Anebo přesněji obžaloba patriarchátu zabalená do minimalistického folk-hororu z anglického venkova.

28. července má v českých kinech premiéru novinka britského spisovatele a režiséra Alexe Garlanda s poněkud banálně působícím názvem Men. A jak už jsme si od tvůrce Annihilation (2018) nebo Ex Machina (2014) zvykli, ani tentokrát se nejedná o lehce stravitelné dílo na rodinné večery nebo bezstarostné promítačky s kamarády. Naopak, je to látka, která vzbuzuje vzrušené debaty, napíná a chvílemi také šokuje. Tomu napomáhá i žánrový twist, když se Garland rozhodl pro horor a odchýlil se tak od svého oblíbeného sci-fi, které prostupovalo většinou jeho kariéry – vedle již zmíněných snímků natočil také seriál Devs (2020). Navíc je autorem scénářů k filmům Dannyho Boyla 28 dní poté (2002) a Sunshine (2007) a ke komiksovce z budoucnosti natočenou Petem Travisem Dredd (2012).

Horor jako nástroj pokroku

Slovo obžaloba v podtitulku je pro snímek možná až příliš silné označení. Když se ho ale pokusím jednoduše charakterizovat, Men bych označil jako originální kritiku patriarchálního systému a dlouhodobých předsudků vůči ženám. Že je to horor, je samozřejmě klíčové, protože žánrové nástroje umožňují využít paranormální rozměr a dostat do stopáže o délce 100 minut spoustu povedených i méně povedených metafor.

Zápletka je jako vystřižená z učebnice hororu. Sympatické Harper, která si nedávno prošla silným traumatem spojeným se smrtí manžela, opouští rušný Londýn a vyráží na klidný anglický venkov, kde chce nalézt klid a smíření sama se sebou. Po prvních náznacích, že to v přírodou obklopeném „buranově“ není úplně v pořádku, a pomalu budovaném napětí se ale v díle něco zlomí, a místo klasické hororové jízdy divák dostane metaforický špatný sen, který ale není natolik děsivý, aby se z něj vyklubala můra.

Povedený artový plakát k filmu

Všechno je jen sen

Oblíbené Lynchovo „zaříkávadlo“ platí i o atmosféře Garlandovy novinky. Men si od začátku libuje v ambivalentnosti, nejasných indiciích a divnosti. Na závěr sice přichází jakési rozhřešení, do té doby se však divák cítí podobně zmateně jako Harper, která místo poklidné dovolené zažívá jednu bizarní a nepříjemnou zkušenost za druhou. Hlavní hrdinku hraje skvělá Jessie Buckley, kterou si můžete pamatovat například z netflixovky Asi to ukončím (2020) masterminda Charlieho Kaufmana nebo poslední sezóny Farga.

Harper postupně potkává plejádu místních „mužů“, kteří se – navzdory odlišnému věku či zaměstnání – chovají podle stejného vzorce. Ten je podobný tomu, jenž známe již z původního hrdinčina traumatu, jehož skutečná podstata se odhaluje postupně. Všechny mužské postavy hraje britský klasik Rory Kinear, což celou tu jednolitost chlapského uvažování jen podtrhuje. Kinear je obzvlášť v několika variacích opravdu úchylný a nebojí se teatrálnosti, takže všechny ty naznačená chlapská klišé prezentuje bez okolků. Jeho odpudivý výkon tak táhne film jednoznačně nahoru. Snad jen škoda postavy mladého chlapce, v jehož případě odvedlo CGI podobně precizní práci jako free aplikace pro iPhony. Mimochodem, kromě Buckley s Kinearem, pokud tedy pomineme několik miniscén s kamarádkou a policistkou, se už v Men neobjeví nikdo další. O to víc se však hlásí o slovo všudypřítomné symboly.

Rory Kinear si vystřihl i roli plešatého barmana.

Zacyklené stereotypy

Film poukazuje na stereotypy a zacyklené mechanismy zakořeněné v naší západní civilizaci. Půjčuje si z antických příběhů, bible i pohanských zkazek, a ukazuje podobnost v zneužívání ženského pohlaví a jeho degradaci na pouhé nástroje mužské potřeby plodit. Vymyká se například scéna, kdy agresivní kněz cituje báseň W. B. Yeatse Leda and the Swan a sám se označuje za onu labuť. V básni je vyprávěn příběh dívky Ledy a boha Dia, který na sebe vezme podobu krásné labuti, aby Ledu následně znásilnil. Z tohoto styku se narodí Helena, jejíž únos spustí Trójskou válku – tu Yeats považuje za konec antického světa a počátek západní civilizace. Tento předěl pak metaforicky připodobňuje k tomuto znásilnění a poukazuje na věčnou potřebu upozaďovat (nebo přímo znemožnit) projev ženské perspektivy.

Ona zarytá představa muže jako pána tvorstva je ve filmu zobrazena ve vší své absurditě a nahotě, a to takovým způsobem, který nejednomu vyrazí dech. Někdy v poslední třetině filmu se už Garland vykašle na pomalé naznačování a postupné týrání hlavní hrdinky i diváka, aby vyrukoval se scénou, která ve svém naturalismu předčí i většinu Cronenberga.

Chvályhodná jízda „po povrchu“

Men se řadí mezi stále úzkou skupinu filmů, které zkoumají ženskou psyché (podobně jako nedávný Midsomar (2019) Ariho Astera nebo klasická a v mnohém nedostižná Persona (1966) Ingmara Bergmana). Vztah muže a ženy, manipulaci, toxickou maskulinitu i sílu ženského ducha ale ukazuje v hororových kulisách, za cenu minimální backstory, a tudíž i bez větší katarze. Jedná se o tematicky výjimečný snímek, audiovizuálně vypiplaný, s perfektními hereckými výkony, zároveň však klouže po povrchu, a kromě jedné scény nepřichází s ničím novým. Místy má navíc tendenci sklouznout k jednoduché karikatuře.

Resumé?

Men patří mezi ty určitě lepší letošní horory a vyniká i mezi poslední distribucí opěvované společnosti A24, nutno však dodat, že Garlandova předchozí sci-fi díla měla větší schopnost zůstat v divákově mysli i delší dobu po zhlédnutí, a to zejména díky větší možnosti ztotožnit se s postavami. Men si zaslouží pochvalu za své téma a podobu bez kompromisů, místo osvíceného gamechangeru však působí jako hororové nedochůdče s promarněným potenciálem, na který si už za pár dní ani nevzpomenete – nebýt té jedné scény…

Dávám 5,5 Rory Kinearů z 10. 💁‍♂️

Stopáž: 100 minut

Autor: Jan Dvořák