*1995

Jsem tulák, který píše básně. Zároveň jsem táta a manžel, co čte Bohuslava Reynka a poslouchá Nohavicu. Příležitostný asketa a obdivovatel východního křesťanství. Oba rodiče jsou Slováci, kteří mě stvořili v Ostravě. Jsem směsicí různých povah a rodových kořenů, které sahají až do Srbska. Častý návštěvník Hukvald a Štramberku. Vášnivý hráč na akordeon, i když na něj neumím hrát. Také finalista Literární soutěže Františka Halase 2023. A neukojitelný uživatel hořčíku.

Jako když pláče stařec
který rozlévá hejna vran
vypuštěných z trůnu elegie
nazpět k odleskům mořských pann
číhajících na dalšího přeživšího
jehož duši naplní skvostným žalem.

–

Panelové sekce mrholí
zalepení v linoleu
holka v ponorkovém tričku
mezi okny garsonky

Cigára ve sklence plují
na pomníku kosmonauta
kde skrze okna nevidíš nebe

Pomodlí se za spropitné
klečící žebrák ve výtahu,
který dlouhou dobu jede

Pojď za dary
umakartové linky
dívčích zlatavých květin
nahých měsíčních tajů.

–

Jsme torza ztracené krásy
uvadlé náplasti životních pohybů
jejich sil zmatených
s cejchy nepříčetné matery.

Jsme hrobem v památce zarostlé
tanečnicí pozemské ludry
sběratelé pozlátek z výloh
ztracené úvozy naděje
parodie na skutečno.

Vyhnanci z rajské zahrady
stále větší.

–

Budišov nad Budišovkou-usedlíci

Ty obličeje starých otců
zkřivené na tvářích synů

Žaly a samoty
v kalech lahváčových střepů
rozpadlé statky
pradávné slávy
a topol vzrostlý
prorval střechu
a dávná láska
zarostla v žule

Hřebíkem vytesám
v rezavém hrnci
Bauerovo sklepení.

–

Ulehne člověk
k patrům panelových nor
uveleben otopnou cirkulací
vody, tlaku a ocele

V hnízdišti svého rodiště
jako ptáci vchodových holubů
plují ulicí dlažebních otvorů

Bzučící výbojky ranních podchodů
kudy pochodují narušeči postelových rozkolů,
aby zhasli v návratech do tramvajových tunelů.

–

Prý, že cikánská hudba
je nejblíže duši

Měl pravdu
když zmínil
že cimbál a housle
jsou jejich národem

Neválčili
a když zmizela slepice
bylo to pro dobro hladovějících

Slovo se stalo tělem
a cikánská hudba duší

Jáj
jak ta holubice vzlétla
když švihl smyčcem

Jáj
ten tanec
v úzkých ramenou
na rozpuštěných vlasech
při roztančeném plameni
z břízových polen
třpytící se černé oči
v horečnu

Běhal jsem jako střelený
po lukách
abych naháněl svou duši
která vyletěla jako holubice
když zaslechla onen smyčec

Joj Duša Moja.

–

Sedm bolestí
podzimem cestu si klestí
od jara do zimy
lezou mi v obilí
na pahorku poražen
v nohách dvěma kůly přeražen

Tupě podzim tělem prolézá
v křečích a zimnicích
až zima meluzínou
ve futrech zahouká
spadne mi dýmka
a kočka za mnou zamňouká.

–

Blázen ze vsi
v komůrce svíci rozsvící
kamna vypalují
obrazce do strijí zdí

Šepoty Athoských starců
z listů průhledných

Stěny myrhou modliteb nadechlé
a trachyfonií otčenáše propadlé

Blouznivé to snění
zbytnělých chtíčů.

–

Uši ve zdech
paměti v omítkách
zbytky Jidášů
stlačených v zacpaných litinách

Betlémy v patrech cihlových
na všech jmenovkách jiné

Hodiny uklízecího řádu
na chodbách ubíjejí

Teplé srdce bojleru tepe
napouštíš hladinu přehrady
v tvém malém vanovém světě

Stará skříň na půdě
v sedlové střeše
schovaná ikona
zedníka Ivana Prokeše.

–

Sedmero štětců
oplakává plátno
nazelenalých kopců

Tančící Senča
na rtech modlitby
bujení jara
naprosto bez lidí

Splavující ticho
němých řečníků
plující šaty
nahatých poutníků

–

Ranní vrány
na rýny rouhavé
z ozvěn podlaží
stíny březové
cihláky patrové

Větrům stromy jízlivé
do večerů temných komínů
bleskosvodů napnutých
starých antén bodlavých

U ticha střechy
tam havraní skrýš
čteš, píšeš, bdíš

Průvany průduchů
větrolamy bytů obcházíš
starý dům hraje
cosi na harfu
co je známé.

–

Antonín Kroča
V nitrech rozsápané barvy
otřesy bouří
mrákoty oblaků
Bůh anebo ďábel

Vtlačené prsty do plátna
v kterých jsi vyjekla

Jsme blázni
anebo to nevíme
pohyby vichru než-li slova
soutěsky plné bázní
přešlapané prahy

Na stěnách
nebožtíci i živí
běsy soumraků
starých bříz
a rozvěšených andělů
mezi zkroucenými pahýly
přemožených míz

Trhej živly
ty čase zblázněný
roztluč hranice
našich krásných lží
za nimiž je hnůj
a v něm kvítí.

–

Na planetě posedů
vrboví oběšenci
kříže z trámu
odhozené v bodláčí

Pooderské záblatí
temné nebe
modlím se na pekelci
na dvoře na koze
kdosi jede

Touhy se rozlejí
v tužích zalitých
zůstanou otisky
duševní nahoty
světlu nespatřené
ze střechy deštěm smáčené.

–

Kruhy z žalů
na zřícených žebrech
žebravých králů
z nebeských hájemství

Potulný básníř
plátěných polemik
hubitel herezí
hynoucích na mezích.

–

Déšť rozmáčel dějiny
roztrženého stavení

William Hunt bledl
na vytržených vratech
na rozemletých pantech

Ježíš bušící na dveře
houby požírající tapety

Stoletá už nesmeká
prach pološílených procházek
střecha protéká
na prádlo oběšené.

Zbytky domova slitého
v mazlavé vzdychání
staletá už nepřišla
zůstala jen plíseň šedá

Tam poblíž Olmovce.

–

Vezmu tě do samot
daleko mezi stromy
do země prázdných salaší

Pozoruj se mnou plameny
modrozelených barev
na mechu rozkládáme
naši nahotu

Nešla by každá
do země nezemě
potoky studené
v nichž tichnou slova

Slova ztrácející cenu
ve večerních plameništích
bezhlasých bláznů
proměněných v jedno.

–

Výhybky
v drápech havranů
sedadly na opačnou stranu

Západní tratě
východní koleje

Vyskakují do náhonů
zaživa
do mrazů gulagů