„Jednoho dne se probudíš trochu jinak,“ píše Kamil Bouška v loňské sbírce básní Inventura. Každé ráno se teď všichni probouzíme trochu jinak, protože najednou není kam spěchat a s tím přichází podivná tíha zodpovědnosti, která nám našeptává, že bychom ten čas měli zaplnit smysluplně. Ale co to znamená, to nikdo neví. Hodně lidí si čte. A ještě víc se jich dívá po tom, co se děje na obrazovkách. Možná je teď ale dobrý čas začít poslouchat. Všichni se snažíme zuby nehty přijít na to, jak se k aktuální situaci vyjádřit co nejvýstižněji, nebo alespoň nejvtipněji. Někdy je ale nejlepší mlčet. A naslouchat.
Od chvíle, co jsem se vrátil do rodného města na Moravě, jsem chodil tam a zpátky kolem řeky, kde jsem roky zpátky chodil každý den, a snažil se zjistit, co to se mnou dělá. Být tak dlouho tam, kde jsem už tak dlouho pořádně nebyl. Co se změnilo ve mně a co se změnilo v krajině? Nakonec jsem samozřejmě nepřišel na nic, ale to vlastně vůbec nevadilo. Důležité bylo, že jsem se jen tak rozhlížel a nechal to na sebe působit. V nejslavnější knize Gába Márqueze, v dnes příhodných Sto letech samoty, popisuje autor hned na začátku, jak jeho hlavní hrdina nechal zaplnit celé městečko kanáry, kteří jeho prostor naplňují svým zpěvem. Občany města to občas trochu znervózňuje, ale je důležité, aby poslouchali. A nakonec právě zpěv kanárů do jejich města přivede obchodníky a cestující, kteří celý velký děj knihy uvedou do pohybu.
Tady jsou tipy na desky, které můžou právě v současné samotě, uvést nějaký velký děj do pohybu, i kdyby měl být jen vnitřní. Dovolme si aspoň teď chvíli odpočinek od „Lo-Fi Chill Hop Beats to Study/Work To“ a místo přehnané produktivity dejme uším nějakou potravu, kterou má smysl vnímat.
Od depky přes jednorožce a 4Chan až po nezřízené pití, tady je hudba do karantény:
1. The Unicorns – Who Will Cut Our Hair When We’re Gone
Začneme na lehkou notu, takže prosím přivítejte: konceptuální album o vyrovnávání se s vlastní smrtí. Skrz metafory o jednorožcích, pirátech a neodolatelné touze souložit s duchy. Neskutečně zábavná jízda, která se vzpírá žánrovým definicím a tradičním písničkovým strukturám. Pionýrská odysea pokojíčkového rocku, co kombinuje rozlámané kytary, divné synťáky, (!) flétnu, dětské klávesy a obecně infantilní zvukovou estetiku, aby u toho dokázala regulérně dojímat silným písničkářstvím zakořeněným někde v indie kánonu vedle legend jako Neutral Milk Hotel. Jak můžete nemilovat album, kde zní dojemně i text jako: „Somewhere in the asshole of my eye / There’s a muscle which relaxes when you cry“.
2. Earl Sweatshirt – I Don’t Like Shit I Don’t Go Outside
A název alba, který zestárnul jako vína, vyhrává: Earl Sweatshirt. Experimentální enfant terrible současného rapu, který zůstává nezaslouženě trochu ve stínu slavnějšího Tylera the Creatora z jejich legendárního kolektivu OF (Odd Future, neplést s Občanským fórem). Dobrovolná izolace, hektolitry chlastu, zpackané vztahy a smutek po zemřelé babičce. Je tam všechno, co má každá dobrá karanténa, plus fantasticky bezvýchodné beaty a silná jazyková hra, co Earl podělil po tátovi, slavném africkém básníkovi. V době, kdy se na nás tlačí s produktivitou, není lepší příklad než Earl, který se po slibném mainstreamovém startu odstřihnul na roky od světa a začal si za cenu ztráty popularity dělat jen to, co ho naplňuje.
3. Mort Garson – Plantasia
I když jsou negativní emoce stejně důležité jako ty pozitivní, je občas dobré pustit si o samotě něco hezkého. A jestli je něco opravdu hezké, je to tohle album. Nějakou dobu zapomenutý kousek kanadského elektronického inovátora, který produkoval tehdejší popové fláky a na vlastních bedrech přivedl do světa právě populární hudby Moogovy syntezátory. Krom toho ale nahrál sám za sebe (nejen) tuhle nádheru, kterou pak algoritmy YouTube zase vrátili k širší sféře posluchačů. Pokud si to album pustíte nahlas, měly by po něm růst rychleji rostliny. Neověřoval jsem to na svých pokojových kytkách, protože mě za mou nepozornost trochu nenávidí, ale rozhodně při jeho poslechu bude růst váš vnitřní klid. Album jako terapie, fakt!
4. Matt Elliott – Drinking Songs
Abychom zas nebyli moc šťastní, je nejvyšší čas začít kontemplovat o životě. A to se dělá nejlépe u Drinking Songs. V tomto případě se nejedná o falešnou reklamu, protože název skutečně slibuje to, co dodává samotné album. Dokonalá hodina k tomu vytáhnout si láhev a přemýšlet o tom, co všechno je špatně. Ale tak nádherná, že se tomu nedá odolat. Melancholie nikdy nebyla tak přitažlivá. Elliott vychází z kabaretové estetiky a kombinuje tklivé kytary a působivé smyčcové aranže na tak mistrovské úrovni, že se vždy těsně vyhnou melodramatu. Napůl instrumentální a napůl písničková odysea, která končí dvacetiminutovým elektrem, které dokonale vystihuje kocovinu a sbírání střepů předešlé noci. “The craters remain from the last time you came / and seemingly our only crime / was wrong place and wrong time.“ Na zdraví!
5. JPEGMAFIA – All My Heroes Are Cornballs
Všichni teď trávíme zbytečně moc času na internetu. Takže je pochopitelně nejlepší čas poslechnout si album, které je celé o internetu. Kolážovitá experimentální deska, která je tak edgy, že se o ni pořezal samotný 4Chan. Schizofrenní kompozice a texty jak vystřihnuté z Redditu na první poslech trochu zastiňují génia tohohle rapového masterpiecu. Peggy má totiž neskutečný um pracovat s beaty a samply divněji než kdokoliv jiný, ale zůstávat u toho chytlavý a přístupný. A politicky angažovaný. Nenechte se odradit, tohle není jenom agresivní edgelord – celé je to chytrá hra, z které se dá hodně vzít, když na ni přistoupíme. V rapu teď málokdo dělá něco tak zajímavého jako Peggy. „Jesus forgive me, I’m a thot.“ (P.S. Jestli proběhne letošní Pohoda, bude tam!)
6. Beach Boys – Pet Sounds
Jestli se někdo uměl izolovat, byl to Brian Wilson. A jestli tomuhle seznamu něco chybí, je to aspoň jeden klasický kousek. Ladies and gentleman, it’s the Beach Boys! Kompletně složené a geniálně promyšlené mistrem Wilsonem, Pet Sounds zůstávají jednou z nejdůležitějších desek všech dob. Jeho kolegové z kapely pro to ale neměli pochopení (na rozdíl od Beatles, kteří byli všichni na stejné vlně), takže po tomhle už jenom Smile, a pak to s nima šlo z kopce. Poučení do příště: Někdy je lepší být sám než s lidma, kteří jsou zpátečníci. Vysvětloval jsem to kdysi ve skautu, ale furt po mně chtěli chodit na kolektivní výlety. Každopádně Pet Sounds jsou hrozně inovativní a zábavná věc, která zlepší každou karanténu. Pokud na to budete sami a texty o lásce vás trochu dráždí, nebojte, Brian v době nahrávání bral hodně drog, takže bůhví o kom nebo o čem tam zpívá.
7. Sufjan Stevens – Illinois
Cestovat teď sice fyzicky nemůžeme, ale nic nám nebrání v tom vydat se po mapě na kolech tohohle nádherného zvukového eposu. A i když Illinois asi není přesně ta dokonalá lokace, o které každou noc sníme, hlas Sufjana Stevense je rozhodně ten, od kterého chceme, aby nám ty sny každou noc vypravoval. Obrovsky velkolepé album, které se pohybuje na hranicích klasické hudby, něžného folku a regulérního muzikálu, vypráví reálné i fiktivní příběhy z Illinoisa. O Supermanovi, sériovém vrahovi, Bohu, včelách, UFO nebo o nejlepší kamarádce, kterou v dětství miloval. Je to krásné. Budete se dojímat, tančit i brečet. A to už je slušný balíček emocí! Is this Sufjan Stevens song gay or just about God?
8. The Roots – Undun
Radikální politický rap, pokud souhlasíte s premisou, že každá politika začíná u nás samotných jako individuálních členů společnosti. A především sakra zábavná deska, která pracuje s písničkovými refrény a elementy popu, které stříhá na kakofonní symfonické pasáže. Konceptuální album o fiktivním dvaceti pětiletém klukovi, který zemřel a reflektuje zpětně svůj život. Zní to nudně a snobsky, ale je to všechno, jenom ne to. Hrozně nadupaná a silná věc plná bangerů, která se nebojí zkoumat depresi a sebevraždu a vycházet z toho nadějeplná. V roce 2011 převratná věc. Malý Kendrick Lamar si tehdy stopro psal poznámky.
9. Sun Kil Moon – Benji
Naprosto neironicky si myslím, že jediný dobrý čas poslouchat Sun Kil Moon je teď v karanténě, nebo při opravdu dlouhé jízdě autem. Benji je novodobý masterpiece, který přišel s konceptem hudby jako deníku. Všechno, co vydal Mark Kozelek pak, už je posouvání toho konceptu dál. Jakože hodně dál. Benji ještě není tolik ekvivalent audio-knížky, ale naopak se tomu blíží přesně tak akorát. Je nutné vnímat texty, jestli z toho chcete mít zážitek. Ale pokud to uděláte, oh boy, je to zážitek opravdu velký.
10. Cuphead – Original Soundtrack
Ještě tu nebyl žádný soundtrack, a protože o filmech se teď mluví furt, tady je jeden z videohry. Cuphead je nádherně stylizovaná mlátička s extrémní obtížností, která vypadá, jako by vypadla z retro animovaných pohádek. Její soundtrack zní taky tak. Velmi živá a rozdováděná jazzová deska, která vás roztančí a vrátí do let, kdy jste ještě vstávali v pět ráno na Rychlou rotu a My z Kačerova.
Autor: Jan Jindřich Karásek