksi „nepolíbeně“ mi ovšem autor kazí již v samotném prologu, v němž mě kromě tvůrčího procesu zasvěcuje i do svého uměleckého života. Místy v úvodu vidím dokonce aluze ke slamu Dr. Filipitche (Korytův slamový pseudonym) (Ne)viditelná muka trhu, v němž Filip sám sebe dokolečka oslovuje a nutí si určité životní cíle. Zatímco onen slamový text se nicméně dá považovat za všeobecnou výpověď o společenském nátlaku na tužby jedince, prolog sbírky Falknov Calling působí více jako honění mimo jiné autorského ega.

Filip Koryta AKA Dr. Filipitch 

Koryta se sice v úvodu svým způsobem ohleduplně pokouší čtenářům nastínit, čeho chce knihou dosáhnout a proč svolil k té či oné formě. Mezitím ale také neopomíná zmínit svůj bohatý a výdělečný program, vlastní ambice, známá jména, s nimiž spolupracuje a od nichž si bere inspiraci, a v neposlední řadě samozřejmě i sebe v pozici umělce zmučeného pochybami, nedostatkem času a polibkem múzy, jenž si nevybírá, v jakou denní hodinu dopadne na jeho tvář. Kult osobnosti, který si Filip buduje, dává smysl lidem, jako jsem já – kteří si jsou vědomi jeho talentů, úspěchů a dosavadní rozsáhlé umělecké činnosti. Těžko ovšem říct, jak bude podobné holedbání působit na ty, kteří se o Korytovi dozví poprvé, protože se bude povalovat v regálu po boku Klímy, Kohouta a Kundery. S posledním jmenovaným navíc sdílí poněkud „kunderovsky“ konstruované sebeobnažování.

Falknov Calling ve společnosti Kunderových klasik 

Ostatně právě k tomuto francouzskému exulantovi se dokonce autor v epilogu knihy – v rámci rozhovoru sama se sebou (neboli: „Filip se ptá Filipa,“ jak píše) – hned v první otázce nepřímo přirovnává. V kontextu Korytovy patrné samolibosti bych nicméně podotkl, že zahrnuté minipovídky a črty, k nimž se záhy dostanu, jsou z podstatné části psány z pohledu dítěte a mladšího adolescenta – jednoduše a k věci. Pro obě tato období lidského vývoje je přitom typický určitý egocentrismus. S uvědoměním vlastního já si děti začínají připadat jako středobod vesmíru, což je pocit, který se jich v té či oné míře drží po celou pubertu.

Filip, který má shodou okolností vystudovanou psychologii na Pedagogické fakultě ZČU, si to všechno pravděpodobně dobře uvědomuje a nijak zvlášť se tímto aspektem své jak současné, tak dětské osobnosti netají. V rozhovoru pro pořad Vizitka Českého rozhlasu Vltava bez skrupulí uvedl, že se o něm říká, že je narcis, a kupříkladu v povídce „Sokolovská III.“ v odkazu na záplavy v roce 2002 píše: „To, že se nám povodně vyhnuly, jsem přisuzoval skutečnosti, že v kraji bydlím právě já (…).“

Pořad Vizitka Českého rozhlasu

Pokud bych měl na základě těchto zjištění Korytova vypravěče Falknov Calling psychologicky analyzovat a přihlédnul k faktu, že dílo je mimo jiné i jakousi uměleckou terapií, dost možná bych dospěl k závěru, že autor v sobě stále nese přirozeně egocentrické a traumatizované dítěte, jež z vlastního nitra stále nedokáže úplně vypudit. Jinými slovy – můžete dostat Filipa z Falknova, ale nemůžete dostat Falknov z Filipa. Tuto konkluzi samozřejmě nepovažuji za nic objevného (podobné problémy inspirují snad pomalu každého umělce), ovšem myslím si, že by měla výslovně zaznít, než se dostaneme k recenzi samotného díla.

Pop-punková nostalgie

Kniha je rozdělena do čtyř částí. V prvním oddílu jménem „Doma“ se autor zabývá především rodinou, kamarády a dospíváním, v druhém nazvaném „Venku“ se zaměřuje spíše na školu a první lásky. Třetí část „Pryč“ pojednává o dovolených doma, v zahraničí nebo se školou v přírodě. Poslední nejkratší pojmenovaná „Jinde“ zachycuje současné plzeňské ohlédnutí za minulostí.

Zaškatulkovat Korytovy několikavěté útvary do specifického žánru se jeví jako oříšek. Nazvat je minipovídkami nedává tak úplně smysl, protože ne všechny zahrnují děj a pointu. Označení črta by pak zase křivdilo těm, jež jsou jak dějem, tak pointami napěchované. Kdybych si připadal trochu zlomyslně, dokonce bych řekl, že některé z uvedených próz by stačilo šikovně nasekat klávesou Enter a vyšla by vám vcelku použitelná báseň. Uzavřel bych to tedy s tím, že dílo není úplně žánrově vyhraněné, což na druhou stranu může hovořit v jeho prospěch.

Není Falknov jako Sokolov

Každý text nese zpravidla název ulice nebo města spolu s římskou číslicí. Těžko ovšem říct, která jména jsou vymyšlená a která ne, poněvadž, jak sám Filip přiznává, většina postav je buď častována přezdívkami, či je označena pouze vztahem k vypravěči a iniciálou. Dokonce i Falknov představuje přízvisko autorova rodného Sokolova. Kniha obsahuje celkem 182 krátkých textů, čímž Koryta podle vlastních slov zase odkazuje na svou oblíbenou kapelu a celoživotní inspiraci Blink-182.

 

Kapela Blink-182

Tuto spojitost považuji za více než příhodnou, protože kdybych chtěl Falknov Calling stručně vystihnout, bezpochyby bych zvolil slovní spojení „pop-punková nostalgie“. Vysvětlím. Pojem nostalgie vychází z řeckých slov nóstos a álgos, jež spolu v překladu znamenají „bolest související s návratem domů“. Jak jsem uváděl výše, Filipova prozaická prvotina pro něj dost možná znamená způsob, jak se alespoň částečně vyrovnat s některými traumaty z dětství. Jak s tím ale souvisí pop-punk? Sám Koryta ve zmiňovaném rozhovoru v rádiu zmínil, že tento hudební žánr je živoucím oxymóronem. Proč by se někdo pokoušel zkombinovat mladickou úzkost a agresivní rytmy punk rocku s melodičností a líbivostí popu?

Kapely The Buzzcocks, The Undertones a The Jam

Ač se to může zdát neuvěřitelné, tak podobné snahy v punku existovaly již od jeho počátků na konci sedmdesátých let minulého století, a to především díky kapelám jako The Buzzcocks, The Undertones nebo The Jam. Největší pozornosti se ale pop-punku dostalo v devadesátých letech a na přelomu milénia se skupinami jako Green Day, The Offspring, Sum 41 nebo právě Blink-182. Jedním z hlavních znaků pop-punku je pocit nostalgie, který dokáže v posluchačích vyvolat, a to i když nezažili jeho zlatou éru. Čím to?

 

Kapely Green Day, The Offspring a Sum 41 

Pop-punkoví frontmani totiž po vzoru punku dávají průchod svým nejsilnějším negativním emocím a zpívají o nich co nejteatrálnějším a nejdramatičtějším způsobem, tedy podobně jako Dr. Filipitch slamuje. A jak můžete nejspíše sami potvrdit – čím jste starší, tím více je nežádoucí dávat podobné nepříznivé city najevo. Pop-punkové skladby nás tak berou zpátky do časů dětství a puberty, kdy nám připadalo přirozené vnímat každé banální zklamání a překážku jako konec světa, do něhož jsme svou frustraci taktéž vzápětí i mnohdy vykřičeli. Byli jsme totiž většinou mnohem víc egocentričtí a mysleli si, že se nikdo na světě necítí jako my. V tom spočívá pop-punková nostalgie, které jsou Korytovy texty plné, což sám potvrzuje v „San Benedetto del Tronto VI.“: „Někdy mám dojem, že můj život není nic jiného než nostalgické pronásledování zážitků.“

Univerzální pravda ≠ univerzální zážitek

Ve Falknov Calling lze nalézt plejádu konkrétních momentek, jež zachycují univerzální citové prožitky, s nimiž se můžete snadno ztotožnit. Byl by v tom čert, kdyby se v Korytových textech o křečovitě trapných zážitcích, dysfunkčních rodinách, krásách i nesnázích přátelství, malých i velkých radostech a objevování vlastní sexuality nikdo alespoň trochu nenašel. Pomáhá tomu také fakt, že i když Filip celou knihu napsal jednoduchým a srozumitelným jazykem, jemuž by porozuměli i dětští čtenáři Karla Poláčka nebo nedávno zesnulého Vojtěcha Steklače, stran explicity a expresivnosti se mnohdy pohybuje někde na škále mezi Petrem Šabachem a Charlesem Bukowskim.

Karel Poláček, Vojtěch Steklač, Petr Šabach a Charles Bukowski

V egocentrickém úvodu, jenž zachycuje údajné autorovo rozpoložení před napsáním knihy, vnitřní hlas vypravěče nabádá, aby nelhal. Tvrzení v epilogickém sebeinterview, že zachycené subjektivní převyprávění Filipova sokolovského dětství a rané puberty je ryze pravdivé, je klasickým případem postmoderních hrátek se čtenářem. Autor tak pro své texty využívá produktivního žánru autofikce – s touto oblastí rovněž souvisí hojně diskutovaná otázka, v čem tkví rozdíl mezi fikčním a faktuálním vyprávěním a do jaké míry vůbec lze specifika těchto dvou modů určit.

„Nechtěl jsem je svým umíráním rušit, jelikož jsem tušil, že na podobné záležitosti by měl být člověk sám.“

Ano, autobiografie bývá tradičně spojována s faktuálním diskurzem, ovšem čím dál více se objevují texty, jež promlouvají o životě autora pomocí záměrného zapojení fikčnosti do autobiografické výpovědi. A to je i případ Falknov Calling. Optikou teorie řečových aktů a fokalizace bychom vypravěčovo tvrzení o pravdivosti prezentovaných skutečností mohli snadno zpochybnit např. na perspektivě ostatních postav, kdy se vypravěč mnohdy zamýšlí nad pocity a perspektivou jiných postav. Koryta navíc během rozhovoru v pořadu Vizitka nejenže přiznal, že v minulosti mnohdy vyvozoval emoce jiných, aniž by si je ověřil, ale dokonce spolu s moderátorem Janem Anderle vytvořili apel na Filipovu sestru Šárku s tím, že pokud s něčím v knize nesouhlasí, tak ať si napíše vlastní.

Moderátor Jan Anderle

Ať už je to nicméně s „objektivní faktičností“ díla jakkoliv, mnohé texty překonávají vytyčenou univerzální emocionální platnost, a naopak se pouští do popisu situací, které již s největší pravděpodobností z hlavy nikdy nedostanu. Příkladem za všechny budiž „Závodu míru XII.“, kde autor spolu s Tátou nalézá Babičku G. v momentě, kdy si kvůli manželovi demonstrativně pouští plyn. Za nezapomenutelnou považuji také „Švabinského XXXII.“, kde vypravěč vzpomíná na okamžik, kdy se málem udusil žvýkačkou, zatímco se jeho příbuzní nacházeli ve vedlejší místnosti, se slovy: „Nechtěl jsem je svým umíráním rušit, jelikož jsem tušil, že na podobné záležitosti by měl být člověk sám.“

Immanuel Kant, Albert Camus a William Shakespeare

Mnohé pointy knihy se nesou v podobně filozofickém duchu. Filip dokonce místy přímo odkazuje k myšlenkám Immanuela Kanta, Alberta Camuse, Williama Shakespeara, i když tak činí třeba jen v souvislosti s pozorováním noční oblohy, vysedáváním s kamarády na lavičce nebo posíláním vzdušných polibků. Falknov Calling také rozhodně netrpí nedostatkem popkulturních referencí – od konzole Playstation a hru Resident Evil přes bezpočet kapel a hudebníků jako Mňága a Žďorp, Avril Lavigne nebo Linkin Park až po filmy a seriály jako South Park, Armageddon (1998) či Snowboarďáci (2004), které v mnohých čtenářích dost možná vyvolají podobnou nostalgii jako Korytova slova.

Resident Evil, Mňága a Žďorp a Snowboarďáci

I přes veškerou chválu ve mně nicméně kniha zanechala poněkud smíšené pocity. Jak jste si nejspíš mohli povšimnout ze zevrubné analýzy vybraných motivů, osobně mě více zaujalo, co Falknov Calling představuje, než co v konečném důsledku obsahuje. Na každý pro mě zapamatovatelný a málem dechberoucí text totiž připadají alespoň dvě črty, nad nimiž pouze krčím rameny a obracím list. Možná by se dalo říct, že se dílu daří vykreslit Filipův Falknov do nejmenšího detailu, avšak v tomto případě si stojím za tím, že i méně může být více.

V již několikrát zmiňovaném rádiovém rozhovoru se Koryta přiznal, že některé prózy dopisoval a jiné naopak vypustil (celkově jich údajně napsal kolem dvou nebo tří set). Sice nedokážu posoudit, do jaké míry to nakonec ovlivnilo finální podobu knihy, ale za sebe musím říct, že toho mohli s editorem ku prospěchu věci vystřihnout mnohem víc. Podle mého názoru by knize také pomohlo, kdyby autor navzdory svému postoji uvedenému v epilogovém interview zařadil i vzpomínky na střední školu, byť chápu jeho obavu z případné ještě větší letmosti a mělkosti díla, jež ale osobně stejně z vybraných črt, které v nejlepším vyznívají jako glorifikované deníkové zápisy, pociťuji.

Sešitek s minipovídkami a črtami

Být ještě o něco krutější, připodobnil bych Falknov Calling k přátelskému posezení ve dvou nad půllitrem. S prohlubující se opilostí se vám kamarád stále více otevírá a vypráví další a další historky z rodného města. Zpočátku se bavíte, protože přítel ze zásoby loví pouze opravdové perly, ale v jednom bodě to s panáky už trochu přežene a začne bez většího ladu a skladu vyprávět úplně o všem, co si vybaví. Kdybyste byl jeho krajan nebo jste se znali vážně dlouho, snad byste to i ocenili, ale takhle se jedná jen o záplavu informací, z nichž si za několik dnů už skoro žádnou nevybavíte.

Přesto mám ovšem za to, že kniha pro ony opravdu dobré texty za přečtení stojí. Nakonec záleží jen na vás, zdali se ke Korytově prozaické prvotině postavíte jako k jedinečné generační výpovědi, zábavné sbírce příběhů nebo opileckým povídačkám různé kvality. Chce-li Filip tímto způsobem oslovit širokou čtenářskou veřejnost, domnívám se, že je potenciálně na dobré cestě. A mě samotného výhradám navzdory minimálně nalákal na případné pokračování.

Autor: Petr Uram

 

×
×

Cart