1. Elvis
Elvis je vyčerpávající prožitek v tom nejlepším slova smyslu.
Režisér Baz Luhrmann je jako malé dítě, které zrovna objevilo svou novou oblíbenou hračku. Je těžké vidět další životopisný film o vzestupu a pádu hudební legendy a nevnímat klišé, kterých se tento subžánr odmítá vzdát. Baz Luhrmann si ale hraje s filmovou formou s tak agresivní naivitou a bez jakéhokoliv cynismu, že dokáže zaujmout už jen svou, čistě upřímnou, adorací Elvise a jeho života.
Režisér propojil celou svoji filmografii do jednoho excentrického bollywoodského spektáklu v hollywoodských kulisách. Kombinuje kinetickou energii Romea a Julie (1996), překombinovanost hudebních čísel Moulin Rouge! (2001) a zmodernizovanou hudební salvu slavných hitů z Velkého Gatsbyho (2013). Každá emoce je na dlani a nemůže o ní být pochyb. Pokud se někdo trápí, tak trpí. Pokud někdo lže, okamžitě se mění v ďábla. Emoce jsou ve světě Buze Luhrmanna nastavené na 150 procent. Stejně jako jeho láska k nadpozemské hudbě Elvise Presleyho, která si i ve 21. stolení zaslouží obdiv. Ale i přes to, že Elvis je hlavní hvězdou filmu, není jeho protagonistou.
Stejně jako závistivý Salieri žil ve stínu talentovanějšího Mozarta, se v Elvisovu stínu skrývá plukovník Tom Parker. Bývalý cirkusák uvidí v mladém zpěvákovi svou novou atrakci a jako Mefistofeles mu nabídne slávu a bohatství. Postupem času začne kontrolovat větší a větší část Elvisova života. Dokud ho úplně nespolkne a nezamkne ve zlaté věži v Las Vegas, kde Elvis dožil zbytek svého života. Jako zlaté oškubané kuře. Tom Parker ale nemá pocit, že by s Elvisovým pádem měl něco společného. Právě naopak. Vidí se jako hrdina příběhu, který byl zrazen svým objevem a tvrdí, že jen on mohl stvořit legendu, kterou dnes dokáže obdivovat celý svět.
„No, no, I didn’t kill him. I made Elvis Presley. Nothing all those muckrakers said in their books was true. Me and Elvis, we was partners. It was Elvis the Showman and the Colonel the Snowman.”
Už za svého života se Elvis proměnil v archetyp poblázněné popové hvězdy, která zešílela ze svého raketového úspěchu a pomalu tloustla. Obklopena čtrnácti televizory a horou hamburgerů. Ve filmu Elvis & Nixon (2016) je zobrazen jako megastar odtrhnutá od reality, co učí Nixona karate. V Neuvěřitelném Životě Rockera Coxe (2017) zase jako drmolící, do sebe zahleděný rocker. Filmy o Elvisovi, které se nevěnovaly parodií jeho symbolů, není moc. Za zmínku stojí Elvis (1979) od Johna Carpentera, ve kterém zpěváka ztvárnil Kurt Russel, nebo dvoudílný televizní film Elvisovy začátky (2005) od Jamese S. Sadwithe.
Buz Luhmann se snaží Elvisovu memefikaci vysvětlit, opodstatnit a brát ji vážně. Jeho lásku k matce, jeho postupnou uzavřenost a dětinskou naivitu. Pokouší se legendu Elvise vztáhnout zpátky do historického kontextu a ukázat, jak se člověk může dostat do pozice, kdy ho jeho jméno přeroste. A jaké může mít samota a absolutní sláva následky.
„Na světě ještě nikdy nikdo nebyl tak slavný. Beatles měli jeden druhého, ale Elvis neměl nikoho.“
Austin Butler
Ve svém hereckém projevu se Austin Butler parodii Elvise úspěšně vyhýbá. Elvis se odehrává od roku 1955 do roku 1977 a Butlerovi se podařilo vytvořit pro každé časové období novou postavu. Od mladého naivního kytaristy po rockovou legendu. Film nebyl natáčen chronologicky, což znamená, že Butler musel ovládnout všechny verze Elvise a přirozeně mezi nimi přecházet. Měnit držení těla i tón hlasu, který se postupně mění, hrubne a získává nové textury. Austin Butler je skvělý Elvis a naprosto přesně zapadá do Luhmennova pompézního stylu. Ale nabízí se otázka, jestli by jeho herecký výkon byl stejně výjimečný, pokud by nehrál vedle Toma Hankse.
I přes to, že se Tom Hanks schovává pod nánosem make-upu a protéz, je naprosto jasné, že je to Tom Hanks pod nánosem make-upu a protéz. Grotesknost a monotónnost jeho přednesu má blíže k němému filmu než k čemukoli jinému. V každém záběru „žvýká scénu“ [1] jako Max Schreck v Nosferatu (1922) a jako jediný z celého ansámblu herců divákovi připomíná, že se dívá na film.
Kontroverzní otázky ohledně Elvisova života nejsou nějak prozkoumány. Režisér se jich jen dotkne, ale nemá zájem se nad nimi zamyslet. Například Elvisův vztah s Prisscilou, které bylo teprve 14 let, když se s Elvisem seznámila. Nebo fakt, že většina hitů, které Elvise proslavily, byly přezpívané písně méně známých a diskriminovaných umělců. V jedné scéně sedí Elvis s B. B. Kingem a poslouchají píseň Little Richarda „Tutti Frutti“. Elvis prohlásí, že by píseň rád nahrál. B. B. Kingova odpověď, stejně jako celý film, jen poukáže na nespravedlnost hudebního průmyslu.
„If you do, you’ll make a whole lot more money than that kid could ever dream of.“
Film nenabízí komentář, ale Elvisovo rozhodnutí, a také se tímto faktem netají. Velká část filmu je věnována Elvisovu vztahu ke gospelu, jeho rockovým inspiracím a doktoru Martinu Lutheru Kingovi. Ve filmu zazní i několik současných afroamerických umělců jako Yola, Jazmine Sullivan nebo Doja Cat. Použitím jejich písní propojuje režisér historii se současností a všem přítomným připomíná, že každý umělec stál a stojí na ramenou někoho jiného.
2. Víly z Isherinu
Krutá irská pohádka
Svým novým filmem nás Martin McDonagh zve na dovolenou. Tentokrát ne do historického městečka na okraji Belgie nebo do maloměsta v Missouri, ale do roku 1923. Na fiktivní ostrov Isherin, který kameraman Ben Davis pojal jako plátno vlámského malíře.
Každý den, ve dvě hodiny odpoledne, navštíví místní farmář Pádraic svého nejlepšího přítele, Colma, a společně vyrazí do hospody, kde mezi svými sousedy popíjí pivo a zabíjí čas povídáním. Jednoho dne Pádraic zaťuká na Colmovi dveře. Bez odpovědi. Colm jen zírá do země a kouří cigaretu. Později mu vysvětlí, že už s ním nechce mluvit, protože se potřebuje soustředit na tvorbu nové skladby. A pokud za ním Pádraic ještě jednou přijde, tak si uřízne prst. Pokud přijde znovu, tak uřízne další. A další. Dokud mu nezůstane jen krvavý pahýl. Pádraickovi Colmovo rozhodnutí zlomí srdce a odmítnutí svého nejlepšího přítele v něm začne vzbuzovat to nejhorší. Jeho dobrácká naivita a sousedská dobrosrdečnost se pomalu začne měnit v hněv a nenávist.
Tomuto zapomenutému místu vládne dramatik a režisér filmů V Bruggách (2008), Sedm psychopatů (2012) a Tři billboardy kousek za Ebbingem (2017) Martin McDonagha, který svou filmografií rozpoutává válku proti toxickému cynismu a destruktivní síle samoty. Po čtrnácti letech se znovu spojil Colinem Farrellem a Brendanem Gleesonem, aby vytvořili další melancholickou tragikomedii. Postavy z McDonaghových filmů jsou sympaticky kruté ke všemu a všem, ale svou odtažitostí se jen snaží oddálit bolest, kterou sami před sebou skrývají. Postavy Raye (V Bruggách) i Mildred (Tři billboardy kousek za Ebbingem) prožili traumatickou událost, která jim rozcupovala život na kousky. Řekli si McDonaghovo oblíbené „Fuck it“ a zamířili ke svému cíli. Bez ohledu na následky. Ray touží po smrti, protože zabil malého chlapce, zatímco Mildred se mstí za smrt své dcery policejnímu náčelníkovi s rakovinou. Postavy jsou ve své odevzdanosti zábavné a osvěžující, ale jejich sympatický cynismus je jen způsob, jak se vyhnout upřímné bolesti. Víly z Isherinu vystupují z řady. McDonagha pokračuje ve svém oblíbeném tématu, ale nenahlíží na svět skrz cynického člověka, ale jedné z jeho obětí.
Colmovo rozhodnutí vykašlat se na svého nejlepšího kamaráda, kvůli uměleckému odkazu, ho staví do obdivuhodné role. Svým poetickým gestem se stává mučedníkem za krásu a důležitost umění. Protestuje proti ostrovní rutině, intelektuální nečinnosti a pasivitě, kterou pro něj ztělesňuje Pádraicova hloupá jednoduchost, a je ochotný ublížit někomu, kdo ho má rád, jen kvůli naplnění svého snu. Ale po zpovědi s reverendem je jasné, že Colm svou výhružkou netrestá Pádrica, ale sám sebe. Chce si ublížit kvůli pocitu existencionálního zoufalství, které mu přináší jeho prázdný život. Skladba, kvůli které kamaráda opustil, je jeho dopisem na rozloučenou a Pádric jen dalším prstem.
„Niceness doesn’t last.“
Colm
Příběh Pádricka a Colma je o depresi, opuštění, meditací nad smrtí a pomalé korupci člověka toužícího po lásce, ale není to z první hodiny poznat. Film je plný komických momentů a cynického břitce vtipného dialogu Martina McDonagha. Toxická bromance starého moudrého muže a naivního hloupého dobráčka vytváří kruté situace, kterým nejde než se nesmát. I když po nich zůstává trpko v puse.
Colm: Do you know who we remember for how nice they was in the 17th century?
Pádraic: Who?
Colm: Absolutely no one. Yet we all remember the music of the time. Everyone, to a man, knows Mozart’s name.
Pádraic: Well, I don’t, so there goes that theory.
O kvalitních hereckých výkonech ústřední dvojce není pochyb. Colin Farrell hraje prvotřídního prosťáčka a Brendan Gleeseon skvělého mrzouta. Ale i přes silný herecký kalibr těchto dvou titánů dokázal Barry Keoghan, v roli Dominica Kearneya, ukrást veškerou pozornost. Dominic je opilec a syn místního policisty, který se zamiluje do Siobhán (Kerry Condon) Pádraickovi sestry a místní skeptičky, která jako jediná chápe Colmovu rezignaci. Colm si myslí, že je Pádraic nejhloupější člověk na ostrově a Siobhán si myslí, že nejhloupější je Dominic. V těchto vztazích probíhá zničující zrcadlení, které v obou případech vychází jen z touhy po nějaké formě lásky a pochopení.
Pokud V Bruggách byla mafiánská variace na hru Čekání na Godota od Samuela Becketta, tak Víly z Isherinu působí svým názvem, poetickou brutalitou a mysticismem jako pohádka bratří Grimmů.
Víly (bansheer = víly smrti) jsou v irském folklóru bytosti, které svým křikem oznamují smrt. Touto vílou je nejstarší osoba ostrova paní McCormicková. Záhadná všudypřítomná figura s vizáží oživlé mrtvoly, která svým proroctvím o dvou rakvích přenáší příběh do teritoria bájí a legend.
3. Na západní frontě klid
Svět bez hrdinů
Na západní frontě klid je remake kultovního protiválečného filmu stejného jména z roku 1930, který byl adaptován z knihy Ericha Maria Remarqua. Po vydání filmu, za který dostal Lewis Milestone, Oskara za nejlepší režii, vyšla recenze ve Variety, která končila slovy: „All Quiet On the Western Front costs Universal $1,200,000. The League of Nations could make no better investment than to but the master print, reproduce it in every language for every nation to be shown every year until the world War shall have been taken out of the dictionaries.“
Ve filmu neexistují hrdinové. Jen kusy těl s prsty, co dokáží zmáčknout spoušť. Film nesleduje nikoho významného. Jen jedno z těl, které náhodou nikdo nezastřelí. Film vypráví o Paul Bäumerovi, německém chlapci, který zfalšuje podpis svého otce, aby mohl odejít se svými kamarády na frontu a bojovat za vlast. Ale nemá tušení, že uniformy, které s kamarády při narukování nadšeně přijímali, patřily padlým vojákům. Paul si velmi rychle uvědomí, že veškerá morální významnost a důležitosti války, která ho do zákopu zlákala, přestane na bojišti existovat.
Příběh je za celou dobu své existence poprvé vyprávěn německým režisérem pro německé publikum. Filmy od německých režisérů o první nebo druhé světové válce nejsou nikdy jen příběhy souboje dobra a zla. V Zachraňte vojína Ryana (1998), Schindlerově seznamu (1993) nebo v 1917 (2019) jsou němečtí vojáci zobrazeni jako absolutní zlo, kterého je nutné se zbavit. Německé filmy o válkách, které Němci způsobili, v sobě mají vždy zajímavý odstín šedi. Dotýkají se morální ambivalence a manipulace, se kterou se filmy z jiných zemí nezabývají. Neobhajují hrůzu, kterou německý národ způsobil, ale pokouší se vysvětlit, proč s nimi tolik mladých lidí souhlasilo. V případě na filmu Na západní frontě klid to byla síla propagandy a uměle vytvořené bubliny německého státu, který potřeboval obhájit svou zbytečnou válku. Což je téma, které je stále aktuální. Ať už v rámci novinářské cenzury v zemích jako je Čína nebo Rusko, televizních stanic propagující narativ, který jim pomáhá k získání moci (Fox News vs. Dominion) nebo algoritmu na sociálních sítích, který nám ukáže jen to, co chceme vidět.
Paul, Paul Bäumer, dorazí na frontu, která je pravým opakem vznešenosti, kterou mu slibovali. Bahno, hlad a krev. Stane se součástí války mocných, kteří jsou moc pyšní na to se vzdát a jednou větou dokáží rozhodnout nad životem několika stovek lidí. Během konfliktu se stane součástí party kamarádů, ale v každém jejich radostném momentu se film postará o to, abych cítili jejich nevyhnutelnou smrt. Během Paulova boje o přežití se zatím Matthias Erzberger (Daniel Brühl) snaží domluvit podmínky kapitulace. Matthiasovi záleží na životě každého vojáka, a proto souhlasí s přehnanými podmínkami, které na Německo Francie uvalí. Jedním podpisem zachrání tisíce životů, ale i tento humanistický akt je zbytečný, protože se přehnaná penalizace Německa stane katalyzátorem druhé světové války.
Na západní frontě klid sleduje jednoduchost války a krutost jejich následků. Válečné filmy dokáží velmi často vypadat vizuálně velmi podmanivě. I přes to, že to kontext situace nedovoluje, je možné cítit vizuální krásu světel, střel a výbuchů. Na západní frontě klid se těmto obrazům vyhýbá. Dává důraz na fyzickou vyčerpanost a krutost podmínek zákopové války. Soustředí se na vztahy mezi vojáky a na vztah oběti a vraha. První světová válka byla osobním konfliktem. Vojákům velmi často docházela munice a museli sáhnout po bajonetu nebo rýči, podívat se oběti do očí vrazit jí poslední ránu. Díky technologickému pokroku dokáže nová verze filmu zasadit diváka přímo do středu konfliktu a ukázat válku z pohledu mladého chlapce, který je obklopen nepředstavitelnou situací. Film dokáže velmi krutě zachytit, jaké to je být jen statistickým údajem.
4. Top Gun: Maverick
Přijďte všichni do cirkusu. Uvidíte, co jste ještě neviděli.
I přes veškerou chválu kritiků i fanoušků, nominace na ceny a rekordní tržby nemá pokračování kultovního snímku Top Gun (1986) zajímavý příběh. Pokud by divák po první půl hodině odešel z kina a pokusil se napsat zbytek scénáře, tak by pravděpodobně dokázal odvodit závěr všech nastavených linek. Příběh je předvídatelný, přímočarý a působí, jako by ho divák už jednou viděl.
Ale v momentu, kdy film nastaví svá pravidla a oznámí, že bude vyprávět o něčem nepřekvapivě nezajímavém, se odlepí od země a začne se držet hesla: uvidíte, co jste ještě neviděli. Předvede sílu čiré kinematografie, která svou kinetickou rychlostí posouvá hranice audiovizuálního zážitku a dokáže spojit cinefily s víkendovými návštěvníky kina. Viscerální filmový zážitek tohoto druhu dokázala za posledních pár let zachytit jen hrstka filmů. V nefalšovanosti a přenesení skutečného pocitu fyzikality, se Top Gun: Maverick podobá nejvíce kultovní sérii George Millera Mad Max. Fokus a preciznost leteckých scén je naprosto nepřenosná v rámci jakékoliv jiného média a za to si Tom Cruise zaslouží velký potlesk.
Tom Cruise je jeden z posledních herců, který se snaží zachytit něco nezachytitelného. Jeho naprostá oddanost hollywoodskému spektáklu, práce s fyzickým herectvím a jeho kaskadérská práce mu vysloužily místo mezi herci jako Daniel Day-Lewis nebo Meryl Streep. I přes to, že o kvalitě jeho dramatických rolí není pochyb [Magnolia (1999), Collateral (2004) nebo Rain Man (1988)], se Cruise snaží posouvat žánr akčního filmu a je v této chvíli původce těch nejvelkolepějších kinových zážitků. Jediným dvouhodinovým filmem dokázal, že kina nejsou mrtvá, a že lidé přijdou, pokud jim nabídnete velkolepý spektákl. To, na jakých příběhových základech film stojí, není vlastně moc důležité. Možná jen zajímavé.
Režisér filmu, Joseph Kosinski, nabídl Tomu Cruisovi přesně to, v čem vyniká nejvíc. Misi, kterou nikdo jiný nedokáže splnit. Po jakžtakž úspěšném testu nejmodernějšího letadla, které americká armáda vlastní, je Mavrick přeložen zpátky do programu Top Gun. Tentokrát jako instruktor. Jeho úkolem je naučit novou generaci pilotů zničit sklad jaderného materiálu v neskutečně obtížných podmínkách. V programu se setká s Roostrem, synem Goose z předchozího dílu. Rooster chtěl jít ve šlépějích svého otce a stát se pilotem, ale Mavrick mu na pár let pozastavil jeho leteckou kariéru. Roostrova nenávist znesnadňuje Mavrickovi už tak těžký úkol, protože mu připomíná smrt jeho nejlepšího kamaráda, kterou si stále vyčítá.
Hollywoodské akční filmy se dlouho snaží najít svého nového protivníka. Doby, kdy americký voják bojoval proti přesile menšin už jsou dávno pryč. Top Gun: Mavrick se všem těmto problémům vyhýbá a bojuje proti nepříteli bez tváře a bez státní příslušnosti. Jediný způsob, jak identifikovat nepřítele je podle geografické lokace. Ve třetím aktu bojují americké letouny s nepřátelskými stíhačkami mezi zasněženými horami, které nejvíce připomínají Severní Koreu. Nikdo ale zemi nezmíní jménem a pilotům nepřátelských letounů nejde vidět do tváře. Hlavní nepřítelem hrdinů se stává pokrok a modernizace americké armády, která je označí za vyděděnce a outsidery, kteří musí obhájit své místo v novém světě konfliktu. Ve světě, ve kterém nepřítel nemá tvář a dokáže zničit cíl pouhým dotekem klávesnice z druhého konce světa. Postava Toma Cruise, tak vchází do světa, kdy americká armáda už nepotřebuje vojáky s vlastní hlavou a svobodnou vůli, ale stroje, které bezmyšlenkovitě plní úkoly. Film se snaží ukázat vojáky jako nepostradatelnou sílu a oslavuje armádu s lidskou tváří. Dává jim hrdost a místo ve světě, který je vnímá jako přežitek.
Za posledních 20 let získalo oscarovou nominaci 8 válečných filmů a většina z nich zaujala protiválečný postoj: Na západní frontě klid (2022), 1917 (2019), Dunkerk (2017), Americký sniper (2014), 30 minut po půlnoci (2012), Válečný kůň (2011), Hanebný pancharti (2009) a Smrt čeká všude (2008). Smrt čeká všude od Kathryn Bigelowe kritizoval závislost na konfliktu. 30 minut po půlnoci sleduje postavy, které válka pomalu svádí do morální temnoty, 1917 a Na západní frontě klid zase koncentrují pocit hrůzy z války.
Z řady vystupuje jen Quentin Tarantino s filmem Hanební Pancharti a Americký Sniper Clinta Eastwooda, který byl kritizován za to, že přepsal historii tak, aby obhájil válku v Iráku a vybíral si jen ty momenty, ve kterých americká armáda působí jako spasitel. Stejně jako tyto dva filmy není Top Gun: Maverick protiválečným filmem, ale velmi silnou propagandou americké armády. Na druhou stranu nedefinuje americkou armádu ve vztahu k nepříteli, ale vztahem bratrů a sester z jednotky.
Top Gun: Maverick využívá klišé z nespočtu filmů z devadesátých let a servíruje vývar přednášek o důležitosti americké morálky. Výjimečné na Top Gun: Maverick je, že na to divák v jednu chvíli zapomene a nechá se svést čirou sílou kinematografie. I přes jednoduchost příběhu, který působí jako narativní minimum, je Top Gun: Maverick velice působivá filmová horská dráha. A krásný příklad toho, jak může vypadat jednoduchý scénář v rukou velice schopných lidí.
5. Tár
Tár on Tár
Tár je jeden z mála filmů, který dokáže otevřít hned několik ožehavých témat současné doby, probudit kontroverzní diskuse, ale ani jedno z témat neuzavřít a nechat v divákovi otázky, na které si musí odpovědět sám.
Tár je diktátor. Tár je Génius. Tár je něžnou matkou, ale i odpornou bytostí. Cate Blanchett je Lydií Tár – oslavovanou dirigentkou, kterou v úvodu filmu uvidíme ve velké hale obklopenou milujícími fanoušky. Dvanáctiminutový rozhovor o jejím géniovi odpoví na otázku, proč název filmu nese jméno hlavní postavy. Ona je středem vesmíru, orchestru i světa všech svých blízkých. I když jsou reportérovy otázky lichotivé, tak mu Lydia stejně skáče do řeči, stejně dominuje konverzaci a každé její slovo doprovází pohyb ruky. Jemně diriguje moderátorova slova, jako by byl jen jejím další nástrojem.
Tár je představena jako internacionální hvězda a šéfdirigent symfonického orchestru v Berlíne, kde ji všichni oslovují „maestro” ne „maestra“. Připravuje koncert Mahlerovy 5. symfonie, píše autobiografickou knihu (Tár on Tár) a komponuje novou skladbu, věnovanou Petře, své dceři. Ve své dlouhé kariéře dosáhla pomyslného vrcholu díky své vášní k hudbě a odmítnutím cizích standardů, což se nebála obhájit.
Při přednášce na konzervatoři dominuje prostoru i svým studentům a s charismatickou lehkostí s nimi diskutuje o důležitosti hudby Johanna Sebastiana Bacha a postmodernistické teorii o „smrti autora“. Max má s jeho hudbou morální problém, kvůli jeho pohnuté minulosti, a nemá zájem mu věnovat pozornost. Tár tvrdí, že historie není důležitá, pokud autor stvořil něco výjimečného.
Max: „As a Bipoc pangender person i’am not into cis white male composers like Bach.“
Tár sice hádku vyhraje, ale pravdu mají oba. A ani jeden. Objeví se ambivalence režisérova záměru. Film proti sobě postaví dva naprosto opačné názory, které provází dnešní diskusi o cancel culture, ale neřekne, která strana má podle něj pravdu. Nechá to na divákovi. Ten může tvrdit, že má pravdu Lydia Tár, že bychom měli oddělit dílo od umělce a hodnotit umění jen podle jeho vlastních pravidel. Ale co když Tár jen obhajuje svůj styl života? Když se divák postaví na stranu Maxe, tak je možné říct, že Lydie je génius a Max neví, o čem mluví. Odpověď film nenabídne.
Kdyby byla Lydia Tár skutečnou osobou, tak bychom sledovali vzestup a pád výjimečné dirigentky, která svým talentem a posedlostí hudbou rozbije předsudky a vystoupá až na vrchol. Místo toho sledujeme dirigentku, která svou mocí láká mladé dívky a kvůli strachu o svůj status ignoruje, jak toxický je její dopad na jejich život. Problémem je, že Lydia Tár je skutečná, tedy alespoň její předloha.
Režisér se inspiroval úspěchy dirigentky Marin Alsop. Obě (filmová Tár i skutečná Alsop) učí na významné americké konzervatoři, založily stipendium pro mladé ženy v oboru a studovaly pod skladatelem Leonardem Bernsteinem. Marine Alsop také žije s partnerkou a matkou jejího dítěte, která rovněž hraje v orchestru. Marie Alsop film viděla a není fanouškou filmu. V rozhovoru pro New York Times řekla: „There are so many … actual, documented men instead … puts a woman in the role but gives her all the attributes of those men.“
Marine Alsop naráží na pozici moci, ve které se Tár nachází, a to jakým způsobem využívá své postavení ke zneužívání žen. Třeba svou asistentku Francescu (Noémie Merlant), kterou si drží na uzdě občasným dotekem a příslibem kariérního postupu, nebo mladou talentovanou cellistku, ve které našla zalíbení. Proč je Tár žena a ne muž otevírá spoustu otázek, a předkládá ještě více odpovědí. Jedna z nich je, že toto rozhodnutí dělá film zajímavějším. Jako diváci víme, co se stane s mužem ve stejné pozici z dobře zmapovaných soudních sporů. V lepším případě půjde muž k soudu, v horším se to nikdo nedozví. Ale pokud postavíme do stejné role ženu jako predátora, tak odpověď přestane být zřejmá. Režisér tímto rozhodnutím vytváří nový kontext, na který není divák zvyklý. Buduje nekomfortní situaci, ve které publikum neví, co může očekávat, a jsou před něj postaveny otázky, na které si musí odpovědět.
„So many superficial aspects of Tár seemed to align with my own personal life. But once I saw it I was no longer concerned, I was offended: I was offended as a woman, I was offended as a conductor, I was offended as a lesbian.”
Marie Alsop vnímá, že film znevažuje velmi malou skupinu žen, které musí bojovat za to, aby se prosadily v hudebním světě ovládaným muži. (V roce 2021 byla do čela Symfonického orchestru v Atlantě jmenována Nathalie Stutzmann, která je teprve druhá dirigentka, která kdy vedla americký orchestr. První byla Marine Alsop.) Film tento reálný problém skutečně ignoruje. Místo toho vytváří fikční svět, ve kterém jsou dirigentky ve stejné pozici jako muži. Film se tak snaží smazat rozdíl mezi dominancí pohlaví a soustředit se na jeho hlavní téma. Bohužel ale vytváří svět, kterému dnes není možné uvěřit, a tak toto rozhodnutí působí spíš jako komentář než důvěryhodná fikce.
„Movie is a meditation on power, and power is genderless.“
Cate Blanchett
Tár je film o ženě, která si je vědoma své geniality a cítí empatii pouze vůči umění. Věří jen svému instinktu, který ji dostal na vrchol, a lidi hodnotí na základě jejich užitečnosti. Je to nepříjemná postava, která ale říká hodně o současných hodnotách a nutí nás přemýšlet nad tím, jací lidé jsme.
Autor: Matěj Nemrava
–––––––––––––––––––––––––––––––––––––
[1] Z anglického „chew the scenery“, což znamená projevovat nadměrné emoce nebo se chovat přehnaně při vystoupení; být melodramatický; být okázalý.