Filmové karanténní lahůdky

Už je to nějaký pátek, co se ze sebevědomého kýchnutí ve veřejném prostoru stal zločin proti lidskosti. Dnes jsme ještě trochu dál. Všem známá trapná situace, kdy sedíte v hospodě se svými kamarády z řad studentů filmové vědy a stydíte se, protože jste něco neviděli či neslyšeli, na dlouhou dobu nehrozí. Co ale potom? Co až bude Covid-19 jen stručným medailonkem v učebnici dějepisu, popisujícím jednu z mnohá banálních událostí mezi druhou a třetí světovou válkou?

Zatímco do sebe lijete třetí desinu z plechovky a sledování jednoho velkého online úmrtního listu prokládáte hraním online piškvorek, oni – cinefilové – nezahálejí!  V časech karantény stihnou i 45 kinematografických kousků za den. Že to nejde? Právě teď jim na jedné obrazovce běží i tři filmy naráz, a ještě dvakrát zrychleně.

Abychom vám pomohli vyhnout se pocitu kulturní méněcennosti, přinášíme vám 10 filmů, na které se během časů totalitního pandenismu stojí za to podívat:

1. Červená pustina (1964)

Potřebujeme k absolutnímu odcizení lidských duší vůbec běsnění mikroskopického viru? Režisér Michelangelo Antonioni v posledním snímku tzv. tetralogie citů vypráví o světě, z něhož těžký všudypřítomný průmysl a honba za „heurékou“ přerostly člověka jako živou bytost. Touto utopií technologicky smýšlejících nás provází mladá citlivá žena Giuliana (Monica Vitti), jíž neschopnost adaptovat se na změny prostředí a také na nové společenské principy přivádí až na hranu psychické zkázy. Tvůrcům tohoto filmu se navíc podařilo mnohé současné nesnáze technologického pokroku předpovědět. V jedné z velmi důležitých scén se zničehonic objevuje loď se žlutým praporem. Víte, co znamená, když má loď vyvěšený žlutý prapor?

2. Sedmá pečeť (1957)

Není to ještě ani několik stovek let, kdy Evropany kosily morové epidemie. V těchto dobách připomínal život sedláků i císařů spíše adrenalinovou ruskou ruletu. Nemoc postupovala od vesnice k vesnici jako štěpánská pouť a místo zákazu vycházení a karantén krajinou putovaly morové průvody složené z umírajících a sebemrskajících se chudáků. Lidé ve středověku nepotřebovali Jaroslava Duška, aby věděli, že mor je samo sebou Božím trestem. Ale k věci. Ingmar Bergman je jeden z nejlepších režisérů všech dob. Příběh Sedmé pečeti vypráví o rytíři Antoniu Blockovi navrátivšímu se z křížové výpravy, během níž sice pobil pár bezvěrců, za to však ztratil víru v Boha. Evropou zatím zmítá morová rána. I pro něj si záhy přichází smrt. Block, doprovázen svým věrným zbrojnošem, má v úmyslu na Smrt vyzrát. Vyzývá ji na partii šachu. Smrt přijímá. Během několika dní bloudění krajinou a rozmýšlení nad dalším tahem Antonius Block dochází k mnohému poznání. Ačkoliv vám to nemusí znít jako dobrý nápad na pohodový karanténní večer, i přes vlnu zneklidňujících poselství tvoří jádro filmu silná naděje opřená mimo jiné o lidský humor a všudypřítomnost zázraku.

3. Přízrak svobody (1974)

V časech, kdy Pendolino stojí na vedlejší koleji, jste určitě alespoň jednou přemýšleli nad tím, jak je to s těmi našimi konvencemi, a jak v budoucnu pozdravit přítele, aniž byste mu podáním ruky nechtíc nepřivodili akutní respirační syndrom. Luis Buñuel nad tím svého času dumal taky a ve svém surrealisticky laděném snímku Přízrak svobody dotáhl demontáž pravidel a zvyků naší společnosti k dokonalosti. Možná stačilo jen pár odchylek ve vývoji lidské kultury, které by se odehrály jinak, a z nedělního rodinného oběda mohlo být společné vyprazdňování se u prostřeného stolu. Potřebujete si odskočit, abyste něco pojedli? Samozřejmě, ale pozor, aby někdo přes dveře jídelny neslyšel nechutné žvýkání! Ale pozor! Přízrak svobody není tak úplně surreální dílo. Ve stínu absurdní komedie se totiž jako truhla s pokladem otevírá propracovaná úvaha týkající se falešné morálky, zvrácenosti a domnělých představ o lidské svobodě.

4. 12 opic (1995)

Přijde vám, že po všech těch nesmlouvavých proroctvích a předzvěstech je nynější apokalypsa vlastně velkým zklamáním? Pravda. Vedle megalomanských zombie trháků, již zmíněných morových ran a obřích asteroidů, jež jsou schopny vymazat všechno živé, je koronavirová pandemie spíše takovým úsměvným nerdíkem v nepadnoucím halloweenském kostýmu. Jenže co kdyby na toto infekční onemocnění zahynulo 5 miliard obyvatel a nám nezbývalo už ale opravdu nic jiného než poslat strojem času do minulosti pár (ne)dobrovolníků, kteří by měli za úkol nemoc podchytit a zachránit tím naše zadky? Přestože je režisér Terry Gilliam znám především pro působení ve slavném britském Monthy Python’s Flying Circus, v roce 1995 dal na chvíli svůj kontroverzní humor stranou a natočil sci-fi thrillerovou pecku o tom, jak fatální následky mohou mít tito maličtí infekční neviditelní zabijáci. Virus však naštěstí nedisponuje schopností myslet. Člověk bohužel ano. A proto nezapomínejme na to, že původcem všeho příkoří je zase a znovu jen on.

5. Duel (1971)

Všechno funguje tak, jak má. Staráte se o rodinu, splácíte hypotéku, máte auto, práci, milující ženu, zkrátka vše směřuje k poklidnému poslednímu vydechnutí zhruba v 74 letech, což je v našich končinách průměrný věk úmrtí (tento údaj není aktualizovaný pro rok 2020). Málokdo ví, že Steven Spielberg je kromě dokumentárních cyklů o dinosaurech také autor mnohých minimalističtějších děl, jakým je například televizní film Duel z roku 1971. Popsat děj tohoto snímku je nadmíru jednoduchá záležitost. Muž jede do práce. Z pohodové cesty Arizonskou pouští se však stává tvrdý boj o život, když auto s našim hlavním hrdinou začíná pronásledovat padesáti tunový zarezlý tirák s neznámým řidičem. Nečekejte však jen perfektní dynamický střih a napínavou akci. Duel je především psychologickou studií obyčejného člověka, který se úplně zničehonic ocitá v bezprostředním ohrožení života způsobeném neznámým bezejmenným živlem. Připomíná vám poslední věta něco?

6. Světová válka Z (2013)

Svět virové epidemie popsaný v knize Maxe Brookse dospěl ke své filmové adaptaci pod taktovkou režiséra Marca Fostera v roce 2013. Gerry Lane (BRAD PITT!!!) pátrá po původu nákazy, která mnoha lidem na Zemi způsobila nepříjemné onemocnění, které se projevuje zvýšenou teplotou, rýmou a bolestí svalů. Jo a taky z lidí btw dělá zombíky, na což paralen fakt nezabírá. Příběh mimo jiné velmi umně popisuje proces šíření nákazy a paniky, která zabijí mnohdy více než by bylo zdrávo. Světová válka Z vyčuhuje z kvanta béčkových zombie trháků a hororů jako jeden z těch opravdu povedenějších, který stojí za to shlédnout, když si chcete na chvíli odpočinout od všech těch metafyzických výlevů Bergmanů, Tarkovských či Zdeňka Trošky. Mimochodem – ocitli se už někdy tito tři ve stejné větě?

7. Padající listí (1912)

Lidstvo bylo před sto lety mnohem víc napřed než dnes. Usměvavý mladý doktor vynalezl lék, který je schopen vyléčit pacienta takřka z čehokoliv. Po shlédnutí něhou naplněného krátkometrážního snímku Padající listí režisérky Alice Guy se každý divák musí nutně utápět v konspiračních teoriích, kam se poděl tento zázračný recept. Tím lékem není nic jiného než nevinná láska. Přesně tak. Možná, když se budeme mít všichni o něco víc rádi, tak nás žádná pandemie neskolí. A třeba nám pak i netopýři budou chutnat víc.

8. Nákaza (2011)

Při sledování tohoto filmu režiséra Stevena Soderbergha vám bude běžet mráz po zádech, jak moc povědomé jsou hysterické obrazy vykupování supermarketů a panická závrať vycházející epidemii vstříc. Snímek Nákaza z roku 2011 přitom není vůbec žádné smyšlené sci-fi. Jedná se o realisticky ztvárněný výjev zachycující rozpad mechanismů globalizovaného světa, v němž se internet mění ve smrtící zbraň dezinformátorů a konspiračních teoretiků, kteří se chtějí zviditelnit či na katastrofě vydělat. Zdravotníci kolabují, vědci bojují s politickou mocí a ekonomika je vzhůru nohama.

9. Doupě (1969)

Protagonistka snímku Carlose Saury – Geraldina Chaplin – z roku 1962 sice není v karanténě kvůli tomu, že se vrátila z lyžovačky v Paso Tonale, přesto je však se svým manželem izolovaná od okolního světa. Společně se však rozhodně nenudí. Tráví čas imitací předurčených společenských rolí, jíž se ve skutečnosti Teresa, odmítající stát se dospělým člověkem, velmi obává.  A už vůbec se nechce smířit s faktem, že nedílnou součástí každého společenského modelu je parazit, jemuž se přezdívá patriarchát. Postupující emoční vyprázdněnost drásající nervy obou manželů neustále měnících své role graduje narůstajícím nepřátelstvím, z něhož již není cesty zpět. Není možné rozpoznat rozdíl mezi skutečným a umělým. To vše se děje ve velmi odcizeném prostoru luxusní vily, která připomíná spíše betonové vězení, jak by jej navrhl známý funkcionalistický architekt Ludwig Mies Van der Rohe, kdyby se mu místo rodiny Tugendhadových ozvali z Mírova. Doupě není pouhou kritikou tradičního uspořádání rodiny, v níž Carlos Saura vyrůstal. Španělský režisér do hloubky prozkoumává sklepní prostory lidského vědomí. Divákovi po shlédnutí vyvstane otázka, zdali vůbec existuje něco jako svobodná vůle, či jen neustálá potřeba naplnění vnějších nároků.

(Každopádně ideální film na romantický večer strávený s druhou polovičkou!)

10. Pozor, vizita! (1981)

Co bychom to byli za vlastence, kdybychom zapomněli, že i v našich končinách máme pár velmi povedených počinů. Komediální drama Karla Kachyni ze začátku 80. let vypráví příběh svobodomyslného tuláka bez hranic, starého Prepsla (Rudolf Hrušinský), který uvázl na infekčním oddělení jako nebezpečný šiřitel břišního tyfu. Přes nevydařené pokusy o útek se musí smířit s životem ohraničeným nemocničními zdmi. Mezi opuštěnými pacienty a personálem nemocnice Prepsl nakonec přece jen nachází porozumění, které záhy přerůstá v přátelství, a to navzdory všem možným tlakům shůry. Dodnes je těžké pochopit, jak mohla alegorie zesměšňující komunistický režim cenzorům projít. Dnes více než kdy jindy je tento legendární český film geniálním návodem na přežití v těžkých časech. Jak se totiž dozvídáme hned v úvodních titulcích: „Někdo roznáší mikroby, jinej blbost.“

Autor: Pavel Zarodňanský

×
×

Cart