Hulič Jakub ze Samotářů (2000), vyfetovaní Kuba a Radek z Perníkové věže (2002) nebo věčně sjetí Michal s Evou v Mementu (1990). Pro mnohé diváky představují osudy těchto filmových postav definitivní vhled do života uživatelů návykových látek. Ačkoliv je zřejmé, že se názor Čechů na drogy a závislosti odvíjí i od zahraničních kultur, společenských kampaní a osobních zkušeností, úlohu tuzemské kinematografie v tomto ohledu nelze vynechat. Jakým způsobem se ale filmy podílí na obecném narativu o omamných substancích? Jak naši filmaři vyobrazují závislé na konopí, pervitinu a alkoholu? A proč je to vůbec důležité?

„Já spíš myslím, že tady lidi málo hulej“

 Začněme konopím. Postava Jiřího Macháčka ze Samotářů je dnes tak proslulá, že ji mnohdy znají i ti, kteří kultovní snímek nikdy neviděli. Jisté oblibě se však těší také například Filip Vorel ve filmech Gympl (2007) a Vejška (2014), Predrag Bjelac v Ro(c)ku podvraťáků (2006) nebo Jan P. Muchow v Šeptej (1996). Osobně si pak ještě matně vybavuju Jana Dolanského v ne zrovna převratné komedii 10 pravidel jak sbalit holku (2014), Vojtu Kotka v ještě méně zásadních Prázdninách v Provence (2015) a Elišku Balzerovou v podprůměrné záležitosti jménem Láska je láska (2012).

Plakát k filmu Samotáři 

Co mají všichni uvedení společného? Hrají stereotypní huliče. To znamená, že jsou zapomnětliví, neustále mimo a všechno kromě své milované rostliny mají absolutně na háku. S výjimkou Samotářů a Šeptej je dokonce užívání konopí vlastně jejich jediná charakteristická vlastnost.

Plakát k filmu Šeptej

Scénáristé většinou prototypní vyhulence využívají čistě jako komický prvek, který má (paradoxně stejně jako samotné hulení) přinést určité odlehčení. Tyto již archetypální postavy huličů pak na plátně do jednoho působí silně negativně, a to i přestože pravá povaha užívání konopí spočívá v něčem zcela jiném. Samo sebou nelze tvrdit, že by podobným problémem netrpěly i zahraniční produkce, avšak ty zase většinou dokážou celou tématiku zachytit z vícera různorodých hledisek.

Kompletně vymletý Zrzoun z filmů Gympl a Vejška

V České republice kupříkladu chybí dobré stoner (huličské) komedie se zábavnými charaktery, jako jsou Cheech a Chong, Jay a mlčenlivý Bob, Harold a Kumar z trilogie Zahulíme, uvidíme, Method Man a Redman z Kdo hulí, ten umí (2001) či Big Lebowski ze stejnojmenného snímku (1998). Podobné filmy totiž nejenže dokáží veřejné mínění o konopí zásadně zlepšit, ale taktéž mnohdy stereotypizaci uživatelů marihuany zesměšňují. Tuzemské pokusy o tento žánr, mezi něž se řadí zmíněné Prázdniny v Provence nebo příhodně pojmenovaný Brak (2002), nicméně působí naneštěstí stejně lacině jako jejich laciné americké protějšky typu Mazaní hoši (1998) nebo některé horší kousky s Jamesem Francem a Sethem Rogenem.

Cheech a Chong, „průkopníci konopného humoru“

S ohledem na fakt, že léčebné konopí u nás na zahrádce pěstuje pomalu každá babička, se nemůžeme pochlubit ani mnoha dokumenty, které by se problematikou zabývaly. Zelenou pochodeň tak hrdě drží snad jedině Konopné pašije (2010), Rok konopí (2012), Sázet & Žít (2016) a ČesKo (2017). Ani co se týče jiných psychedelik česká kinematografie nemá kromě dokumentů LSD made in ČSSR (2015) či Bufo Alvarius (2017) moc co nabídnout.

Plakát k filmu Sázet & Žít

Nedostatek dokumentárních filmů na toto téma však dost možná souvisí s postavením konopí v rámci českého práva. Není tomu až tak dávno, co Vrchní soud v Olomouci uložil muži z Hodonína šestiletý nepodmíněný trest za pěstování „velkého rozsahu“ léčebné rostliny, ze které vyráběl mast pro svou nemocnou dceru (odkaz zde). Nebezpečí policejního vyšetřování tak představuje potenciální překážku, která by dokumentaristům mohla zkomplikovat život.

I na to má ale vliv prezentace rostliny v kultuře a médiích. Nevěříte? Podívejme se tedy na to, proč je konopí vůbec zakázané. Protože se jedná o návykovou látku, která může mít negativní účinky na organismus? To samé platí i o cigaretách a alkoholu, které jsou snadno, ač s omezeními, k dostání. Je pro člověka horší než alkohol? Nikoliv, konopí patří mezi lehké drogy, zatímco lihoviny lze zařadit spíše k těm těžkým. Tak že by na něm vznikala větší závislost než na alkoholu a tabáku? Dosud mezi uživateli nejsou známy žádné případy vzniku fyzického návyku. V čem je ale pak zakopaný pes?

Velká čtyřka ilegalizace konopí

Nejde o princip, ale o peníze. Na začátku 20. století zažívali američtí konopní pěstitelé pravé žně. Jejich výrobky mohly bez potíží konkurovat jak textilnímu, tak i petrochemickému, papírenskému a dřevařskému průmyslu. Jednotlivá odvětví patřící magnátům jako du Pont, William Hearst či Andrew Mellon se se proto spojila, aby rostlinu jednou pro vždy zdiskreditovala. Vstříc jim vyšel Harry J. Anslinger, vrchní protidrogový komisař, který po ukončení prohibice alkoholu neměl do čeho píchnout. Odpůrci konopí si nicméně uvědomovali, že pouhý zákaz konopí nestačí. Pokud se chtěli rostliny opravdu zbavit, muselo by se jim ji podařit očernit stejně jako předtím alkohol.

Plakát k film Reefer Madness

Varovné plakáty, televizní spoty a filmy jako Reefer Madness (1936), Assasin of Youth (1937) a především Marihuana (1936), který nese částečný podíl na rozšíření nového negativního označení pro konopí, udělaly své. Záhy nato se zákaz rostliny rozšířil po celém světě. Důsledky této protikonopné kampaně trpíme dodnes.

„Neustálým očerňováním a démonizováním nikdy žádné pozitivní změny nedosáhneme, ba naopak některé ještě více podnítíme k rebelii vůči statutu quo. Jakmile totiž něco zakážete, automaticky se spolupodílíte i na vzniku neregulovaného černého trhu.“

Posledních několik let to ale vypadá, že se pomalu blížíme k legalizaci alespoň některých konopných produktů. Zákonodárci jsou vůči rostlině čím dál tím benevolentnější, za což ale nejspíš můžeme vděčit podobnému korporátnímu lobbingu, který v minulém století pověst konopí zcela rozcupoval. Momentální kroky Evropské unie i přesto naznačují, že se proti rostlině chystají přísnější opatření. Používáte konopný šampon? Přivezli jste z Nizozemska kamarádům zelené lízátko? Dejte tomu pár měsíců a možná budete za zločince. Přitom by stačilo si dát s každým europoslancem po brku, nakoupit tuny jídla a pustit k tomu nějakou pořádnou huličskou komedii! Co bychom ale pustili českým zastupitelům? Asi bohužel nic domácího….

„Piko, héro, tri-py-py-py“

Dále přejděme rovnou k nitrožilní stravě. Tvrdé drogy, prosím. Nebojte, dostane se i na ty, co raději šňupou, polykají, cucají a bůhvíco ještě. Pamatujete si na Memento a na dobu, kdy Radek John ještě nebyl zaprodaný zkorumpovaný pokrytec? Já také ne.

Svého času se Memento považovalo za českou obdobu My děti ze stanice Zoo, což sice není úplně přesná paralela, ale několik styčných bodů by se našlo. Obě díla se odehrávají v osmdesátých letech a líčí osudy dospívajících lidí, kterým zkříží cestu závislost na drogách (v případě Mementa na morfiu a pervitinu, My děti ze stanice Zoo zase na heroinu). Knižní předlohy byly brzy po vydání filmově adaptovány, což jejich popularitu ještě umocnilo. Mimo to se ale český a německý román velmi liší, a to především tím, jak oba končí. K tomu se ale vrátím později.

Scéna z filmu Memento

Deset let po filmovém Mementu a dnes už částečně pozapomenutém snímku Pavučina (1986) pozvedla povědomí o návykových drogách ještě syrovější Mandragora (1997) a s ní související dokumenty Tělo bez duše (1996) a Andělé nejsou andělé (1994). Všechny pojednávají o chlapecké pervitinové prostituci v Praze a okolí. Ke konci devadesátých let se o vlastních zkušenostech se závislostí na heroinu podělil Viktor Tauš svým režijním debutem Kanárek (1999). Rok nato se premiéry dočkal i Anděl Exit (2000), který vzniknul na motivy knihy Jáchyma Topola, jenž se v ní vytasil s fiktivním krystalickým halucinogenem nazvaným Nebe.

Plakát k filmu Kanárek

Všechny uvedené filmy přistupují k tvrdým drogám naprosto bez příkras. Zatímco konopí můžeme vnímat s jistým nadhledem, na závislosti na pervitinu či opiátech není nic moc zábavného. Mluvíme tady přeci jen o látkách, které prokazatelně ničí životy. I Perníková věž, která se o humorný tón – možná po vzoru Trainspottingu – místy pokoušela, se zabývala natolik zdrcujícími motivy, že ani označení tragikomedie není úplně vystihující.

Plakát k filmu Perníková věž

Po uvolněných devadesátých letech se však krutá drogová opravdovost z klasických filmů vytrácí. Možná to souvisí se vstupem do EU, možná jen přirozeně dochází k neonormalizačnímu utažení šroubů, tak jako tak se republikou šíří značně naředěná protidrogová osvěta. Umělecké snímky tak střídají dokumenty Heleny Třeštíkové jako V pasti (2001), Ženy a drogy, drogy a ženy ze souboru drogových snímků Když musíš, tak musíš? (2003), Katka (2009) či Mallory (2015). Za zmínku stojí i Opři žebřík o nebe (2014) od Jany Ševčíkové, Lucka – život a jak ho žít (2017) od Michala Herze a zčásti hrané PIKO (2010) od Tomáše Řehořka.

Plakát k filmu Katka

Do jaké míry takové mnohdy časosběrné filmy vznikají, jen aby se přiživily na cizí tragédii, jistě stojí za zvážení. Když se ale zbavíme cynismu, tak můžeme celou záležitost uzavřít s tím, že ať už je účelem těchto dokumentů pouze poukázat na problém a napomoci s jeho řešením, nebo jen zkrátka varovat veřejnost, tak rozhodně páchají více užitku než škod.

Zatím jsme však vůbec nemluvili o filmovém zpodobnění jisté velmi oblíbené tvrdé drogy. Tato látka se totiž s postupem času stala – obzvláště pro českou společnost – natolik příznačnou, že si bez ní mnozí z nás ani nedokážou představit svůj život. A ne, tabák to není…

„Žít jako člověk, chtít lepším být, pracovat pilně, přestat už pít…“

Pokud bychom se měli zabývat všemi českými filmy, ve kterých vystupují opilci nebo alkoholici, tak by se tento článek snad ani nikdy nedobral konce. Proto se chci spíše zaměřit na snímky, u nichž je jedním z hlavních motivů právě alkoholismus. Socialistická kinematografie je plná zajímavých a zábavných protialkoholických děl. Mezi nejznámější se řadí kupříkladu psychologická dramata Dnes naposled (1958) a Zjasnělá noc (1984), komornější Hadí jed (1981) a Naděje (1963), hořká komedie Dobří holubi se vracejí (1988) nebo menšíkovský Ikarův pád (1977) a na něj navazující Tažní ptáci (1983).

Plakát k filmu Dobří holubi se vracejí

Až na Hadí jed končí všechny tyto filmy i přes mnohdy velmi ponurý děj šťastně či minimálně optimisticky. Protagonisté si uvědomí své chyby a vyhledají odbornou pomoc, nebo si slíbí, že se uzdraví sami. Pozitivní zakončení samozřejmě můžeme vnímat jako projev doby a jednotlivé filmy jako pouhou komunistickou agitku, nicméně přesvědčivý realismus a umělecké hodnota zmíněných snímků je i tak nepopiratelná.

Co dnešní tvorba? Mnozí si jistě vzpomenou na mockumentární Rok ďábla (2002) a někteří i na Zelenkovu Hodinu klavíru (2007). K současnějším pokusům o zpracování tématu se řadí vcelku zdařilá filmová adaptace knihy Úsměvy smutných mužů (2018) a spíše vágní Abstinent (2019). Stejně jako jejich socialistické obdoby, i tyto filmy na konci nabízí naději. Hlavní postavy se ze své závislosti buď léčí, nebo pomalu léčit začínají.

Banner k filmu Úsměvy smutných mužů

A v tom podle mě spočívá kámen úrazu. Srovnejme si to s dějem snímků o uživatelích ostatních návykových látek. Michal v Mementu končí upoutaný na lůžko s trvalým poškozením mozku. Jakub se v závěru Samotářů zřekne konopí, jen aby se vzápětí pro svůj odhozený „poslední joint“ stejně vrátil. Kuba v Perníkové věži po svém šokujícím objevu páchá sebevraždu utopením. Brutální vražedné epilogy nabízí i Anděl Exit a Mandragora. Světlou výjimku nabízí jedině Kanárek, ale to nejspíš jen pro svou autobiografickou povahu. Nyní mi ale vysvětlete – co si z toho mám jako divák odnést? Že když začnu lít jako duha, tak to se mnou ještě může dopadnout dobře, ale sotva si k tělu pustím jakoukoliv ilegální substanci, tak to bude můj konec? Že je v pořádku požádat o pomoc, jen když se utápím v toxikomanii posvěcené státem, ale jakmile zkusím něco mimo tuto kategorii, tak se na mě systém vykašle? Protože dokud platím kolek, tak jsem všech kamarád?

„Nikdo vás nenutil ty drogy brát!“
Vás zase nikdo nenutil chlastat.
„U nás pije celá rodina a všichni jsme v pohodě.“
Ano, zaplať pánbůh, že se můžete spolehnout na přísně regulovaný lihovarnický průmysl, v jehož případě víte, co kupujete, a máte tedy představu o tom, co to s vámi udělá. Teď si pro změnu představte, že musíte fungovat v rámci černého trhu, kde nemůžete věřit nikomu a kde se vás dealer s největší pravděpodobností pokusí natáhnout.
„Nemáte porušovat zákon.“
Tak ještěže vy všichni jste si alkohol obstarávali, teprve až jste dosáhli zletilého věku.
„Špinavé socky, proč fetujou?“
No jo, proč to dělají, když mají jinak tak úžasné životy…

Možná ale právě na to chtějí čeští filmaři svými chmurnými drogovými narativy upozornit. Začni si s nezákonnou substancí a nikdo ti nepomůže. Determinace fetem a peklem. Cesta, z níž není úniku. Bereš? Zemřeš! Tak řekni ne! Realita ale naštěstí není tak ponurá, jak se ji scénáristé a protidrogové kampaně snaží vykreslit.

Pohled do odvykacího centra

Ve skutečnosti po celé České republice naleznete centra zaměřená na léčbu závislosti jak na alkoholu, tak i na všech ostatních látkách. Nikoho však nepřekvapí, že počet hospitalizovaných alkoholiků stejně jako počet aktivních pijanů mnohonásobně převažuje čísla jejich kolegů na druhé straně právní barikády. Tuzemská kinematografie přesto uživatele ilegálních substancí nadále ukazuje jako beznadějné případy, zatímco alkoholikům nepokrytě nabízí šanci na zlepšení.
Co na tom všem ale vůbec záleží? Vždyť to jsou jenom filmy. Kdysi dávno je viděla hrstka lidí a dnes se na ně již mnohdy zapomnělo. Kultura přece nemůže z dlouhodobého hlediska v našem malém českém kontextu nějak zásadně ovlivnit veřejné mínění, nebo dokonce celý politický diskurz…

Dopad kultury na společnost

Chtěl bych zdůraznit, že podle mého názoru není žádný tvůrce povinen ve svém díle zachycovat skutečnost takovou, jaká je. V umění má každý nárok na vlastní subjektivní vyjádření a nakazovat někomu, co může, či nemůže vyobrazovat, zavání cenzurou a autoritářstvím. K tomu bych však rád dodal, že my jako konzumenti máme mnohdy tendenci uvěřit všemu, co nám kdo nakuká. Proto býváme plní naivních představ a předsudků, jež vycházejí z našich omezených a zkreslených zkušeností.

Autoři (obzvláště ti mainstreamoví) by z toho důvodu měli brát na vědomí, že svou tvorbou vždy zcela jistě někoho ovlivní, a mohou tak přispět k utváření jeho světonázoru. Příkladem za všechny budiž historická próza a dramata Aloise Jiráska, jehož případ je sice poněkud extrémní, ale o to lépe si na něm můžeme tento fenomén demonstrovat.

Alois Jirásek

Jirásek měl jako učitel dějepisu o české historii velmi dobrý přehled. Jeho díla ovšem byla poznamenána obrozeneckým a vlasteneckým duchem doby. Na tom samozřejmě nebylo nic špatného. Sám spisovatel o sobě nikdy neprohlašoval, že píše literaturu faktu, a proto se nikterak nezdráhal svým knihám dát jímavý beletristický ráz, čímž si mezi čtenáři získal nemalou oblibu. Jeho idealistické popisy husitství, subjektivní vyzdvihování jistých neslavných panovníků (např. Václava IV.) či naopak naprostá dehonestace doby pobělohorské a vytvoření hojně tradovaného mýtu, že baroko bylo pro českou kulturu doba temna, měly nemalý vliv na veřejné mínění a českou společnost obecně, přičemž taktéž jistě napomohly k posílení národního cítění jak pod nadvládou Habsburků, tak i za časů první republiky.

Jiráskův odkaz byl nicméně dvacet let po jeho smrti obrácen naruby, a to především za přičinění Zdeňka Nejedlého, „hrobníka české kultury a školství“, který pro potřeby socialistické osvěty narouboval jiráskovský výklad dějin na učení marxismu-leninismu. Rudý dědek Nejedlý se tak zasloužil o to, že až do roku 1989 se česká historie vykládala pod vlivem z části fiktivních historických románů. Z dnešního pohledu je to jako kdyby se ministerstvo školství rozhodlo, že si žáci namísto učebnic nastudují knihy od Vlastimila Vondrušky a k tomu si pustí Sedláčkovo České století.

Rudý dědek Nejedlý

Nejtragičtější na celé záležitosti je ovšem to, že Nejedlého stín nadále přetrvává nejen nad současnou výukou dějepisu, ale taktéž zásadně ovlivňuje názor určitých skupin na naši minulost, což se konečně odráží v různých nacionalistických snahách a negativních náladách, jež mezi lidmi panují. A právě z tohoto důvodu bychom neměli dopad kultury na společnost podceňovat.

Čas na změnu

Sám bych se za příznivce absolutní legalizace všech návykových látek rozhodně neoznačoval. Uvědomuju si, že v případě užívání omamných substancí musí existovat jistá pravidla a omezení, která zabrání tomu, aby se drogy zneužívaly. Stejně tak si ale myslím, že nám válka proti nim přinesla více špatného než dobrého. Neustálým očerňováním a démonizováním nikdy žádné pozitivní změny nedosáhneme, ba naopak některé ještě více podnítíme k rebelii vůči statutu quo. Jakmile totiž něco zakážete, automaticky se spolupodílíte i na vzniku neregulovaného černého trhu.

Lidé k drogám tíhnou odjakživa. Ať už máme na mysli prapůvodní konopné huliče, pojídače hub, kuřáky tabáku, konzumenty nezralých makovic či milovníky prvních alkoholových nápojů… Omamné látky nás provází od počátku časů. Proto nechápu, jak někdo může ztotožňovat synteticky vyráběný pervitin či heroin, jež dokáží rozcupovat vše, co se jim postaví do cesty, s přírodními drogami a jinými psychedeliky jako konopí, které mohou příznivě ovlivnit naše zdraví.

Tento článek si neklade za cíl svádět vinu za současný stav čistě na české filmaře. Pouze se pokouší poukázat na potenciálně problematické drogové trendy, jež v našich snímcích za léta přetrvávají. To, že je někdo vyloučen z většinové společnosti, ještě neznamená, že si nezaslouží naši péči a zájem. Užívání konopí též nelze donekonečna spojovat se stereotypní leností a pasivitou. Česká kinematografie sice jen těžko ovlivní smýšlení lidí po celém světě, může ovšem zásadně zapůsobit na uvažování tuzemských diváků. Vlády a parlamenty jsou dalších potenciálních Nejedlých plné a tvůrců, kteří jsou ochotní jejich ideologie hlásat, ještě víc. Oni už své filmy mají v hlavě vymyšlené dávno. A co my ostatní?

Autor: Petr Uram