*2001

Jsem milovnice momentů, slov, kafe, kefíru, chlebíčků, pokojových rostlin, smradlavých sýrů, ohavných dekorací a nádobí, mandlového másla přímo z pixly a taky bizáru. Pocházím z vesnice u Jeseníku, skoro z Polska. Studuji historii a bohemistiku v Ostravě, ani ne proto, že chci učit, ale protože chci. Snažím se formulovat do slov záblesky reality, které mnou otřásají.

 

***

Den se vypařuje jako horkost tvého dechu v chladu reality
na takovou zimu v tuhle roční dobu je ještě brzy
tepla je škoda, v zimě nebudeme moci topit
je velká krize
příště vydechuj přímo do mých úst
ať se tvůj život nerozplývá do tmy
nechám jej v sobě rozpouštět
až budeme jedno

Jako v krystalickém snu večerů, které se už nikdy nebudou opakovat
kdy je kůže tak rozžhavená, že taje do sebe
na hranici s realitou ve stínech sledujeme věčnost
hypnotizováni nekonečným pocitem splynutí
nechceme zpátky do monotónního šeda obyčejného života

Identické obrazy identických životů anonymních postav v tramvaji, na chodníku, v obchodě
obrazy šedivců bez obličeje života nás míjí a naráží ostrými hranami
každý šedivec je ale naprosto jedinečný ve způsobu, jakým splývá se zbytkem samozřejmého výjevu tuctové reality
každý šedivec je svým já

Lhostejnost k šedi je nutná, jinak bychom se zbláznili
průzory naivního blankytu prosvítají skrze mračno světa
a přes vidíme odlesky snu, pro který žijeme když nás nic jiného netěší
v zoufalé snaze být ve snu i bez fetu

 

30. 10. 2022

Klasická hudba přivádí Adél k šílenství, zatímco maluje ikony symbolizující život

Přede mnou se tyčí monstrózní obraz s ornamentovaným švábem (prý je to rybenka)
Ozývá se fuga od Bacha a z ateliéru najednou dýchá pokorná kostelovost budící otázky tam někde okolo žaludku kam by nikdo neměl vidět
možná proto je tu kolem tolik snah na něco odpovědět

Většina to vzdala a smířila se
nebo si ty otázky nepřipouští
nejde se k nim dostat
jen se jim přiblížit
nebo radši ne?

Pořád něco řešíme, oráme beztvarou břečku nevyřešitelného
a ty varhany duní a nikdo v místnosti nemluví

Doufám, že si dáme večer víno a v oranici konverzace narazím konečně na něco, čeho bych se mohla zachytit
něco jiného, než je láska
nemůžu na ní viset, chci ji plnohodnotně držet v náručí

Večer půjdu na mši
možná někdo půjde se mnou
a u Otčenáše tě ucítím v dlani
propleteného se mnou

Jako vždycky

 

3. 11. 2022

Koupila jsem místenky ve směru jízdy
stejně zase jedeme v protisměru
stává se mi to vždycky

Dal sis sluchátka
je mi to líto
ale vlastně jsem ráda, poslouchám In Rainbows

Je podzim a ráno bývá mlha

Dívám se na tebe a na krajinu, která vlaku utíká

Za krk mi dýchá realita
bojím se, že mě znásilní
já si ale pořídila pepřák a taky ignoraci
takže teď můžu myslet na tvůj úsměv a úterní noc
a na světový mír
a na rozmazanou euforii
a taky si vyčítat všechno co jsem kdy posrala

Odjedu po kolejích

 

Křeslo

Křeslo na kolečkách, ve kterém sedím není ani trochu pohodlné a to bylo tak drahé koupila jsem si ho speciálně na:
sezení u bílého psacího stolu pro dva lidi v našem malém útulném pokoji u velkých oken s výhledem na pavlače
lepení koláží z obrázků z předražených časopisů o módě, zajímavých obalů od všeho možného což znamená víceméně odpad bez přidané hodnoty, náhodných prázdných slov, která se v kontextu vizuality oné lepenice mohou tvářit důležitě a fotek z mého života, které se ztratí vedle nádherných tváří cizinců a všechno se to smíchá v nádherný osobní chaos který mi pomáhá přežívat dny a týdny a noci
pití kávy (ale jedině té předražené, o které můžu dlouho povídat) u zírání do elektronických přístrojů a knih a poznámek a na šedavou stěnu nebo na záclonu přede mnou při neúspěšné snaze o pilné studium
kreslení oční linky ráno po probuzení a její odličování když vidím dvojitě a nebo nevidím vůbec
ale hlavně na odkládání různě velikých kup všemožného oblečení (špinavé, čisté, nošené ale ne špinavé, zmuchlané, vyžehlené ale stejně pomačkané, ošklivé, slavnostní, módní, nevkusné, nové, staré, staronové, smradlavé, navoněné, zapomenuté v té kupce).

Terka má u bílého stolu obyčejnou židli, která byla součástí vybavení bytu a sedí v ní častěji než já ve svém křesle.

Parapet je prázdný, musím na něj koupit další květiny,
aby kolem bylo alespoň něco živého.

Rostliny jsou živoucí stejně jako lidé,
jako ptáci kroužící nad střechami a satelity,
jako psi nadšení z procházky, kteří serou v parku nebo na chodníku nebo na trávníku a kdekdo to po nich nesebere a ty do toho pak šlápneš když máš na spěch a v lodičkách belháš na tramvaj, abys stihla filharmonii, protože se ti nedařilo dát si červenou rtěnku, tak abys nevypadala jako klaun,
jako mušky parazitující v květináčích, proti kterým bojuješ už několik měsíců a zdá se to čím dál horší a poletují pořád někde po bytě,
jako plíseň na mrkvi, kterou jsem si chtěla dát včera k večeři,
jako elektřina šumící v žárovce v našem pokoji, kterou nejsme schopny vyměnit, protože je to jen šum,
jako štiplavý vítr zrovna když nemáš čepici a pak ti zrudnou uši a rozbolí tě hlava a máš zaděláno na táhlou nemoc,
všechny živé organismy mohou zemřít. A jednoho dne zemřou.

Na dlouhověkost, nemoc, hlad, žízeň, žal, nečinnost.
Všechno se tak krásně doplňuje a odvíjí a spolu souvisí jako jedno velké puzzle, jako ta koláž, kterou občas lepívám, detaily individualit se ztrácí ale můžeme se na ně zaměřit a sledovat kontext příběh hodnotu souvislost význam pozadí dopad příběh stavbu těla fyziologii rozbor osobnosti analýza všeho možného i nemožného.
Cyklus života rotuje a jede dál čas stojí a plyne, je věčnou entitou, kterou můžeme vnímat z nekonečného množství úhlů, stejně jako to šedé křeslo na kolečkách ze švédského obchodu s nábytkem, které mám na odkládání věcí.