*1997
Studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU, ale mnohem více se věnuje literatuře. V současnosti připravuje svůj prozaický debut. Pracuje jako externí redaktor pro ČRo Radio Wave a web ČT Art. Jeho básně v roce 2019 vyhrály Literární cenu Františka Halase a v tuto chvíli se díky tomu připravuje k vydání jeho první básnická sbírka. Ve volném čase především obtěžuje své přátele nekonečnými tipy na muziku, kterou zrovna nadšeně poslouchá.
Po potopě otcové mlčí
cyklus básní
Táta řekl
Všechno to zvládneš
pokud nepřestaneš
všechno se ti pod rukama
změní v pravdu
pokud nepřestaneš lhát
všechno dokážeš
pokud ani na chvíli
nepovolíš v odpočinek
Dovol mi ti prohrábnout
dětské vlasy – pramínek
od pramínku jemnější
naposledy ještě přitlačit
na tu malinkou lebku
skoro se prohýbá
naposledy ještě udělat
stopu na tvé hlavě
Něco co nezapomeneš
modřina větší než má
absence – to tě poučí
myslet na jiné otce
už mě nenahradíš
budu navždycky na tobě
tou rudou ránou na ksichtě
zkus si mrknout a stejně
Až otevřeš oči budu tam
v zrcadle a budu taky pryč
jenom stopa po mé
nelásce – hrubost přece taky
znamená něhu ve svém opaku
to co ti bude chybět najdeš
v ksichtech cizích blízkých
a pak že jsem ti nebyl oporou
Tati, proč jsem tady tak podivně
vyklížený mimo ostatní stromy
nemám kmen ani listy
budeš se ptát, synu
polož ruku na kámen
a škrábej dokud nebudeš
celý od něj a on od tebe
I.
Tati, ty jsi říkal že můžu být člověkem
pokud se pro to skutečně rozhodnu
ale prý není o co opravdu stát
nebo si alespoň představuju
že jsi to řekl přestože neznám ten
hlas a tak jsou tvoje slova jenom vzduch
a taky jehličí kterým chodím a hledám
stopu tvé stopy jako ohař po kořisti
i když já sám jsem oběť tvého lovu
ale rád se tvářím že jsi mě nechytil
síť na těle a zuby pasti na medvědy
kterými jsou zkrvavené obrané
končetiny dětí bez dozoru
Třináct kousků jehličí na mé botě
a třináct slov která si od tebe pamatuji
obojí je zbytečné a je třeba to smést
nenese to význam a nedrží to
stačí jednou dupnout do mokré hlíny
a odlepovat podrážku půl dopoledne
slunce nezapadne dokud nebudu
sám sebou a od toho tu jsou jiní lidé
aby mě praštili a ublížili a pohladili
po deníkovém těle jejich dotyky
všechno se to smyje do jednoho
pěst je polibek a polibek je škrcení
všechno co jsi mě učil
Chodím místy kde jsi chodil
a máma za tebou metr daleko
neodlučitelná dvojice odtahována
vzájemnou blízkostí a ne a ne
a ne se jí podrobit něhou
všechno dobré se musí vyvážit
když zmizel on zmizel jsi taky
do vlastní lebky kam ona neviděla
a já ani nemohl protože čtyři roky
a radost ze života – nejde rozumět
dospělácké touze po samo-spáse
jsou mi tři a půl a připomínám ti
svého bratra – v půli cesty nedorazil
Chodím místy kde jsi chodil
dvaadvacet let bez sebe
kopyta v hlíně značí chybějící
lidský dopad na půdorys krajiny
už nepřijdeš a ona taky
kdesi v houští slyším puštíka
možná to stačí jako znamení
šahám si na podlitiny od kamarádů
z ústavu co tě vzpomínali posměšky
a ránami co řvou naživu naživu
v kmenech stromů vidím
vyřezané iniciály milujících párů
někde bych vás tam s mámou našel
a zkoušel se smát
II.
Našlapuju po mokvavém listí
a nikoho neviním za ty dopady
každý pohyb v lese znamená
zanechat stopu na něčem
co mi skrz člověčinu nenáleží
zpustošené krmelce a seno a pařez
který pokácel tvůj kamarád
slyší o tobě už jen ve svých
vzpomínkách – pokřivit realitu
sentimentem jako historici
Jsem historik tvého odchodu
měl jsem čas srovnat všechny
okamžiky tvých pomalých kroků
ke dveřím a za ně k novým dveřím
našel jsi to co jsi hledal nebo pořád
ještě toužíš za horizont odpovědnosti?
ptal bych se tě – najít byť jen jedinou
známku pokračování tvé přítomnosti
lidé kteří odejdou nemizí – dál žijí
ve svých svědcích jako grafy neblízkosti
Udělám stejné chyby jako ty
protože neznám tvé chyby
tvé chyby chybí a zůstává jen ta
kterou jsem součástí a co když je moje?
jsem chybou pochybení svého otce
nedaleko běží srna a já za ní
v blátivé hlíně nechává ťapky
kreslí mapu své choreografie strachu
nechci ji vyděsit – chci se jen přiblížit
ale blízkost vyvolává pařáty strach
a já řežu svým pohledem do její srsti
ona kulí očima jako ta co se rozhlíží
po neštěstí které jde změřit jen chladně
geometricky znázorněno trojúhelník sám
a čtverec mého dopadu – rozráží
to co zbylo z pravého úhlu
dýchám a zvíře pode mnou taky
povalil jsem jej do vlhké rány půdy
krvácí a já dál něžně hladím to co
jsem pokořil – tak jsem se naučil milovat
Tati, načrtni místo kde se políbí ti kteří
zápasí za intimitu s člověkem – holýma rukama
III.
Příroda se krmí plechem a plastem
do tlamy hlíny spadaly kelímky
lidských úst stlačených do limonád
alkohol se sebral a vtekl do půdy
obstarávané muži kteří pili kvůli ženám
a ženami které pily kvůli mužům
všechno se zacyklilo člověčenstvím
mizérie doteku potvrzená fyzickými
důkazy otupění láskou kterou
nikdo neopětuje a všichni ji chtějí
Kráčím mezi listím klacíky jehličím
všechno to praská a vítr šumí
je mi tak krásně přirozeně dokud –
a pak harampádí pod nohama tlačí
ručičky od rozbitých hodin do holé kůže
čas se nevzpamatuje jenom bodá
svou tichou strnulostí do pohybu
příroda nesoudí ale pozoruje
a to je to samé pokud cítíš vinu
tudy jsi chodil a tudy jsi ztrácel – tati
Zbytky asfaltu mezi lesem jsou
krásné a zbytky lesa na asfaltu ne
něco chceme skončit a to druhé ne
jdu mezi houpačkami a pískovištěm
našlapuji mezi hájovnami a alejí
šlapu po kostech dosud neobjevené zvěře
a všechno to zapadá tak moc do sebe
že se mi to hnusí a jak jsi ty
musel skučet když jsi viděl děti
a to tvé druhé neznalo první dech
Symetrie jednolité radosti není
exaktní věda lže když nabízí
pravidelnou posloupnost odlišných tvarů
první se nadechlo a žilo
druhé se nenadechlo a stalo se
upomínkou že to první nemělo smysl
matematika vysvětluje zákon prvočísel
osaměle – neslučitelně s láskou
IV.
Tvůj odchod byl nepravidelný v tom
že nastal jednou a navždy
křivil se v té absolutnosti okamžiku
ruka mi škube v posteli
vedle další děcka bez rodičů
uzlíky tichého násilí
kdosi mě dusí polštářem
a já se nedivím – jenom cukám
sevřenými pěstičkami které
nikoho neuhodí ale chtěly by
–––
tebe, ji, sebe, ono, kdo mě tu nahmatal?
A kudy se dá odejít když krvácet
je sobecké
tělo není schránka ani brnění
tělo je ulita a dá se opustit
cizím objetím nebo vlastním
zářezem – cizím objetím a pak
cizím odchodem a pak
–––
kdosi řekl na skupinové terapii
že lidi se od sebe odpojují
jako čísla
musí přijít mínus aby vznikla
nová možnost pro násobení
důležitá je pravidelnost
a kategorizace – každá slovní úloha
musí být jasně nastavená
jinak je neřešitelná
Mám na tebe divné vzpomínky
jak jsi chcal do umyvadla
a hádal se s mámou – tehdy ještě
brečela a pak se s tebou něžně
objímala – mám na tebe divné vzpomínky
všechno je něha a pak přijde bác bác
bác nic nevíš – a ty říkáš – jsi dítě a krutost
ti je cizí ale to přijde – člověku – to přijde neboj
ta chuť uhodit ta chuť políbit ta chuť ublížit
a pak milovat a škrábat a hladit
jednoho dne budeš chtít cizího člověka vlastnit
vstoupit do něj celým tělem, neboj, synu, šeptáš mi
do uší – v jiném čase mě dusí kamarádi
v místnosti tma a za oknem svítí
vybydlený měsíc – nastěhovat se by znamenalo slabost
V.
Jenom biologie plive po lidech vřeteny listu
řapíkatou spletitost svého uspořádání
geologie je pravda v tom že vše skrývá
jdu k vašemu domu tati tam kde jsem
čtyři roky vyrůstal a pak už znovu nikdy
jako schoulit se do klubíčka které rozmotaly
cizí ruce a pak ještě črtaly statiku a uhodily ticho
jdu tam kam jsem chodil představami
dokud to neřinčelo tak že přítomnost se
zdála ––– někdy je lepší nemít kyslík –––
nemít plíce nemít srdce nemít hruď
pulzuje to lidstvím a to je hnusná záležitost
všechny ty šťávy a krev a sliny a výkaly
někdy je lepší být ničím a nic je krásné
jenom v tom že nepochází od ničeho
––– ty by sis přál ––– nepocházím od ničeho
––– v domě jsou fotografie cizích lidí –––
Mlčeli a nechali se fotit a jsou –––
uspořádanost mě těší protože ji neznám
co neznám je ––– dravost je evidentní
ticho a vrzání parketů a spílání vzpomínky
––– letmé protože dětské ––– matou se
pro sebe si říkám nevěř jim protože —
našel jsem vaši ložnici a máma byla
vždy ta jediná která mluvila a teď na
jejím stole visí jiná fotka a všude jsou
pavučiny stigmatu ale i ty reálné a vy nikde
myslel jsem že ––– když sem přijdu že –––
objevit něco přece musí přinést –––
ticho je ––– ve všem hledat mezery
protože v hlavě není
nic jiného ––– odděluji od sebe tvoji představu
protože mi na ní záleží
záležet se neohlíží na čas
a tak zase dupu po hodinách
a čekám kdy se vrátí cizí rodina
VI.
Voda zachvátí prostor statku
a mně je líto že tu nejste
Abyste viděli co znamená ztratit
domov ze slovníku ––– po potopě otcové mlčí
Podkožní cesty přenáší šedé tekutiny
genetická klepeta co nutí naše tváře
tvarovat se do rodičovských kombinací
řežou po ksichtě dokud to není ono
Dokud nejde spláchnout podobnost
abys nezapomněl že odněkud pocházíš
i když se tam už nevrátíš a pokud jo
–––
zachvátí domov potopa
Krev je voda kterou ještě nevyčistili
Kočky a krávy plavou po směru
hodinových ručiček ––– pozpátku
brzy jim dojdou síly a pohltí je vlna
už umlčela hlasitější stvoření
Všechno co jsi budoval, tati,
budoval jsi se vztekem a zápalem
voda to svým proudem strhne
a co nezničí to uhladí do jemnosti
–––
tak že bys to nepoznal
Pamatuju si ty dlouhé hodiny s tebou
v dílně co smrděla prachem
a ty jsi smrděl prachem a já s tebou
stačilo fouknout ––– bylo to pryč
Nepamatuju si žádné hodiny s tebou
jen ten pocit že to nikdy neskončí
A pak ty ruce ve tmě co chtěly
jít zpátky ––– že to nikdy neskončí
VII.
V domě je cizí rodina a ukazuje mi
naše staré fotografie protože venku
je všude ta voda a pod ní mrtvá zvěř
kdo se nenaučí plavat rychle nenaučí
se to nikdy ––– zní jako něco co bys ty řekl
šahají na tváře tebe a mámy
usmívají se na mě a ukazují na to její
těhotné břicho ––– uvnitř se taky topí zvěř
O tři dny později se jim vyplaví na verandu
holka kterou jsi v dětství miloval, tati
utonutá s nafouknutou bílou tváří
a opuchlým nakyslým tělem
jejich dcera v mém věku když se to –––
jsou jí čtyři a ptá se mě co se stalo
došel kyslík, nahrnula se voda do plic
hypoxie mozku, zvratky ––– neřeknu
Tělo je pro ni pořád ještě ušlechtilá záhada
a ne to co je krásné když to září modřinami
tělo je pro ni to co je mimo její hlavu
a ne to co ji definuje a neustále řve
tady tady tady je něco špatně
odplavala někam za štěstím
říkám jí a myslím na to že jsi kdysi uměl
milovat a jak je zvláštní že to umí každý
Když pak z těch milovaných jsou
poškozená těla bez tvaru a barvy
vyplavená na verandě cizí rodiny
kterou jsi nikdy nepoznal a oni neví
že jsi tuhle ženu co jim chcípla před domem
kdysi miloval ––– jsme si všichni nepoznaní
A ani ten dotyk to nestvrdí
v noci se vyplaví sousedovic pes
a brzo ráno ještě hajného fena
na poslední chvíli ještě stvrdili svou
blízkost – na krku kousanec a strupy
VIII.
Potopa zhatí představu
o přirozeném řádu lidské zručnosti
předtím než pochopit se nástroj uchopí
kladivem rozbíjet zeď než
za kladivem hledat význam
dřív než pochybíš o tom odkud
už držíš k čemu ––– a jak a kde
když šaháš na pšenici myslíš na chléb
Potopa zhatí představu
o přirozeném řádu dospělé autority
děti doplavou ke starostově chatě
a jako malí dospělí kterými jsou ničí vše
co znamenalo dominanci mohutného těla
všechna slova a všechny věty
o tom kým být jak být – mizí v rukou násilí
děti jsou napjaté smyčce hrubosti co čekají
–––
Čekají
až je něco vypustí do volnosti
malí kluci a holky svírají pěstičky
k těm modlám chalupářské architektury
vytrhnout trám pokořit pec zařvat svině
je v tom přirozený řád ničení starého
a nahrazování prázdnotou vzpoury
dospělí se hroutí nad ekonomickou ztrátou
není čas obdivovat systematičnost krutosti
Jejich potomků které nevychovali
k bezstarostnosti ––– a tak ani jejich
výboje agresivity nejsou chaotické
je v nich jasný plán a přesnost
zasáhnout ta nejpalčivější místa
když potopa zaplaví vše
je na dětech aby zbouraly to co trčí
ven z vody svou okázalou zbytečností
Viděl jsem osmiletého kluka
umlátit do bezvědomí devítiletého
Viděl jsem ho ztrácet kontrolu
nad vlastním zlem které je možná vrozené
myslel jsem na tebe, tati
a že ti kdysi taky bylo osm
IX.
Sedmý den zmizí strach a bez něj
přichází důvěra ––– začínám mi být líto že
potopa jednoho dne skončí a budu
muset pryč ––– od mé nové ne-rodiny
procházíme staré fotografie a vaše
kdysi nové šaty vypadají povědomě
Nakolik je to lež vzpomínky a nakolik
opravdové připomenutí vašich těl
(látka šeptá kůže)
se neptám ani před usnutím
všechny ty fotky co jste udělali
pro své budoucí já s tím že se
dojmete ––– kradli jste si přítomnost pro
budoucnost co nepřišla
Nadšená máma a nafouklé břicho dítětem
malinký medvídek co nevylezl z brlohu
moje vystrašená tvář co čeká
na pohromu milovanějšího bratra
kam se asi ukládá láska k neexistujícímu
rozhodně ne k existujícímu –
hledám póly které nejsou proti –
– kdy nastal bod zlomu
kdy si řekneš že je lepší mít nikoho
než mít dva mínus jedna
jedno dítě přebývá chybějícím
Les je černý a odporný když je nalitý
tou vodou co smazala jeho původnost
X.
Čekání na násilí je násilnější
než násilí samo
chvění tváře tušící facku
je silnější než pěst na břiše
Kosti potažené kůží která je religiózní v tom
že ukrývá cosi původního
co je neviděné je automaticky
Bohu blízké v tajnosti
a že je krutý není jisté
jak když ona zarve sekyru do pařezu
přitom ví že dřevo je ztrouchnivělé
a stejně zima není když se držíme
v noci za kolena a břicha
co nám jsou cizí ale hřejou jako by opravdu byl
ten původní člověk kterým jsme všichni
nemůžeš čumět do milované tváře
navždycky smrdí tou absencí
když bych tě tu našel neobjal bych tě
poprosil bych ostatní děti o pomoc s topením
přebytečných tvorů na této zemi
jeden dotek a škubnutí svalu by za tu blízkost stálo
Vroucí bubliny křiku jak když
praštíš do hladiny a pak to
štípe a svrbí a je to nakonec
příjemné ve své naléhavosti
moct se reálně dotknout světa
netečný – netečný – aspoň
uhodit zneužít přeformátovat
do linek nepodobných chronologii
ale hluku těch co slyší nic než svoje slova
a děti hrabou z vody bahno protože
nemůžeš nechat hlínu samovolně
existovat – nic nesmí být na bázi
přirozena a tak kluci a holky s peřím mezi
vlasy rdousí ptáčky nachytané ve větvích
dospělí se nesmějí ale nesouhlasí
jen tiše kdysi byli stejní
a ještě z toho rostou a tak dál pletou
nástroje sebe nenávisti kterou
přenášíš pohledem na další
netečný – netečný – aspoň
uhodit zneužít přeformátovat
ale slovy – protože rdousit ptáčky mohou
už jen děti co nenesou ten hřích staroby
a když pak vyplave jezevec nezbývá než obdivovat
to obrovské tělo napumpované vodou
poslední krása zvířecí říše
a dlouhé uctivé ticho před tou mohutností
než se zase děti nadechnou aby ho vylovily
Co přesahuje hlavu je třeba prozkoumat
když dosáhnou lidské ručky je možné
znesvětit to mikroskopem hmatu
Potenciál zdravé země
Objekt touhy je Země samotná
zelenomodrý objekt znamenající vše
touha je chuť ovládnout nepřístupné
co je něha je tabu a ty sám jsi cirkulující
družicí všech které jsi nechal spát
když kolem hořelo – abys vyvedl za ruku
přihlížející milovanou osobu –
zabil bys je všechny pro lásku
Po potopě zůstává všude bahno
to hnusné nízké skryté pod
nánosy nádherné tragédie
šlapu po tom a myslím na všechnu
zvěř co se už nenadechne
a všechny lidi co se stali zvěří
peří, srst a chlupy se misí s odpadem
půdy -– co vyvrhla spolklo již mrtvé
Děti si hrají mezi vraky aut
šroubovité skulptury prohnutého
kovu co emigrovaly do pastvin
a místo dobytka pneumatiky
kusy motorů a zmáčených okenic
konečně něco povědomého
vedle archaické technologie
se znovu stávají něžnými neviňátky
A v jednom z vraků pak strnu
v mladý pár co se miluje
dívka se na chvíli zastaví
kolos brutality utichl v krátké něžnosti
dvou neznámých cizích v odporném autě
co je spolklo do sebe v ochranu proti
těm ostatním – usedám mezi ně
křiklavě čekám na nové znovushledání
V přežité apokalypse ční
potenciál nové zdravé země
dokud se vše neanektuje
návratem normality
Jedno z dětí sebou ošije
brzy se mu zkřiví tvář
v náhlém záchvěvu
příštího opuštění