Ačkoliv mnoho z nás jistě trpí sociálním absťákem, najdou se i tací, kteří se s každým dalším nařízením týkajícím se nutnosti dodržování izolace a odstupu od jiných lidí radují. Introverti tohoto světa letos prožívají svou zlatou éru. Samota se totiž stala oficiální strategií v boji proti vymření lidstva.

Srdce světa (2018)

A kdo jiný rozumí samotě více než Rusové, o nichž se často říká, že samotu vynalezli. Je totiž rozdíl, pokud vám víkendová cesta na chalupu zabere půl hodinku šalinou nebo se trmácíte ošoupanou Volgou několik dní až k Bajkalu.

Způsob, jakým ruští filmoví tvůrci uvažují nad plynutím času, se velmi lehce může stát klíčem k přežití během dlouhého čekání na výsledek PCR testu. Výjimkou v tomto ohledu není ani Olga Měščarinová, mladá režisérka, která se rozhodla natočit velkolepou tichou poctu každému, kdo se ze strachu před vlastní tíživou minulostí uchýlil k útěku do lesa.

Protagonistou tohoto 2hodinového filmu je veterinář Jegor, který se ukrývá na chovatelské stanici uprostřed lesa někde mezi Žilinou a pobřežím Tichého oceánu. Jegor se stará o pejsky. Měří jim tlak, čistí jejich zoubky, desinfikuje rány a dohlíží na jejich správnou životosprávu. A to všechno proto, aby tito čoklíci mohli běhat po lese, užívat si svobody, a popřípadě sem tam zmasakrovali nějakou tu lišku. Jedná se totiž o lovnou chovatelskou stanici, kde se z milých jezevčíků stávají jezevcosauři. Hahá!

Hlavní předností filmu je míra soucitu nad tragédií opuštěných, který toto působivé drama vyvolává ve svých divácích. Za oponou krutosti se skrývá přirozená křehkost lidské duše, k níž kameraman Jevgenij Cvetkov nachází cestu, pakliže chvíli opomíjí veškerá morální měřítka a v tichosti sleduje druh homo sapiens vyrovnávající se s tíhou vlastní hmoty. Za shlédnutí jistě stojí i další snímky nadějné ruské režisérky!

Příběh Alvina Straighta (1999)

Film o Alvinu Straightovi je dalším Lynchovým šíleným psychomeditativním opusem, k jehož dekódování potřebujete… no vlastně jen oči a otevřené srdíčko! V úvodních pasážích určitě nejeden z vás dá pauzu, aby ve všech možných filmových databázích zkontroloval, zdali se opravdu jedná o Lynchovo dílo a nikoliv nějaký zapomenutý projekt Saši Gideona. Zkušený fanoušek filmografie však jistě podle hudby a záběrování slovutného Lynche pozná.

Místo prolínajících se časových rovin je zde čas jen jeden. A plyne velmi pomalu. Doslova by se dalo říct, že tento Lynchův film trvá. Neříkám to ovšem ve špatném slova smyslu. Zdá se, že na sklonku tisíciletí začal být David Lynch poněkud unavený ze vší té psychologizace, transgrese, bujení pudů a filmového jazyka, který je sice cool, ale přiznejme si, občas z něj bolí mozek. O čem tedy Příběh Alvina Straighta je?

Alvin Straight je prototyp sto osmdesátiletého rurálního dědy, který sice lepí poštovní známky na displej mobilního telefonu, když chce poslat hromadné silvestrovské přání svým sousedům, za to je ale schopen opravit rozbitý křovinořez za pomoci zrezlého otvíráku na pivko (to však samozřejmě otvírá výhradně zubama). Hned v úvodu se Alvin dovídá o svém těžce nemocném bratrovi, a protože by vzhledem ke svému věku nedostal řidičák už ani na dětskou tříkolku, nenapadne ho nic jiného než sednout na zahradní sekačku a vydat se za svým bratrem právě na ní. Jediný háček je v tom, že Alvinův bratr žije na druhé straně Spojených států. A tak sledujeme Alvina Straighta, který jede na poli a setkává se s pocestnými. Velmi pozvolna se nám otevírá Alvinova tragická minulost a hlavně: nádherné záběry polí skoro jako z Bobulí.

Příběh o Alvinu Straightovi je poctou pomalému světu našich dědů, kde ještě existuje něco jako nezištné hrdé gesto a čest, a který dnes často pokládáme za falešnou iluzi. Jedná se naprosto o ojedinělý film napříč filmografií Davida Lynche. A já myslím, že je jeden z nejlepších. Má totiž jednu obrovskou výhodu – můžete se na jeho konci úplně klidně rozbrečet a na obranu před výsměchem kamarádů říct, že je to přece Lynchův film. Příběh Alvina Straighta je zároveň výsostný důkaz, že hloubka nemusí být nutně podmíněna intelektuálnem.

Pasiáns (1969)

Seděl takhle ke konci 60. let scenárista Jiří Hubač v kanclíku s výhledem na Pražské jaro a říká svým kolegům: „Píšu teď takovou metaforu o pár lidech uvězněných na blíže nespecifikovaném místě. Má to být metafora k totalitnímu režimu.“ Po zdlouhavém brainstormingu, jak se tam má skupinka ocitnout, bouchne jeden z dramaturgů do stolu a říká: „Mám to! Prostě zmizí dveře!“ A tak se zrodil film Pasiáns. Televizní hra odehrávající se ve sklepeních paláce, v níž je uzavřena skupinka nahodilých výletníků, kteří se nemohou dostat ven. A protože nejede wi-fi, musí vymyslet, jak se dostat ven.

Po zoufalém hledání úniku však vyvstávají konflikty, které výstižně charakterizují náladu společnosti dvacet let potom, co se Klement Gottwald vrátil z hradu s „novými vládními opatřeními“, které zruinovali naději na demokratický stát. Partička se nám rozděluje na dvě skupinky. Ty, co nevěří v možnost nalezení cesty ven, a tak alespoň chtějí prožít důstojný život ve sklepě, užívat si a plodit potomky, a pak ty, co se s nastalou situací prostě nedovedou smířit. Kapky vody tiše odkapávají, zásoby jídla se tenčí a Rudolf Hrušinský v roli průvodčího palácem nabírá stále větší moc.

Tato televizní inscenace měla obrovský úspěch na premiéře v kině Lucerna a tleskal jí i samotný prezident Ludvík Svoboda. Pardon, žertuju. Film byl samozřejmě okamžitě zakázán a spatřil znovu světlo světa až v roce 1990. I dnes je toto dílo režiséra Jana Matějovského stále aktuální. Nejde totiž jen o komentář k politické moci. Člověk nepotřebuje totalitu ani karanténu k tomu, aby se zeptal sám sebe: „V jakém sklepě jsem uvězněný já?“

Kráva (1992)

U českých televizních filmů ještě zůstaneme. Filmem Kráva bych chtěl totiž navázat na předchozí příspěvek. Karel Kachyňa moc dobře věděl, že ke ztrátě svobody není třeba žádných zdí ani vězení. K nesvobodě můžete být předurčeni i malebnou krajinou, v níž žijete, a také traumaty, které vás zužují.

Protagonista Adam není žádným hrdinou. Protože se nezúčastnil workshopu ani psychologické evaluace týkající se mezilidské komunikace, vnímají ho lidé z přilehlé vesnice jako podivína. Jeho maminka navíc nebyla žádná světice, což zejména mužům z okolí podivné vůbec nepřišlo. Adam žije na osamoceném kopečku u lesa, a protože místní podhorská zem je plná šutrů, nedaří se mu vypěstovat matroš ani pro vlastní potřebu. Každý den snáší na zádech kamení do údolí a z blízkého lomu vozí zpátky trochu půdy. Možná, kdyby si spočítal, jak dlouho mu zabere tento každodenní sisyfovský úděl, přišel by na to, že než se mu povede kompletně vyměnit zeminu na své zahrádce, bude už Matt Damon dávno na Marsu pěstovat avokáda bez pecek. Jediný tvor, který Adama bere aspoň trochu vážně, je jeho kráva, kterou chce prodat na jatka, aby měl na léky pro těžce nemocnou maminku.

Karel Kachyňa dokázal zachytit pradávný svět, kdy lidé po svých předcích dědili místo akcií Applu chudobu, hlad a tuny práce bez nároku na nemocenskou. Obyvatelé tohoto chudého kraje však neprotestují v ulicích s cedulemi „Máme právo na šunkový salám“. Nenárokují si svobodu – popravdě si ani nemohou představit, o co se vlastně jedná. Jejich motorem není touha po štěstí, nýbrž něco jiného, dnes už absolutně offtopic. Je to snad víra ve spásu?

Turínský kůň (2011)

Bůh stvořil svět za sedm dní,a jeho demontáž zrovna taky nezabere prosté kliknutí na křížek. Mohl by na svět seslat asteroid, ale to už by mu bylo trapný. Nechce se pořád dokola opakovat, navíc se ukázalo, že oportunistický Život bude klidně žrát lávu a popel, aby mohl provozovat to, co mu jde nejlíp – tedy nikdy nekončící cyklus orgií a kopírování sebe sama. A tak se Bůh rozhodl vyhlásit lockdown a prostě tyranské člověčenstvo unudit k smrti.

Zhruba… takhle… se dá co nejvýstižněji popsat poslední film maďarského režiséra Bélla Tarry, který svým názvem referuje k mentálnímu zhroucení Friedricha Nietzscheho. To se odehrálo v Turíně. Filozof se údajně zhroutil při pohledu na vozku, který si vybijí kariérní neúspěchy na svém koni. Béla Tarr nechává Nietzscheho stranou a ptá se, co se dále dělo s tím chudáčkem koněm. Svou krutostí ovšem vozka nechtíc způsobil konec světa, protože sorry, ale tohle je fakt už trochu moc i pro Boha, který odložil voodoo panenku se žlutou hvězdou na kabátě a rozhodl se se vším skoncovat, a to tak, že se prostě o svět přestane starat.

Vozka přijíždí domů za svou dcerou mezi tím, co se venku zvedne silná neustávající vichřice. V očekávání nějaké šílené katastrofy přežíváme s protagonisty několik dní uzavřeni v potemnělém domě. Jídelní menu na celý týden je horký suchý brambor a koňský salám… Nebojte, žertuju. Koník ještě žije. Odevzdaně ve svém chlívku kouká do blba a v duchu spílá svým předkům, co si to zvolili za pány.

V narůstající tíživé depresi sledujeme táhlý rozpad světa, který končí tak, jak začal. Budíž tma! Pardon za tento spoiler, ale nepředpokládám, že by příčetný divák mohl očekávat, že přiletí orli, kteří všechno zvrátí, aby se nakonec mohl vyjet s lodí z šedých přístavů někam na dovču na západ.

Maják (2019)

Určitě už vám někdy v mailu přistála zpráva, jejíž obsahem je inzerát lákající na dreamjob na opuštěném ostrově, kde se budete starat o maják, stříhat ovečky a hlavně si projdete intenzivní duchovní očistou. Ačkoliv jsou upravené obrázky krajiny překrásné, něco vevnitř vám říká, že těch dvě stě tisíc dolarů asi nebude jen tak.

Podobným způsobem se nachytal i protagonista artového snímku Maják, Thomas Howard (nebo ne?) který přijíždí na opuštěný ostrov, aby pár týdnů dohlížel na to, aby čínské lodě převážející stovky tun plastových svítících propisek do Evropy nezabloudily na rozbouřeném moři. Naštěstí není sám. Doprovází jej jeho šéfík, námořník veterán – což ale není žádná výhra. Při seznamovacím smalltalku mu toho totiž tento starý ožrala poví víc řitním otvorem než ústy.

Dle mého odhadu se toto vše děje přibližně kolem roku 1930. Neexistuje Playstation, Netflix ani jóga, a tak se chlapi musí vyrovnávat s nudou postaru – tedy chlastáním a masturbací (starý dobrý časy). Nutno podotknout, že na ostrově, kde jsou jedinými sexuálními stimuly humři a rackové, samo sebou degenerují i možnosti imaginace. Však uvidíte.

Předmětem vyprávění je narůstající nepříčetnost a depersonalizace obou strážců majáku. Dlouhodobá nuda má úžasnou schopnost postupně ohýbat čas, prostor a vlastní identitu. To vše se děje na platformě unikátní hororové atmosféry vybudované režisérem Robbertem Eggersem, který se postará o váš neopakovatelný divácký zážitek. Dlouho budete pátrat v paměti, kdy naposledy jste viděli dílo s tak důmyslně tragikomickou náladou, která i bez nějakých vyhrocených expresionismů zvedá žaludek.

Nejedná se však o žádnou samoúčelnost! Fabule se důmyslně opírá o námořnickou mytologii a vícero možností interpretace, což vás po pár dnech nechutenství nakonec donutí se nad Majákem zamyslet. Pustit si tento film je to nejhorší, co můžete v karanténě udělat. Do toho!

Autor: Pavel Zarodňanský