*2002

Narodila se v Podkrkonoší, následně se z hor přemístila do Brna, kde se věnuje studiu bohemistiky na FF MU. Láska k literatuře se neláme, básně se však dají zalamovat do veršů, které ji tolik pohlcují. Ty její ji doposud vyšly v časopisech revue Prostor a Ink. V poezii má ráda surrealistickou snovost a nepolapitelnou surovost.

 

Ruce roztrhly program

v kostele se modlím za Kerouaca
uvěř! uvěř!
samá sladká šťáva
a trojitý jazyk kurev.
kůži leptá horký vosk
myslím na něj před spaním a za oponou na jevišti
ve frontě v supermarketu
taky vidíš tygry?
před spaním a za oponou na jevišti
roztáhni nohy a budu tě milovat!
tak přece uvěř

 

Sklo

Dvě starší dámy přebírají zelený plechový kontejner na sklo. Broušené mísy, broušené mističky. Budou je malovat. Ty dvě starší dámy, co přebírají kontejner plný skla. Větve jabloní se ze seschlých proměňují na pružné, aby je nezlomilo jaro. Tahle je prasklá, taková škoda. Vidíš? Tady je vylomený střep. Taková škoda. Slunce jim do obličeje hází drobná prasátka, odrážejí se od skla. Moc pěkná. Udělám ji na modro, nebo jen možná žlutý dno, dám to dědkoj jako popelník, bude mít radost. Je moc pěkná. Ve vlasech se leskne několik mokrých míst od kapek deště. Hele, támhle je vratná, tu můžem vzít taky. Neřízni se. Támhle vlevo, ta je vratná. Jedna drží zelené plechové víko v prstech obalených do tepla rukavic. Druhá má v dlaních pár střepů a jemně loví broušené mísy, broušené mističky. Neřízni se, bojím se krve, neřízni se.

 

Oceán

jsem oceán
tak neboj se maličká
pojď
pojď kousek blíž
nastavit hlavinku na pranýř

trochu tě pohoupu
v jednom soustě spolknu
povozím po písku
neboj se vln
bude to jak na pouti
velkolepá jízda
jen bez plastikových labutí
vysoko na nebi
my jsme dole
a máme co na práci

že se topíš?
nemůžeš dýchat?
za chvilku o sobě nevíš
bude to rychlé
odliv je za moment
cože?
to tě jen lechtají řasy
neplač
tady se to ztratí
holčinečko
holčínko

mé vlny nemají hřbety
ale prsty údy tepny
spodní proud je zadostiučinění
učiň se
všechna krev se opláchne
bradavky máš jedna radost
tmavé a třešňové
třešně z poutí
třešně z kompotů
to přes látku plavek nešlo vidět
snads mě o to nechtěla připravit?

a vše hladké jak krunýř želvy
a vše půjde hladce
dvakrát se rychle nadechni
pod hladinou se spí sladce
holčinečko
holčínko
jsem oceán
mám tě
v prstech

 

Proč-ne-list

Píšu si seznam:

Jedním z nejkrásnějších aktů něžnosti je darování mušlí, kamenů.
Od moře, z výletů, z cest – třeba jen pro několik rohlíků, sůl a zelí.
Artefakty, co dovezeš v kapse, zabalené do kapesníku nebo úlomky ze dna batohu.
Amulety, které spaly v jehličí, písku, opalovaly se pod vodou – vyrušené tvojí rukou.
Sebrané s požitkářskou myšlenkou vzpomínání.

Pohledy.
Papírové kartičky plné slov a obrázků.
Známku na zadní straně drží sliny stále nasáklé místním pivem.
Luštění rozmazaného inkoustu připomíná šifru.

A občas lidi jsou dobrý.
A občas je i dobře.

Voda hladí nahé tělo, obaluje ho ze všech stran – i tak spolu nesplývají.
Drží si odstup, jen si podávají ruce, přesto tolik blízké.
Potom se na kůži tvoří kapky a slévají se jako cestičky mravenců.

Na podzim křupe listí pod nohama.
Z jara kvetou fialky, bledule a krokusy.

Mámě by bylo smutno.

 

Milostná poezie

stejně
jako Hyacint Apollóna
Ada Amy

víš
milostná poezie vždy chtěla jíst ostružiny
přímo z keřů
malovat fialové skvrny
maskovat jima krev rituálních sebevražd
a otisků nehtů v kůži
naplněna

• květinami
• vínem
• občas kostely

moje se chce zajímat raději o astrofyziku
a fáze pohybů vln
všechny mitochondrie uvnitř buňky
odolat však
keřům ostružin
každý plod mě pohlcuje
nedá se utéct
ve snech totiž
nejde nikdy utíkat

jako Thomas Lauru