Jak se dělají básně?

Nejsem tak dalece domýšlivý, abych se domníval, že následující řádky budou mít pro mé čtenářstvo význam téže praktické důležitosti jako návod o způsobu, jakým se nejlépe dociluje chutné angreštové zavařeniny, uvádí svůj fejeton Jak se dělají básně František Gellner z roku 1912 někde v mezičase, kdy se svými přáteli Pětilitýři – jak jim v hospodě U Stočesů v Příbrami přezdívali – pije pivo lžící, holduje zapálenému lihu, balí mladé slečinky a léčí si syfilidu. V návaznosti na něj si uvědomuji, že již vůbec nevím, kdy jsem angrešt naposledy měl či jakže vlastně chutná, namísto receptu na angreštovou zavařeninu by se dnes spíše hodilo něco jako jak ušít roušku nebo jak se stahují videa z Instagramu.

Mohu-li se ještě opřít o Gellnerův článek, je nutné anotovat humorný fakt (či přesněji i ironickou pointu), že onen jeho text je vcelku o všem, jenom ne o tom jak se dělají básně ve smyslu návodu na ně, spíš hází do éteru své různé historky a názory na tuto zbytečnou činnost, které ji doprovází. Pokusím se tedy navázat a rozhovořit se spíše o tom, jak se tedy ty zatracené básně dělají, co to je proces básnění, a co je to vůbec poezie?

                     

(František Gellner: Autoportrét se svým otcem)

Básník Petr Hruška jednou pravil, že báseň je vyslovení (se), konfrontace se světem, je to přepadení. Karel Škrabal zase jednou své čtení uvedl tak, že ať je to co chce, dělá to už třicet let a nikam to nevede. Mladý Jaroslav Seifert se zase dal v roce 1921 ve svém článku v časopise Rovnost (v socialisticky extatickém rozpuku) slyšet, co poezie rozhodně není: Poezie přeci nejde měřiti metrem a vážiti na kila, poezie nejsou jen zamilované básně psané ad hoc před krásnou chvilkou nebo po ní. Poezie není korunou buržoova obědu. – Uvědomme si to prosím už konečně laskavě, ano? Děkuji.

Se svým přítelem Filipem Klegou jsem se jednou v alkoholovém deliriu někde na fesťáku v Sudetech shodl na tom, že je to prokletí, které člověk nechce ztratit, které si užívá. (Což mně asociuje Wernischovu chválu adresovanou kritice: Básnictvo je třeba šmahem potlačovat, bůhví kde se pořád berou, vždyť kam koukneš, tam je básník, a kde se jich shlukne víc, tam se začnou chovat jako hovada!)
K důkazu naší teze: oba jsme si dále přitakali, že nejsou pro nás časy horší než ty, kdy nepíšeme, kdy to zkrátka nejde. Já teď kupříkladu od listopadu nenapsal ani jednu „pořádnou“ báseň – no, a tak možná jednu jo, dvě… i tři – když neberu desítky sonetů a jeden rondel, jež jsem dlužen. A právě včera jsem dostal ono Hruškovo přepadení a ještě mě Vasil Chaleplis požádal o napsání fejetonu pro Harakiri blog, tak proč nezkusit i to. Zítra v pátek vstoupí Slunce do Berana, v úterý Novolunní rovněž v Beranu, pak hned Mars a Saturn ve Vodnáři – to zračí pouze arcidobrotu! Kdopak by se prózy bál.

Zpět k básnictví jako takovému: bájná otázka, kterou si pokládali již starověcí velikáni: Co je to poezie? Aristoteles odpověděl magnificentním spisem Poetika, který se pohyboval dokonce nad rámcem naší otázky, neboť nebyl jen o poezii, a úzkoprsý Platon, mezitím co kul plány, jak spálit Démokritovy spisy, protože v něm viděl konkurenta, odpověděl vyhnáním té básnické chásky ze svých akademických prostor, prohlásiv, že umění je jen mimeze těch jeho božských idejí. To je přístup! To je básník!

Přiblížíme se však přítomnosti. Jedním z otců moderního literárněvědného přístupu k poezii byl formalista Viktor Šklovskij. Ten svůj postoj založil na kritice tehdejšího filologa Potěbny. Potěbna tvrdil, že próza i poezie (přičemž neviděl rozdílů mezi prozaickým a poetickým jazykem, troufalec) je specifický druh myšlení, jenž vede k poznání. Tento názor dle mého vlastně převládá v široké veřejnosti dodnes, nebo se aspoň pojmenovává stejnými slovy. Básnické obrazy v Potěbnově výkladu slouží k tomu, aby neznámé vysvětlovaly známým. Dle Šklovského však není myšlení v obrazech to, co spojuje rozličná umění a co definuje jejich podstatu, zejména poezii. Obrazy jsou emanační, všechny již v podstatě byly dávno vytvořeny tím nebo oním poetou. (Při této větě vytanou na mysli Seifertovy verše z Morového sloupu: Všechno tu na světě již bylo, / nic není nového, / ale běda milencům, / kteří nedovedou v každém polibku / objevit nový květ. – Ach!) Práce básnických škol a směrů se tak omezuje na převzetí těchto již existujících obrazů, na jejich odlišné zpracování, jejich obsah se v nejhlubším jádru nemění, mění se pouze zpracování – forma. Na obrazy se tak spíše vzpomíná a nahlíží, než že se jimi myslí. Umění je tedy způsob percepce, kognice, je to proces vnímání.

(Seifert meme od Vojty Beránka)

Lidský mozek inklinuje k automatizaci, k fungování skrz nevědomé procesy, avšak co je neuvědomělé, je neexistující, psal již Tolstoj. Umění tuto automatizaci potlačuje, neboť funguje na principu defamiliarizace, tj. ozvláštnění: umění se snaží vrátit konvenčně a automaticky vnímaným jsoucnům svou podstatu. Intencí obrazu pak není přiblížit jeho význam našemu chápání, ale vytvořit specifické vnímání předmětů, tzn. vytvořit vidění, nikoliv poznání. (Kdo kdy pochopil a poznal podstatu básně, že. Provokativní otázka: Lze to vůbec? Navíc význam všech uměleckých děl je labilní, hýbe se s dobou, estetickými normami, není jeden daný atd.) A nejsilnější v literatuře je proto poezie, neboť k těmto účinkům dochází nejintenzivněji, zároveň i svou formou, tj. jazykem. Jazyk je jedním z nejsilnějších prostředků, jak promlouvat, jazyk z části silně ovlivňuje naše myšlení a vidění, resp. řečeno přesněji podmiňuje schopnost kognice a její šíři.

A můžeme ještě hlouběji: doktor psychologie Eugen Wassiliwizky prokázal, že recitace poezie reaguje s primárním okruhem mozku odpovědným za odměnu, s tzv. mezolimbickou dráhou (ne, netuším, co je to za dráhu a jestli opravdu existuje, ale tak budeme mu věřit). Podobně tomu činí hudba, ale poezie prý silněji. I když zatím není jasné, jak to přesně funguje, podle výzkumů dr. S. T. Huanga může hudba, poezie, případně jiná nefarmakologická forma terapie tlumit bolesti a potřebu užívání a dávkování opiátů. Takže od zítřka každé ráno dva sonety na lačno a na snídani Hrušku!

(Bazénová seance pánů Nezvala, Teigeho a Jakobsona)

Poezie je prvkem, který může prostupovat relativně cokoliv. V běžném životě či v literatuře, v níž – řečeno s Romanem Jakobsonem – poetičnost či poetická funkce absentuje, je vztah mezi slovy a objekty, jež zastupují (denotáty), zautomatizovaný. Poezie je tedy tam, kde je slovo pociťováno jako slovo, jako svébytný objekt s autonomní estetickou hodnotou, kde je přímý vztah slova (obecněji znaku) a denotátu (mimojazykové skutečnosti) narušen. Snad na toto pamatoval Ivan Blatný, když v noci z balkónu svého domu, kde pořádal bohémské seance, pořvával přes celé Brno Všechny kurvy sem!

Básník se taky pozná tím, že má tendence chrlit slova a neví, kdy přestat, takže to zde raději utnu… A jak se teda dělají ty básně, Gellnere?

19. 3. 2020

Autor: Dominik Bárt

×
×

Cart