*1995
Absolvent Tvorby textu a scénáře na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka. V roce 2018 vyšla jeho prozaická prvotina „U piva se nemluví“. Některé jeho texty byly publikovány též časopisecky (například v Protimluvu, Hostu, H_aluzi, nebo Dobré adrese), v roce 2020 měla v Divadle Kámen premiéru hra „Poslední muž AKA Praktická příručka pro život v Praze ve 21. století“. Je jedním ze spoluautorů projektu „Deník neúspěšného hudebníka“, který vznikal nejprve jako komiksové stripy, posléze dostal podobu animovaného seriálu, k němuž psal scénáře. Jako textař spolupracuje se zpěvačkou Adélou Michálkovou, nebo skupinou Mánie.

Mluvení škodí Vám i lidem ve Vašem okolí

Váš mozek bude přistaven za deset minut

Nazdar mladej, tak co jak se máme? Do práce, do práce? A kde ty děláš? Jo, ty vlastně děláš v tý reklamě… Peníze asi dobrý, co? Zas tak ne, jo? Tak to asi nejsi zas tak dobrej, haha. Se říká, že v reklamě je spoustu peněz, ne? Už ne, jo? Sis měl vybrat něco jinýho, když v tom nejsou peníze, ne? A co že v tý reklamě děláš? Ty to vymejšlíš, jo? Píšeš, jo? Ty seš takovej Neruda, co? To znáš, ne? Povídky malostranské! To já v neděli po vobědě mám i povídky velkostranské, hahaha. Známe to, že jo.

Tady bejvala skvělá hospoda v devadesátkách, teď tam jsou nějaký větve koukám. Co ty – chodíš do hospody? Dneska už to teda nejsou žádný hospody. V devadesátkách to bys koukal! Co to je dneska? Ani kouřit se tam nesmí! Po revoluci to bylo něco jinýho. Jinej svět, ti říkám. Jsme šli na diskotéku a objednali jsme si kyblíček. Víš, co to bylo? Nevíš, viď? Kýbl plnej nejlepších bublin, ve kterým plavaly jahody. To sis takhle brčkem sosal a byl si úplně spokojenej. Nebo krabička! To byla taky skvělá věc! To ti přinesli deset flašek šampaňskýho a deset flašek vodky! My sme to vobčas s klukama dávali v pěti lidech!

A na karty jsme chodili! Hraješ karty? Nehraješ? Já jsem ti znal největšího frajera
v Praze. Kláves. No tak se mu říkalo! Kláves. Kláves byl machr, to ti říkám. On sedával na Lhotce v Modřanech. Tam v tý pasáži, co je dneska Billa. Už není, jo? Tam dali radši nějaký větve, ne? Jako by jich nebylo málo po Praze. Tak co tam udělali? Nic, jo? Tam určitě budou větve… Větve jsou dneska všude. No to je jedno. Kláves sedával tam v hospodě, pil kafe a trénoval. Měl takhle cvičnej balíček a furt si projížděl nějaký finty, míchal si karty a tak. Prostě trénoval. Musel. Třeba osm hodin denně tam seděl. Když teda zrovna někde nehrál vo prachy, že jo. Jednou jsme tam za ním přišli s kámošem, jestli by si s náma nedal partičku. Chtěli jsme vyhrát něco na diskotéku. Blázni, že jo. No ale přišli jsme za ním, jestli by si s náma nedal vobyč prší. A von, co jako vsadíme? Tak jsme dali kazeťák a on se usmál a nechal nás míchat, jo. Tak jsme byli celý nadšený, že jo. Ale udělali jsme chybu. No nechali jsme ho sejmout! A von sejmul a říká: klucí, tak teď jste přišli vo kazeťák. Takovej to byl machr.

Já ho pak vozil a to bylo něco. To bylo! Sem přišel do místnosti a tam se sklánělo osm chlapů nad stolkem. A na tom stole byly klíče vod aut a vod chalup a vod baráků. No a hrálo se, že jo. Když tak si samozřejmě musel odevzdat. To je hráčská čest, chápeš? Si přišel vo barák. Nebo vo chalupu. Nebo si musel domů po svejch. To takhle jednou Kláves vyhrál čtyři auta! Von sám neřídil. Tak mi povídá: hele vem si dročku do města a naber tam tři kluky a vezmete mi ty auťáky do města, jo? Ale nemysli si, taky mu vždycky nešla karta. Sem se ho jednou ptal: hele Kláves a kde máš strop, kolik můžeš přes den prohrát? A von říká: nejvíc dvacet tisíc. Jakmile prohrál dvacet tisíc, tak věděl, že musí jít domů, že to nemá smysl.

A co ty mladej? Co takhle děláš? No, když nepracuješ, že jo… Co holky? Nic? Jak jako nic? Jo, takhle… Já myslel, jestli nejsi ten tamten… čtyřprocentní. Ale to bych cejtil, že mám v autě vedro, že jo! Se furt ptají, co způsobuje to globální oteplování a tady to maj. Nikdy jich tolik nebylo. A dneska už to nejsou jenom vobyčejný buzeranti, dneska můžeš bejt ještě to trans to, že jo. Nějaký třetí pohlaví. A jeden den se cejtit jako chlap a jeden jako ženská. To je dobrý no. No já bych to zakázal. Lidi myslej na píčoviny. Místo toho zakážou spalovací motory, protože Evroopská unie. Ať zakážou buzeranty a globální oteplování budou mít vyřešený. Ono takhle… mezi náma… celý to strašení klimatem je blbost, že jo. Já si pamatuju léta, kdy bylo daleko větší vedro než letos. Voni jenom dělaj povyk. Jsme všichni zpovykaný, že jo. Vona se totiž najednou všem ta elektromobilita hrozně hodí, že jo. Až se hodit nebude, tak bude něco jinýho. Jak jako, že už tu nebudem? Ty tomu snad věříš, nebo co? Těm jejich kecům? Dyť to je jak se dřív strašilo nějakou apokalypsou, když nebudou lidi obětovat bohům ty panny, tak to je teď úplně to samý. No ty vědci, to je všechno podplacený, že jo.

No a co ty? Co s těma holkama teda? Ale bejt sám je na hovno, mladej. Já měl kamaráda, ten to měl stejně jako ty. No ze začátku si to hrozně pochvaloval, ale von ti postupně úplně sešel. No u chlapa poznáš, jestli se vo něj stará ženská ruka, že jo. Poznáš to na tom chlapovi a co teprve, když přijdeš pak k němu, že jo. Prostě potřebuješ někoho, ke komu večer přijdeš a řekneš: miláčku, dneska byl těžkej den, udělej mi omeletku. To je jasný, že jo. No a ten kámoš prostě scházel no. Nečesal se, neholil se… no něco jako ty no, taky takhle vlasy celý divožený. A u něj doma! Von ti už tu pánev ani nečistil! Prostě jí rovnou vod vajec šoupnul do lednice, že si je stejně jako bude dělat znova, že jo. Prej to nemá cenu. Předtím naleštěnej kvartýr, ale teď? Bys to tam nepoznal vůbec. A ta pánev v lednici… A jako jed po hospodách, že jo. Ale pak už ho to hospodský jídlo nebavilo. Vono není nad domácí stravu, že jo. Už nevěděl, co si má dávat ani. No… no a ženskejch měl teda jako dost jo, na každej den v tejdnu jednu, ale to už ho prej pak taky nebavilo. Normálně každá prej byla jiná, jo. Jedna šestky kozy, jedna zase sportovní blondýnka, další zrzka a já nevím, co ještě… No na každej den měl jednu! No ale pak se mu to pletlo už…Každej den jiná, to je něco, viď. No… potřebuješ někoho, kdo ti udělá vajíčka prostě.

Tady, jo? Tak rovnejch tři sta. Aha a neměl bys spíš cash, jo? Vy mladý dneska…

Nekupujte si kokain od cizích lidí

Yes, yes, it will be absolutely great. Hele stačí mi jenom tak to one čára, víš jak? Nothing dramatickýho. Do you understand me, nebo co jako, do píči? Tady máš litr a jsme good, yeah? Yeah, I will be čekat here, kurva.

Noooo? Noo… on nám jenom dá jenom trochu, víš? Já jsem jenom strašně vožralej, you know? Tak abych se trochu… jo s tebou můžu česky vlastně kurvadrát. Nooo, tak to bude pervitin s omítkou no… troška nás nezabije. Hele já se chci jenom probrat trochu, I am absolutely drunk as a skunk, chápeš?

Ty vole, tak tu se mnou nečekej, se tě nikdo neprosil, já za váma dojdu, jo? Do piči, to je zase večer. Né, to jsem se nepochcal, to se mi vylilo pivo… Takhle blbě… nothing pissing v gatích, na klid. Tak běž ke stolu, říkám kurva. Yes, yes, it will be great. No jo, dyť já mluvím česky. Jo, to nejseš ty vlastně…

Hey, do you have kokain for me, please? Five minute? Why? I wait here for long time, kurva. Okey, okey, I will be čekat here. But five minute! Five minute! I will be here!

Jo, jsem v pohodě. Nazdar, nazdar! No z představení chápeš… Jo, super to bylo, ty jo! Počkej mě někdo… mami? Haló? Yeaaah, I am fine, goodnight ladies and gentleman! Jo, mami a umyješ mi nádobí, až zase přijedeš? No já to nějak nezvládám. Teď, kde jsem? I am fine, gooodnight! No, kde jsme to byli? Yooo, I am waiting for the man, do you know, what I myslím? Velvet Underground, ty vole. Dneska spíš Feel fet Overground, ty vole.

Heeeey! Where is my kokain, kurva? No, it´s not OK! I am angry, kurva! Počkej, kámo, ty mluvíš česky? Dyť já… počkej jako… já?! Jo… jo… Hele já nemyslel jsem to tak, sorry. Jasně, jasně. Nee, já nechci určitě žádnej problems. Yes, I see… jo, promiň, česky vlastně… Nothing dramatickýho. Víš, jak se říká litru, kterej si utratil za píčovinu? Šlitr! To bylo Suchý, co? No, please, nechci rozbít hubu. Thank you hodně much. Ne, já si nedělám srandu! It was absolutely great… jo, česky, promiň… Dopiči, to je zase večer!

Po pitvě je každý generál

On byl svůj no…
… trochu podivín na první pohled, víte?
Do toho občas utrousil něco, co jako asi mělo bejt vtipný, ale nebylo, že jo… No a když se nikdo nesmál, tak se hned tvářil dotčeně.
Mezi náma, jo? Nikdo jsme ho tu neměl rád.
Nechci být zlá… ale on podle mě moc nevěděl, co se sebou. Táhlo mu na třicet a furt jako kdyby se hledal.
No on teda působil extrémně zmateně, teda… jako ale fakt extrémně.
Já ho měl ze začátku docela rád, chtěl jsem mu dát šanci, ale on se choval arogantně a přehlíživě.
Půjčoval si peníze a pak je nevracel, no… jeho finanční kondice asi nebyla uspokojivá. Teda nejen finanční… jeho pupek mluvil jasnou řečí. To jsou ti umělci trpící na podvýživu.
No ale to fakt dělal! Když se vožral, tak si do pupku strčil cigáro, nad to si namaloval oči a začal besedovat. Krutě neoriginální, ale po osmým pivu se tomu zasmějete, víte co…
A vždycky, když se vožral, tak se hned začal cejtit jak největší Don Juan. Teda jako ale můj typ to teda nebyl no…
Jako soužití s ním byla řehole, to vám povím. Nikdy po sobě neumyl žádný nádobí. Navíc se choval žárlivě a až dětinsky majetnickým způsobem.
Von furt tak blbě čuměl a kejval hlavou furt, když někdo něco říkal. Působil jako takovej panáček na setrvačník, co vlastně vůbec neposlouchal, co kdo říká a jenom kejval.
Plná huba keců o feminismu, ale že by mi pomohl s úklidem? To ne! A občas dokázal být dost hysterickej. Já to teda u chlapů nenávidím, chlap má bejt kliďas… ne jako tenhle. Na ten vztah nevzpomínám moc hezky teda…

A jak umřel?

Srdce, že jo? My mu furt říkali, ať nepije tolik těch energeťáků, ale on si nedal říct. Do toho čadil mariánku a ještě se tím chlubil! Jakože to má na tlak a na nějaký neurologický věci, no nevím, co tenhle měl za neurologický věci, to by se jinak choval… Pivečko a cigaretku on si taky nevodpustil, že jo.
Von všechno hrozně analyzoval a rozebíral, víte? Kdybyste se před něj vysrali a zeptali se, co von na to, tak podle mě řekne, že se musí chvilku zamyslet. Nemám rád tyhle typy!
No a já s ním teda jako ze soucitu spala, jo… teda spala… on se spíš pokoušel, no… ne, tak za to jako nemohl, že jo… i když to podle mě teda taky měl z tý životosprávy!

A na co umřel?

Von se dělal chytřejší, než byl dovopravdy… to nemám rád tyhle lidi, co se takhle přetvařujou, to byl von no… Ve skutečnosti mi přišel spíš trapnej.
Jako chodila jsem s ním no… ale to už je fakt dávno… to jsme byli na střední snad ještě. No, když jsem teď viděla nějaký jeho fotky tak teda… jako dost přibral no. To už bych s ním teda nechodila.

Mně vždycky přišel takovej mimo…

No vono taky bůh ví, co si myslel, že jo! To jsou takový ty typy, co se smějou, jak měsíček na hnoji a pak vás rozřežou na kusy…
A můžu se vás, prosím, zeptat, kdo po něm bude dědit? Já myslím, že bych na to měla jako jeho poslední partnerka právo, ne? I když počkejte… vono asi nebude co dědit, že jo?

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Povídky z vydaného souboru Před jídlem si důkladně si uřízněte ruce, který vyšel v roce 2022 v nakldatelství Bílý Vigvam.

Zlatá rybka

V týhle zimě člověka napadá otázka, zda by pochcání si rukou bylo bráno jako přestupek proti bonmotu. Nakonec volím společensky přijatelnější variantu a zahýbám k pokusu o kousek zeleně u Rudolfina a u místního pokusu o strom si ulevuji.

Tři, dva, jedna – úleva. Tři, dva, jedna – zas úleva. Rytmizuji si moment s protřelostí prostatika-harcovníka. Absolvuji asi tři tyhle krůpějovité extáze, když mrknu před sebe a tam dole na zemi nacházím nečekaného společníka: zlatou rybku!

„Co to…?“

„Co to? Ty mi odkapáváš na ploutev, a ještě se ptáš co to?“ vystartuje na mě třpytivé stvoření.

„Odpusť,“ špitnu, přesměruji další dávku moči do své nohavice a pociťuji dlouho nepochcané… nepoznané… teplo domova. Slastí přivírám oči. Když je znovu otevírám, vidím zlatou rybku, kterak se ode mě plácá pryč.

Co už… vymočil jsem se, je mi teplo, to jsou hned dvě splněná přání a jsem snad vydřiduch, abych trval i na tom třetím? Zapínám si tedy gatě, otáčím se a už chci jít pryč, když mě zastaví kolemjdoucí bezdomovec: „Já tě viděl, vychcal si zlatou rybku – určitě seš teď bohatej. Dej mi aspoň kilčo na cíga,“ utrhne se na mě uvousený dědula.

„Nikoliv, moudrý muži, prchla bez plnění přání.“

„Tak seš blbej?“ řekne muž a jako odpustek přijímá pade.

Další z letmých však vášnivých polibků zimy mě přesvědčí o nutnosti dostat se co nejrychleji domů. Náhle se v mém zorném poli zjevuje motýl.

„Za to, že jsi pomohl zlaté rybce, pomohu já tobě,“ prohlásí ten okřídlenec troufale.

„Co tady vlastně děláš? Vždyť by psa nevyhnal, natožpak motýla!“ netajím své překvapení.

„Již neváhej a nasedej!“

Přes zdánlivou neproveditelnost tohoto úkonu, tak činím. Prostor na jeho zádech s nyní zdá až překvapivě prostorný. Motýl mě však vytrhne z úvah perným startem sotva nasednu. Už se vznášíme nad Karlovkou, pak přelétáváme Staromák.

„Koukej na ty pošetilce, jak jsou malí ve svojí troufalosti,“ halekám příkrý soud nad lehkomyslníky procházejícími se po náměstí.

Po chvilce se neseme nad obecním domem a mně začíná docházet, že tohle opravdu není nejkratší cesta k mému obydlí.

„Hele, motýle, nepotřebuješ vlastně náhodou mou aktuální adresu?“ naznačím nahlas svou pochybnost.

Motýl jemně zakroutí tykadly v nesouhlas: „Za to, že jsi pomohl zlaté rybce, pomohu já tobě. Navíc jsi před chvilkou dokázal, že ti úvahy nad světem nejsou lhostejné. Připomenu ti tak jednu zásadní pravdu tohoto světa – není důležité, kdy k cíli dospěješ, ale jak!“ V tu chvíli mi zraky padnou na výtisk knihy citátů Paula Coelha, kterou má schovanou pod křídlem.

Ach jo, příště rybku radši zkásnu o prachy na tágo.

Létající Čestmír

Rozkrok vesmíru pojme tolik věcí, že na to naše škeblovité vědomí ani pomyslet nechce. Neustále se snažíme vnímat kontext. Kontext, jehož základním stavebním kamenem se shledáváme v egocentrické masturbaci naší existence. Já. Já. Já. Jenom já.  Nic mimo to. Nic mimo nás.

Jenom já a teď. Tady a teď. Šeď našich dnů budiž prozářena paprskem zjištění, že slunce hoří.

„Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně,“ mudruje starý pejskař směrem ke svému jezevčíkovi při procházce nočním sídlištěm.

„Vidíš to všechno kolem nás, Čestmíre?“ pokládá muž čoklovi otázku, nečeká na odpověď a dodává: „Ty vůbec nevíš, ty vůbec nevíš! Ty máš jenom ty svoje granule, pelech a občas se jdeš vysrat před barák. To je celý!“

Jezevčík na pána nevěřícně kouká. Vážně ho chce tenhle primitiv poučovat o nekonečnosti bytí?! Dyť ten blbec nepochopil ani věc o sobě a teď na něj vytahuje Kanta!

„Ty máš jen ty granule,“ dáví se dál v monologu pejskař. „Ale úplně zapomínáš na to, že jsme pouze představy, pouhé projekce!“

„Jasně, pokračujme Schopenhauerem. Filozofie pro základní školy v kostce,“ skřípe zuby jezevčík.

„Pravda. Nekonečné množství metafor. Jak řekl Nietzsche,“ vyprskne chlapík.

„Tak tohle už je moc i na mě,“ odpovídá Čestmír, překousává si vodítko a utíká pryč.

„Kaaam jdeeš?“ křičí starý muž: „To nemůžeš!“

„Dočti toho Sartra na stole a možná trochu pochopíš: svobodná volba,“ odpovídá pánovi Čestmír. Pán ale neslyší. Jako vždycky. Uši, co nechtěly slyšet. Bible, vole.

Pejskař bez pejska, ze kterého nyní zbylo jen nebohé „ř“, se rozbíhá za Čestmírem, ale náhle ho cosi oslepuje. Nechce věřit vlastním bulvám. Oči nechtějí vidět. Ne, nevěří tomu, ale stejně shledává, že jeho vědomí shledává, že to, co stojí před ním je vesmírná loď a z ní vystupující mimozemšťani.

„Nejste tady sami,“ mručí si Čestmír pod vousy a vbíhá do lodi.

„Nejste tady sami,“ řekne ufon a mává nevěřícímu pejskaři.

Ten zírá na scénu před sebou. „Nejsme tady sami, nejsme tady sami,“ opakuje.

Je tu však zcela sám. Jediný společník jeho posledních let totiž právě uletěl.marek blaž