*1997
Za dvacet let jsem nepřišel na to, jak využít zdravý rozum. Jsem student žurnalistiky, pražák, dle slov učitelů talentovaný, ale líný. I přes četná varování z okolí mě má nevalná, leč nevypočítatelná inteligence často přivádí do svízelných situací. Pravidelně si lámu končetiny. Píšu jen, když je nejhůř, a ještě k tomu proto, že neumím nic jiného.

Koloběh

Theola spala pod potrhanou dekou, stále ještě lehce ozářená červenými neony baru ,,I Love You”. Od slizkého chodníku ji dělila jen tenká vrstva kartonu. Zpod přikrývky, kterou od popraskaných zdí odlišovalo jen nepravidelné chvění nádechů a výdechů, vyčuhoval na jednom konci chomáč hustě černých, potem slepených vlasů, a na druhém konci tlustá vrstva obvazu nasáklého hnisem a cosi jako pozůstatek boty na mokvajícím pahýlu. Dráty na střešních terasách šedivých domů se natahovaly k prvním slunečním paprskům, ulice ale zůstávala ve tmě. Vstříc vlasům se po nerovném chodníku pomalu plížil čůrek splašek a pečlivě na sebe nabaloval všechny pozůstatky noci. V tomhle městě nikdy nebylo ticho – nepřestávající hukot motorů aut už nikdo kromě cizinců nevnímal. Na kočičí války, hádky, hysterický smích, troubení a vřískot mrňat si po chvilce zvykli i oni. Ve vzduchu se ozval zvuk sedřeného motoru a hladina vody zbarvená ustupující nocí, tak tak olizující první Theoliny vlasy, se rozvibrovala.

„Jak kurva, že se už nevejdu?” snažil se Zebedaios překřičet dusící se dodávku. Levačkou svíral volant a měl chuť na cigáro. ,,Nasrat!” zasyčel a odhodil telefon do kastlíku na místě spolujezdce. Zebedaios zaspal, nesnídal a všechno ho, s vlastní manželkou v čele, tak nějak sralo. Prvním šlukem konečně zahnal aspoň hlad a kouř potlačil rybí smrad, který se šířil zezadu. Už jen jeden blok, přemýšlel Zebedaios a děsil se myšlenky, že by mu kvůli několika minutám spánku navíc někdo ukradl jeho místo.

Brzdy zaskřípaly, motor vystřídal ruch ranního trhu. Prodejci i nákupčí zaplnili celou ulici vyjma Zebedaiova obvyklého koutku. Apokalypsa se zatím nekonala. Ztracenej čas ale znamená ztracený prachy, blesklo Zebedaiovi hlavou, když s třesoucíma rukama stavěl první část výstavního regálu. Opodál se hlouček hladovců soustředil kolem oliv a oříšků, které prodávala jeho žena. Nepozdravil ji – nezdravili se už několik měsíců, popravdě už spolu ani nebydleli, ale Zebedaios myslel, že se o tom ještě neví. Namísto toho vyskládával do regálu boxy s mrtvýma rybama a zasypal je první vrstvou ledu. S kým mu asi zahnula včera? Zebedaios nevěděl. Jako vždycky připravil pod ryby několik kýblů na odkapávající vodu a rozvěšel na boxy cedulky označující druh a cenu za kilo. Chtě nechtě se za malou chvíli i jeho hlas přidal k ostatním repetitivním pokřikům dokreslujícím atmosféru pondělního trhu.

Ale málo naplat. Vypadalo to, že stánkaři ze spodní části ulice měli dneska navrch. Zebedaios je nenáviděl – odebírali lepší ryby za míň peněz a kšefty jim šly krásně od ruky. Na rozdíl od něj navíc před prodejem každou rybu perfektně vykuchali, z čehož si Zebedaios dělal srandu až do chvíle, kdy se mu začaly propadat tržby. Nehodlal se ale namáhat o nic víc, a tak mršiny i dál nechával vcelku. „Dneska ti to moc nejde, Zebe,“ popíchl ho kolemjdoucí řezník Giannis, plešoun v zakrvácené zástěře, s očekáváním slovní výměny. Že by s ní teď píchal on? Zebedaios si odplivl směrem k řezníkovi a řekl mu, ať kouká vysmahnout. To prase. Než se Giannis zmohl na reakci, odešel Zebedaios do dodávky, aby se vyhnul další interakci. Když se vrátil, uviděl před svým regálem kostnatá záda schovaná pod špinavou halenkou. První zákazník dne přináší štěstí, řekl Zebedaios jen tak do vzduchu, nasadil úslužný úsměv a zeptal se nenuceně, jestli může s něčím pomoct. Bez odpovědi. Zebedaiovi neunikly husté, na první pohled nemyté a zanedbané černé vlasy ani mokvající obvaz na noze. Tenhle zákazník si nic kupovat nehodlal.

,,Co mi tu slintáš na ryby, žebračko?” zařval Zebedaios.

Celý trh to uslyšel. Ruce přestaly skládat zboží a přehrabovat se v peněženkách, hlavy se na moment otočily od práce a ústa přestala smlouvat. Jenom Theola zůstávala otočená zády, jako by neslyšela. Poslední dny se pohybovala mezi nebem a zemí, opuštěná lidmi, Bohem a úplně na dně. Kdy vlastně ohluchla? Dny, noci a měsíce se jí smíchaly do jednolité kaše husté jako hnis, který odkapával z jejích boláků. A ta bolest, nepřestávající bolest, vycházející odněkud zdola, kde jednou byla krásně hebká kůže natažená přes vždycky oholené lýtko, ji připravila i o zbytky rozumu. Každý den bloudila jako slepá a nemocná myš v uličkách kolem špinavého kusu kartonu před ,,I Love You” barem. Občas ujedla trochu žrádla, které místní sypali pouličním kočkám, občas vypila trochu vody, která odkapávala z tisíců hučících klimatizací, přilepených na stěnách všech šedivých domů. Nikdy nežebrala. A byť byl Zebedaios přesvědčený o opaku, nechtěla nic ani po něm. V prázdných očích mrtvých ryb, vyskládaných po zrezivělém regálu, viděla ty, kteří z ní vysáli její minulý život. Omluví se jí, než přijde čas? Už ho moc nezbývá. Hlavy ale mlčely.

Najednou ležela na zemi. Někdo ji shodil, kopl, snažila se křičet, ale nevycházely z ní žádné zvuky. Vnímala jen zlobu, která na ni v podobě Zebedaiovy levé podrážky dopadala a jíž se už ani nechtěla bránit.

,,Tobě už snad definitivně mrdlo?” odtrhl Zebedaia od žebračky ten prasečí ksicht Giannis. Theola nesrozumitelně bědovala, kňučela a rychle se odšourala někam mezi dodávky ostatních trhovců, zatímco Zebedaios odehnával zvědavce: Chtěla mi ukrást ryby! Někdo z davu mu anonymně opáčil: „Kdo by chtěl ty tvoje mršiny, Zebe? Davem projelo kolektivní uchechtnutí. Ženský hlas se přidal: ,,Kdy ty sis Zebe naposled čuchl k čerstvý rybě? Tvoje stará…”

Zebedaios si zacpal uši. Srdce mu tlouklo, nejradši by jim všem utrhal hlavy a vykostil by je tak, jak to dělaj ty rybářský ze stánku v dolní části ulice, nakonec se ale uklidnil a posadil na okraj chodníku. Měl jsem se ovládnout, kurva, přemítal Zebedaios s hlavou v dlaních. Spíše než mrzačku litoval sám sebe. Kde byl ten kluk, co si chtěl otevřít vlastní obchod? Jako špína postupně odtekl do kanálu a slil se s tisícem dalších snů, který udusil smog a přehlušil řev motorů. Zebedaios zavřel dřív než obvykle a neměl pocit, že by o něco přišel. Nula od nuly pojde, říkal si a balil ryby zpátky do chladících boxů. Napadlo ho, že by po sobě místečko umyl, ale neudělal to. Dřív nebo později zaprší, nebo to spláchne někdo jinej, řekl si a sbalil poslední zbytky zrezivělé konstrukce do kufru dodávky.

Neony ,,I Love You” baru zase nabíraly na síle a ulice postupně tmavla. Domy ztratily i poslední zbytky čistoty, karton před podnikem zel prázdnotou. Zebedaios kolem něj prosvištěl v umírající dodávce a těšil se na konec dne. V hlavě mu běželo tisíc způsobů, jak se vším seknout, ale sám dobře věděl, že se k ničemu nedokope. Ve vzduchu byla cítit spálenina a klasickou koláž zvuků obohatily houkačky. Zebedaios se už po několika minutách dozvěděl, proč. Žádné „domů“ už nebylo, všechno lehlo popelem. Zní to zvláštně, ale neskutečně se mu ulevilo. A ulevilo se i Theole – ležela v klidu, zabalená do černého pytle v místní márnici a její pahýl teď zdobila cedulka s časem úmrtí.

Ještě než si město všimlo, že jeden žebrák odešel do nebe, další nastoupil na jeho místo.

 

Krize
„Jste velký svůdník,“ pravila plamenně Arianna, zatímco Jean-Claude Belmondo ladným skokem šelmy přeskakuje svůj naleštěný cadillac a sestřeluje jednoho padoucha za druhým. Mám skvělou náladu. „Hehe, vypadaj spolu skoro tak dobře jak my,“ vypadlo mi a loupnul jsem po ní okem. Ani náznak úsměvu, oči upřený kamsi do prázdna. „Děje se něco?“ ptám se. Ticho. Muž z Acapulca se zatím pere se svým úhlavním nepřítelem. „K čemu to vlastně je?“ vypadne z ní. Přísahal bych, že když její oči osvětlí výstřely z obrazovky, lesknou se jak zrcadla. Co odpovědět na otázku, na níž nezná odpověď nikdo, to nevím. Pohotově tasím dílek pizzy, jako by právě slice quattro formaggi od Doktora Oetkera byl odpovědí na její otázku. „Dáš si?“ „Ne.“

Nehne s ní ani taková ta scéna, kde hrdinovi vylítne ampule s jedem z držky a otráví celej bazén. Naopak, u jejího konce se cítim otráven taky. Ať se Belmondo snaží sebevíc, atmosféra tohohle večera je ta tam. Sedmdesátková komedie se rozpíjí, pokládám pizzu někam na stůl. Proč to zase vytahuje? Oba teď čumíme jak Bulhaři do mlátičky. „Tak víš?“ Ptá se a ani teď se neotočí.

„Co jako?“
„No, k čemu to je.“
„A jak to asi mám vědět? Nikdo to neví.“
„Tak aspoň, proč to vůbec je?“
„Fakt nevim. Googlilas to?“
„Ani ten neví.“
„Tak vidíš.“

Ticho prokládaný Belmondovýma replikama, které oba známe tak dobře, ale které teď ani jeden z nás nevnímá. Tyvole, aspoň tenhle večer mohl skončit trochu jinak. Furt koukáme do prázdna a já přemejšlím, jak byl život jednoduchej, když tu ta otázka nebyla. Mohlo to být ještě pár tejdnů zpátky, možná i měsíců. Bezstarostný mládí, kdyby to šlo, vrátím se do dne, kdy se náš
svět protočil o 180 stupňů a zařídím – slibuju, že bych zařídil, aby se TO mezi nás nikdy nedostalo. Ale nějak bylo, nějak bude, žejo. Za pár týdnů si třeba ani nevzpomenem, že to kdy existovalo, hehe. Trhne sebou.
„Ani na to nemysli,“ špitnu.
Její oči se i přes moje varování stáčí k malýmu šuplíku nočního stolku, k tý
pandořině skříni našeho vztahu.
„Vyser se na to!“ řeknu rezolutně.
„No tak, jenom na chvíli. Třeba konečně přijdem na to, k čemu to je.“
„Společně,“ mrkne na mě.
„Pohneš se a zažiješ peklo.“

Pohne se a málem zažije peklo, jenže se mi vysmekne a zkroutí mi ruku za záda. Svině podlá. Zatím co se pereme na život a na smrt, v televizi probíhá podobně vážný souboj mezi Belmondem a Ariannou. Stejně jako my se perou kvůli tak zásadní věci, jako je holá budoucnost a existence sama. Stejně jako Belmonda i mě, hanba, přepere žena. Ležím v tratolišti vodky se
sodou, která byla při souboji hrubě stržena ze stolu, na čele quattro formaggi. Těžce oddechuju a sleduju svou sokyni, jak směřuje k šuplíku.

„Proboha, naposled tě prosím, ser na to!“
„A kdo mi teď zabrání, ty snad?“ ušklíbne se.
„Stejně kurva zase nepřijdem na to, k čemu to je.“
„Slyšíš? Nikdo to doprdele neví a nikdo na to kurva nepřijde, dopíči!“

Pláču. Otevírá šuplík, vrací se, oba usedáme zpátky na gauč. Oba poražení, teď jí to taky dochází.
Pokládá fdget spinner na stůl.
„K čemu to vlastně je?“