1989
„Vždy jsem měl rád umění a hudba mě zasáhla nejcitelněji.”
(Martin Dytko)

v okně protější budovy vídám siluetu

bojím se dívat dlouho tím směrem
jako se bojím dívat do zrcadla

nic nás nedělí
nic nám nebrání vybrat si
jakoukoliv tvář

dvacet minut po půlnoci

třicet dva minut po půlnoci
stromy podél cesty
připomínají mi lidi
všechno tak trochu připomíná lidi
vidím v kůře výrazy tváří
natažené dlaně
hrozící prsty
usmívám se na ně
s nimi snažím se mluvit
když nikdo si nevšímá
s různými tvory i věcmi
s dávno mrtvými lidmi
vymyšlenými postavami
vymyšlenými bohy

celý obzor je vlhký

mraky stýkají se se zemí
dech lesa poletuje nad vrcholky stromů
cyklus
říkám si že přebývat bych měl v koruně košaté jabloně
jako dítě jsem na naší zahradě ten strom zbožňoval
jako dospělý na něj vzpomínám
nemáme zahradu
nejsme my
vzpomínky sápou se na šíji
z vykotlaného pařezu
jinde strom listím znova se ojíní

hejno ptáků zvedlo se z cesty
komíhá se poryvy větru
budeme projíždět břichem velryby

chtěl bych bydlet ještě výše

ve vysoké vodárenské věži
oddělený
s okny na všechny strany
opatrovat svět
dohlížet na něj
počkat až usne
číst mu pohádky
zpívat tiše