Co znamená věřit v hodnoty metalu? Jak snadno se dá ideologie zneužít a jak by vypadal svět, kdyby v roce 2022 zvítězila ve volbách metalová strana?

Druhý beletristický počin hudebního publicisty Karla Veselého (*1976) nabízí nejen sondu do mentality vyznavačů jmenovaného žánru. Úzké propojení hudby a politiky v kontrafaktuální fikci, které je čtenáři známé již z Veselého románového debutu Bomba★Funk, najdeme i v druhotině Kov, doplněné podtitulem román o metalu. Autor se tentokrát od normalizace posouvá dál a čtenářům předkládá dílo na pomezí fiktivního osobního svědectví a dystopického románu.

Veškeré informace jsou zprostředkovány perspektivou postavy Nika – baskytaristy black metalové kapely a věčného outsidera, který má problém začlenit se i do své vlastní existence. Nikdo (jak zní celá přezdívka hrdiny, jehož pravé jméno zůstává čtenáři utajeno) líčí události od svého narození na počátku 80. let minulého století až po smrt na sklonku první poloviny století jednadvacátého, a to s naprostou otevřeností.

Veselého vypravěč líčí zkušenosti s drogami, nijak se nevyhýbá ani sexuálním zážitkům a projevům tělesnosti. Jeho promluvy – stejně jako jazyk, kterým spílá, zříká se světa a lituje se – jsou neúsporné, květnaté a cyklické. Opakující se pasáže jsou protkané patosem a existencialismem, které jsou neodmyslitelně spjaty také s black metalem, jak dokládají trefně vybrané ukázky z textů písní, uvozujících spolu s časovým zařazením každou z kapitol. Místy možná až přílišnou repetitivností a výše jmenovanými postupy se autorovi podařilo docílit dojmu autenticky vyznívajícího a uvěřitelného ponoru do psychiky člena subkultury, jehož život (a posléze i životy všech ostatních) ovlivnila hudba.

Foto: Nakladatelství Listen

Veselý odvedl precizní řemeslnou práci, co se struktury románu týče. Kapitoly, které fungují jako jednotlivé sondy do klíčových momentů protagonistova života či zlomů zásadních pro celou společnost, jsou seřazeny naprosto anachronicky a autor pečlivě volí, v jakém pořadí čtenáři předkládané informace sděluje. Je potom na něm, aby si z pomyslné mozaiky sestavil komplexní obraz dystopického světa.

„Žiju v zastaveném, zamrzlém čase. Minulost a budoucnost jsou jedno. Nesměřuju nikam, točím se v kruhu. Chyby, z nichž jsem si vzal v některých fázích života ponaučení, udělám znovu. Problémy, které už jednou vyřeším, se mi po několika letech postaví do cesty znovu – a já je nedokážu vyřešit. Nejsem chytřejší, zkušenější, bohatší, v každém okamžiku života mě ovládá stále stejné, věčně chybující já. Kdyby se jen nějak dalo dostat se z toho začarovaného kruhu omylů, vystrčit hlavu z oné nedozírné marnosti…“

Jako by nebylo důležité, co už bylo a co teprve bude. Všechno je neustále přítomno a může se kdykoli vrátit (nemoc, kazeta, ztracený syn). Ze zajetí a koloběhu nejde uniknout životem, ale až smrtí, která je protagonistou dlouho očekávána jako osvobození.

Příběh odehrávající se na osobní rovině (ztráta přítele, nemoc, založení rodiny, následný odchod od ní, smrt rodičů) i osudy spjaté s hudební scénou (první setkání s metalem, založení kapely, různé koncepce, rozpad…) od sebe nejsou odděleny pevnou hranicí a mají společného jmenovatele i katalyzátor, který pak v knize zastává různé funkce.

Metal jako únik i jako forma manipulace

V první řadě funguje metal jako pomyslná red pill, otevírající oči od mondénního, materialistického světa kolem. Nabízí pomocnou ruku, která představuje únik ze zacykleného života a koloběhu neustálého pachtění se za nedohledným cílem. Je útočištěm, do kterého se protagonista v těžkých životních chvílích uchyluje. To místy krystalizuje v jakýsi portál, který přenáší hrdinu daleko tam, kde neexistují problémy, dávné chyby, okolní svět, snad ani vlastní já. Útočiště má navíc nadosobní charakter a tvoří pojítko s ostatními, se kterými Nik sdílí nekonformitu, ať už vrozenou, či dobrovolnou. Buduje uvnitř člověka alternativní niterní svět, který rozumí, neklade si nároky a netrestá.

Metal je v románu zároveň vyobrazován také jako světonázor, jehož hodnoty lze dezinterpretovat a zneužít ve vlastní prospěch. Čtenář pozoruje, jak Satan, jedna z ústředních postav knihy a člen původní kapely, ve svém zaslepení a touze po moci tyto ideály vědomě deformuje v jakýsi ideologický vládní program. Původní metalové „každý sám za sebe“ se tak v nepříliš vzdálené budoucnosti rozšiřuje na soubor pravidel, která znamenají naprosté odlidštění, sobectví a pohrdání sentimentem. Jakékoli citové potřeby si pak jedinci mohou kompenzovat prostřednictvím technologických výdobytků, což má zabránit případným nepokojům.

Dystopické vyobrazení budoucnosti, kde se vyskytují různé nástroje (persecomy, emosíť, lepšilky, holovize ad.), není příliš inovativní, netkví v něm ale jádro Veselého románu. Více než cokoli jiného nabízí alegorický obraz společnosti, v níž si na místo metalu můžeme dosadit téměř cokoli. Autor demonstruje, jakou sílu může mít vášeň zažehnutá (v tomto případě) k hudbě, a její dopady demonstruje jednak na jedinci, jednak na společnosti.

Žánrová próza s poselstvím

I přes zdánlivou snahu skrýt zlo do hávu metalu kniha poukazuje na jeho pravý původ jinde, a to v lidech. V románu se zlo zhmotňuje v podobě kapitalismu a prospěchářství, manipulace a touhy po moci. V prohnilém labyrintu světa řádu a systému představuje metal únik do nitra, ráj chaosu, ráj lidství.

Po formální stránce by si kniha zasloužila pečlivější redakci, poměrně často se v ní vyskytují překlepy. Veselý však naplnil slíbený podtitul až po okraj a ve své druhotině se ukázal nejen jako znalec hudebních reálií, ale také jako schopný imitátor a vypravěč, který navíc prokazuje svůj um hrát se čtenářem hru. Pro ty pozornější možná ne hru mimořádně překvapivou, ale nepochybně strategicky promyšlenou a záživnou. Zkrátka takovou, kterou chceme dohrát až do konce.

Autorka: Apolena Vybíralová