*1995

Divoké devadesátky, Ostrava. Mladá bohémka se setkává s punkáčem. Můj příběh začíná:
Nejprve nemotorné dítě, poté ještě nemotornější adolescent. Na základce jsem zjistil, jak funguje svět. Na střední jsem se učil, jak se staví domy. Dnes studuju knížky a jazyk. Celý život se snažím zužitkovat vše, co se mi za tu dobu uchovalo v hlavě… no a tak jsme se dostali k té poezii.

Zmije

plíží se k tobě, když pozdě večer zavíráš okno
dotýká se promrzlých konečků tvých prstů
cítíš se tak sama
každý večer se dotýkáš všech těch tváří
usmívají se na tebe z ledového displeje
a zase ty prsty
promrzlé jako nicota

chybí ti noc

všude tma
ale není noc
každý mluví o světle
a bojí se ticha

miluješ to ticho,
protože staví cestičky tomu,
co se plíží potichu k tobě, když večer zavíráš okno

Úterní ráno

kap – kap – kap
sprchový kout se plní slzami
až po strop

slyším tě
zpíváš a tancuješ
opatrné kroky lesní víly
celé ráno ztraceno v černobílých stránkách románu
posledního románu pro muže

vzpomínám na spánek,
jež mě unášel tak daleko
za mnou jen stíny citadely

Symbióza

tělo prší na pohovku
symbióza
oči vypnuté, slunce hoří v tvář
každý sval těla se zkracuje
pot klouže po povrchu a usychá zevnitř

les
ta podivná nestvůra
vtáhne tě a vyvrhne
na druhém konci světa
cesta – dýcháš
kořeny – dýcháš
nebe – dýcháš

přízraky s dětskou tváří
lemují lesní cestu
děti v lese – děti lesa
oči však mluví
oči krájí mlhu jako aurory
oči vlkodlaků

člověk řeže do masa listí
člověk a strom
bodná rána
vajgl v ráně
sůl v ráně
symbióza

Doba

bílé slepé bulvy hledí na zem
chytrými telefony, jako tykadly,
osahávají prostor kolem sebe

důchodci v MHD
staví hradby z nákupních tašek
ve vzduchu kašel a umírající orgány
doba neurotická

běžíme vstříc propasti
dokud pohyb nezamrazí
světla semaforů

Úterní noc

sex je přirozenost
sotva se však vydýcháš,
tvá tvář se zbarví do modra
jemnými dotyky nasáváš svět
je tak malý
jak nás tedy může tolik srát?

Milá zpráva

v tom vakuu všedních dní
jsem se dozvěděl
radostnou novinu
v sobotu se prý konečně obejmeme
v bílém vigvamu

Tma

myslím na psa své kmotry,
jež se brouzdá chodbou
a v té černočerné tmě
dělá drápky na parketách
gramofonový rámus

Babina

mlčela
v tom zatuchlém 1+1
slabou žárovkou
blikala sousedům SOS
z těch promrzlých oken

byla svatá
protože necítila závist
ani jen v představách

viděla kus světa
paprsky slunce
slepené ve vlasech
nový život
aspoň chvíli