Určitě se vám to někdy stalo. Donesli jste si domů novotou vonící knihu, přečetli prvních pár řádku a zjistili, že bude dobrá… leda tak na podpal. Kdo za to může? Odpověď je jasná: autor, který knihu špatně napsal! Pravda může být ale i někde jinde. Mezi českým čtenářem a cizojazyčnou knihou se vyskytuje jeden článek v řetězci, na který se často zapomíná.
Jistě máte v domácí knihovničce svazek, který jste nespočetněkrát přečetli, rádi se vracíte k určitým pasážím a dokážete z hlavy citovat oblíbené postavy. Samozřejmě znáte jméno autora, jenž je pro vás zárukou kvality. Pokud je tou vyvolenou kniha ze zahraniční, mám pro vás zásadní otázku: víte, kdo ji přeložil? Smekám před těmi, kteří si okamžitě vybavili překladatele. My ostatní si oblíbenou knihu přečteme znovu a příležitostně se koukneme, kdo nám ji přeložil. Kvíz nekončí.
Co ty další knihy? Vezměte jednu po druhé a zkuste si aspoň tipnout, kdo stojí za jejich překladem. Ono vám to hádání možná trochu času zabere, nenechte se proto rušit. Jestli jste se už vrátili z říše knih a uhodli pár překladatelů, pojďme pokračovat. Poprvé se důležitost překladatele projevila tehdy, když se setkaly dva kmeny, národy nebo jiná uskupení lidí, kteří hovořili odlišným jazykem. Na začátku tedy stála potřeba dorozumět se. Nutnost porozumění mezi různými jazyky není důležitá pouze v běžné nebo pracovní komunikaci, ale i ve volném čase. Jen považte o kolik hodin smíchu, pláče a napětí bychom přišli nebýt překladatelů.
Mudlo, víš kdo přeložil náš příběh?
Pád z překladatelských výšin
Podat ucelený obraz vývoje překladu převyšuje možnosti tohoto textu a není ani jeho tématem. Ale abychom se mohli zabývat otázkou, jestli je pro dnešního čtenáře překladatel důležitý, je dobré vědět čím si toto odvětví literatury prošlo na našem území v minulém století.
V tom nám pomůže kniha Ondřeje Vimra s příznačným názvem Historie překladatele. Před první světovou válkou fungovala většina překladatelů jako samostatná jednotka – nejenže dílo přeložili, ale sehnali si autorizaci, provedli korektury a redakci textu. Přeložený text poté vydal nakladatel, který často vlastnil i tiskárnu a vydání knihy zaštítil svým jménem.
S válkou přišla podstatná změna: „Po první světové válce zůstal překladatel překladatelem, zatímco z nakladatele-člověka vznikla instituce.“[1]
Monografie mapující postavení českých překladatelů ze skandinávských jazyků v letech 1890-1950.
Dej sem překlad a mlč!
Menší nakladatelství nepřečkala těžké období a ve velkých již nefungoval, jak nastiňuje Vimr, osobní přístup k překladateli a jeho dílu: „Podstatnou část svých pravomocí byli nuceni předat zaměstnancům či dalším spolupracovníkům nakladatelství. Napříště od nich nakladatelé vyžadovali především činnost základní: samotný překlad.“[2]
Překladatelé tak ztratili možnost dovést text až k samotnému vydání a podílet se na jeho výsledné úpravě. Toto jednání vedlo v důsledku až k opravám přeložených textů redaktory neznalými originální předlohy ani jazyka, v němž byl text původně napsán. Pakliže se sešel dobrý překladatel s dobrým redaktorem a korektorem, mělo rozdělení úkolů vítaný účinek v podobě zkvalitnění překladu po stránce jazykové, stylistické i gramatické. Po nástupu hospodářské krize se situace překladatelů znovu ztížila. Mnoho nakladatelů zkrachovalo a nechalo za sebou nevyplacené honoráře za překlady. Ti, co se udrželi, hledali cesty, jak vydávat kvalitní překlady s co nejnižšími náklady. Vimr popsal tuto situaci prostřednictvím jakéhosi univerzálního překladatele: „Sílila tendence nepřistupovat k výsledku jeho práce jako k osobitému výtvoru, ale jako k polotovaru, který je kdykoliv a jakkoliv možno dále opracovat a vytvořit z něj konečný překladatelský produkt.“[3]
Takovýmto překladům již chyběla jen cedulka MADE IN CHINA…
Překlad pod taktovkou politiků
Meziválečné období degradovalo překladatele na pouhého pěšáka v procesu vydávání knih. Výběr děl, která by byla hodna přeložení, měl ve svých rukou redaktor. Od svých kolegů, zahraničních literárních agentů nebo třeba českých akademiků dostával posudky na knihy a sám pak zařazoval knihy do edičního plánu. Překladatelé mohli přijít i s vlastním návrhem na překlad, ale váha jejich slova nebyla příliš brána v potaz. Zároveň s osekáním svých pravomocí získal překladatel novou roli: „Na každého překladatele bylo lze nahlížet jako na diplomata, aktéra na mezinárodněpolitické scéně, na každý překlad jako na politický akt.“[4]
Vimr upřesňuje, že státní orgány začaly překlad vnímat jako určitý druh národní sebepropagace v pozitivním slova smyslu. Skrze překlady lze předávat informace o naší kultuře, historii anebo mentalitě. Z kulturního se stalo politické poslání, které se v době poválečné, a ještě více v komunistickém režimu prohloubilo. Potřeba zahraničních autorů, kteří napsali esteticky přijatelné dílo a zároveň se jejich ideologické postoje shodovali s tehdejší politikou, značně omezila výběr možných překladů.
Emil Walter – český překladatel a diplomat v Dánsku a Norsku
Novinka – překladatelé mají dobré nápady
Někteří překladatelé se navíc nespokojili s předepsanými díly a na delší či kratší dobu se odmlčeli. Situace se začala proměňovat ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. Redaktor konzultoval opravy v textu s překladatelem a ten tak dostával zpětnou vazbu použitelnou při další práci. Rozhodnutí, co se bude vydávat, sice stále patřilo pouze redaktorům, ale překladatelé dostávali více prostoru vyjádřit se k závěrečné verzi překladu. Vimrova Historie překladatele sice končí rokem 1950, ale i tak můžeme vidět, že překladatelé začali pomalu nabývat stejného významu, jaký měli před první světovou válkou.
K čemu překlad, když umím anglicky?
Již z různých rozhovorů s nakladateli je jasné, že překladatelů si váží. Bezesporu nejdůležitější osobou v rámci procesu tvorby knihy je autor. Ale i sebelepší dílo by zůstalo v ohradě vlastního mateřského jazyka, nebýt překladatele otevírajícího dvířka vedoucí k publikační svobodě. Toho si je vědom i nakladatel Jan Vašut: „Platí, že i skvěle napsanou originální knihu může špatný překlad úplně zkazit, stejně tak průměrnou knihu může dobrý překlad velice pozvednout.“[5]
Podobně se k tomuto tématu staví i nakladatelství Paseka, které od roku 2018 uvádí jména překladatelů na přední straně obálky přeložené knihy. No dobrá, nakladatelé mají jasno. A co my čtenáři? Jak důležitý je pro nás v dnešní době překladatel? Vždyť kromě angličtiny ovládáme i další jazyky, a tak si spoustu děl můžeme přečíst v originále. V internetových diskuzích se najde mnoho „odborníků“, kteří si myslí, že by zvládli text přeložit o dost lépe než daný překladatel. Tak proč nejsou překladatelé krásné literatury ohroženým druhem?
V nakladatelství Paseka se překladatel neztratí.
Umění vědomé chyby
Odpověď je jednoduchá: protože nikdo z nás neumí všechny jazyky ani neovládá veškerá přirovnání a idiomy světa. Význam, který by nám díky tomu mohl uniknout, dokáže zkušený překladatel převést tak, aby nezměnil jeho smysl.
Pro názorné předvedení doporučuji srovnat originál a překlad knihy Pan Kaplan má stále třídu rád. Překladatel Antonín Přidal neměl totiž vůbec lehkou práci. Hlavním tématem knihy je výuka přistěhovalců na jazykové škole. Žádný problém, ne? Jenže původním jazykem knihy je angličtina, jejíž gramatika se té naší příliš nepodobá. Přidal tedy musel vyměnit všechny anglické jazykové poučky za české. A nejen to. Musel také převést typické gramatické chyby. Dalo by se říci, že napsal i nenapsal novou knihu.
Antonín Přidal – překladatel z angličtiny, španělštiny a francouzštiny, spisovatel, publicista a vysokoškolský pedagog
V dnešní době si samozřejmě můžeme přečíst originál bez větších potíží. Ale kdyby byl napsán například v maorštině, byli bychom za překlad rádi. I tak nám mohou překlady z angličtiny pomoci během studia. Však to znáte, nejdříve si přečtete překlad, který vás nadchne. Rozhodnete se přečíst si originál a najednou umíte nové slovní obraty, kterými zapůsobíte třeba na šéfa v práci. Stejně jako neovládáme všechna jazyková zákoutí angličtiny ani její historické a kulturní reálie nemáme zvládnuté stoprocentně.
Poznámka pod čarou aneb abraka dabra
Mimo jiné jsou to právě překladatelé, kteří tvoří pomyslný most mezi kulturami a mezi autorem a čtenářem. Na rozdíl od překladatele totiž nemá většina z nás možnost zavolat a doptat se autora na podrobnosti v textu.
Já například netušila, kdo je Sir Edward Elgar, kterého zmiňuje Crowley v Dobrých znameních. V Británii je možná známý, když ho Neil Gaiman a Terry Pratchett zmínili, ale já jsem byla vděčná překladateli Janu Kantůrkovi za vysvětlující poznámku pod čarou. Mohla jsem si Elgara, hudebního skladatele, vyhledat na internetu, ale komu by se chtělo vstávat od napínavé scény? Podstatné mi přišlo i Kantůrkovo vysvětlení Crowleyho jména. Podle mě se jednalo pouze o autory náhodně vybrané, dobře znějící jméno. A on to byl nejznámější mág 20. století, autor několika knih o magii! Toto vysvětlení dotváří Crowleyho osobnost ještě o něco více. Nejen já bych o něj byla nebýt dobrého překladatele ochuzena.
Jan Kantůrek byl český překladatel převážně fantasy, science fiction a komiksů.
Jeho nejznámějšími překlady jsou cyklus Zeměplocha od Terryho Pratchetta a knihy o barbaru Conanovi.
Co ale naopak můžeme je mít vlastního oblíbeného překladatele. Už se vás na to někdo zeptal? Upřímně mě se to ještě nestalo. A přitom vám překladatel může otevřít úplně nový svět. Spousta z nich si totiž sama vybírá knihy k překladu. Někteří se specializují na určitý žánr nebo téma, což zaručuje dobrou orientaci v problematice. Jiní si naopak volí podle toho, co je upoutá. Stávají se tak výběrovým sítem, které může být zárukou kvality vybraného žánru a tématu.
Žádný překladatel z nebe nespadl
Dobrý překladatel nám může představit pro nás neznámé autory nebo díla. Autoritou překladatele je možné se řídit i během rozhodování mezi více překlady jedné knihy. Proč vstoupit do neznáma, když se můžete spolehnout na prověřenou kvalitu. Ovšem nenechte se zmýlit, i dobrý překladatel občas klopýtne. Může se sát, že se překladateli nepodaří zorientovat se v prostředí, v němž se děj příběhu odehrává, nebo mu nesedne autorův styl. Jak může čtenáře zmást špatný překlad ukázalo nakladatelství Host, když vybíralo překladatele knihy Philippa Winklera Chuligán. Výběrového řízení se zúčastnili tři překladatelé a tři odlišné ukázky stejného textu v původním jazyce: správně přeložené „dýchací otvory v chrániči“ se v druhých dvou verzích změnily v „propíchnuté nosní dírky“ nebo ve „vyražené průduchy“.[6]
Na těchto třech verzích můžeme vidět, jak se mohou mýlit samotní překladatelé. Jenže zatímco překladatel za sebou má celý tým redaktorů, kteří jeho překlad se svolením korigují, čtenář se spoléhá na vlastní vědomosti, které nemusí být sice nicotné, ale taky neobsáhnou veškeré vědění světa. Může pak dojít k matoucí situaci, kdy si postava v příběhu místo chrániče zubů vyndá z úst propíchnuté nosní dírky. Nezbývá než přerušit tok příběhu a dumat nad správností překladu. A kde jinde než na internetu. No a když už tam jste, zkontrolujete nejnovější zprávy a mailovou schránku. A taky Instagram. Po hodině jste sice poučeni o nový anglický výraz a víte, co se děje ve světě, ale na knihu jste už zapomněli. Druhou možností je rozhodnutí, že se nejedná o informaci důležitou pro příběh.
Nakresli mi počátek vesmíru
Stejně ve vás ale bude hlodat podezření, že jste přešli něco extrémně důležitého. To by se vám s dobrým překladem nestalo. Jak ale rozlišit kvalitní a řekněme méně vydařené překlady? Pomoc nabízí ceny udělované překladatelům. Například letošním vítězem Magnesie litery v kategorii překladu se stala kniha od polského autora Jaceka Dukaje Led. Tisícistránkovou knihu přeložili Michael Alexa a Michala Benešová. V odůvodnění pro udělení ocenění mimo jiné stojí, že „překladatelé i při takovémto rozsahu odvedli skvělou práci a výborně se vypořádali jak s četnými novotvary a řadou rusismů, tak například s filosofickými, fyzikálními i technickými odbočkami.“[7]
Stačí vidět obálku knihy Led a jdu si uvařit čaj.
Obec překladatelů vyhlašuje kromě Ceny Josefa Jungmanna také Anticenu Skřipec za překlad s výraznými nedostatky nebo za neoprávněné zasahování do autorských práv. Minulý rok obdrželo anticenu nakladatelství Dobrovský za pokračující plagiátorství překladů klasické literatury. O něco úsměvnější bylo udělení Anticeny překladatelce Janě Maškové v roce 2017. Její překlad knihy Až vyprší čas od finské autorky Eliny Hirvonen poznamenala překladatelčina nedostatečná znalost původního jazyka knihy a finských reálií. Záměna slovních spojení kosmická loď a počátek vesmíru dostane čtenáře až k metafyzickým otázkám bytí: „Aslak mi položil hlavu do náruče a poprosil mě, abych mu na záda nakreslila počátek vesmíru.“
K Anticeně rozdávají i stylový doplněk.
Naštěstí nejsou překladatelé zařazeni mezi ohrožené druhy, a tak se i nadále budeme moci těšit z jejich práce. A jako bonus mám pro vás doporučení. Pokud váháte nad narozeninovými nebo vánočními dárky a máte ve svém okolí knihomola, nestyďte se nahlédnout do jeho knihovny nebo se ho přímo zeptat, kterého překladatele preferuje. Jak už jsem zmínila výše, překladatelé si často vybírají knihy k překladu. Ono se není čemu divit. Překlad je dlouhodobá záležitost, která vyžaduje trpělivost a nadšení. Byla by to skoro literární sebevražda, kdyby si překladatel zvolil knihu, která ho nudí.
Autorka: Anna Zemánková
[1] VIMR, Ondřej. Historie překladatele: Cesty skandinávských literatur do češtiny (1890–1950). Příbram: Pistorius and Olšanská, 2014.
[2] Tamtéž.
[5] https://www.vasut.cz/4-prekladatelsky-orisek/
[6] https://kavarna.hostbrno.cz/clanky/jeden-chuligan-tri-preklady
[7] https://magnesia-litera.cz/#nominace