Připravte se na běžnou jízdu tramvají, která započne nečekané zhroucení dosavadních jistot. V povídkovém souboru Před jídlem si důkladně uřízněte ruce Marka Blažíčka (1995) se ocitáme v blízké alternativní budoucnosti. Precizně uspořádaný chaos je nám servírován ve svěží grafické podobě se skvělými ilustracemi Lívie Škutové a v knihkupectvích je neonově nepřehlédnutelný. Kniha vyšla v péči mladého ostravského nakladatelství Bílý Vigvam v roce 2022.
Co má společného mimozemšťan Čeněk, Don Baklažán, tajemná organizace JHUOP a Strana zeleninového odboje? Všichni figurují v dění posledního roku planety Země… Před jídlem si důkladně uřízněte ruce je groteskní povídková dystopie plná hutných pseudofilozofujících pasáží, ironie a především černého humoru. Příběh odstartuje na první pohled nenápadná smrt důchodce Arnošta v pražské tramvaji. To, co pak následuje, má však kosmické rozměry.
Z autorovy dřívější tvorby známe například povídkový soubor U piva se nemluví (2018, Šimon Ryšavý) nebo povídkovou audioknihu Spolknout si hlavu je základ slušnosti (na YouTube i Spotify). Mimo to se věnuje psaní textů k písním, scenáristice i dramatické tvorbě. Když se obrátíme zpět k jeho prózám, vidíme, že v ní výrazně figuruje motiv tělesnosti. S jeho specifickým pohledem na ni se setkáváme i v jeho poslední knize. Ledacos se ale mění, pozornost je věnována tentokrát i fyzičnu potravin. Ovšem, i lidská schránka opět získává zaslouženou ťavku.
Autor knihy Marek Blažíček
Klíčové je uspořádání
Mezi texty věnující se vývoji posledních dní na planetě, kde výrazně figurují jako postavy potraviny, různé druhy zeleniny a mimozemšťan Čeněk, jsou vloženy texty žijící na první pohled vlastním životem. Titul při prvním čtení lze číst i na přeskáčku, je to ale docela riskantní počínání, srovnatelné s vařením bez receptu s nevhodnými surovinami. Může se to povést, ale pravděpodobnější je, že nakonec budete ohladu. Četbu začínáme Operetním předkrmem, prokládáme Banánovým intermezzem a zajídáme Apendektomií.
Obálka knihy – ilustrace Livie Škutová, sazba Matěj Doležel
Prozaické pasáže jsou navíc místy prokládány texty neprozaickými. Svět v popisovaném stavu se občas neobjede ani bez poznámek pod čarou. Vyrůstá tak před námi komplexní universum, v kterém kromě trávení dějů, máme možnost nahlédnout do jídelního lístku místní restaurace, přečíst si zápisy ze schůze potravinového odboje či seznámit se s obsahem jednání.
Poslední rok na naší planetě
Vše na první pohled vypadá jako dnes. Přesně do té chvíle, než se začne zelenina i jídlo hlásit o svá práva a usilovat o vybudování vlastního funkčního světa bez lidí, kterému ambiciózně chce vládnout Don Baklažán. Před tím se ještě v několika povídkách odehrají různé pozoruhodné děje, pes odletí před svým zabedněným páníčkem, „zamyslíme“ se nad životem z různých úhlů a pak už jde do tuhého.
Potraviny chtějí důstojnější zacházení. Jak to víme? Vypravěč jim dává na mnoha místech prostor k tomu, aby se vypovídaly či vypsaly ze svých bolestí a frustrací a ukázaly, co jsou doopravdy zač. Ukazují nám, co jim člověk způsobil svou nenažraností, násilným porcováním a bolestivou tepelnou úpravou. „Musím to napsat, přestože riskují zanícení již tak dost mokvavých ran. Jde mi z toho mráz po řapíku, ale nemůžu mlčet! Hlavouni neustále opakují, že je potřeba jíst zeleninu. já ale říkám dost!“ píše si Celer ve svém deníku. Vypravěč však nedal jídlu nadrozměrná těla či nadpřirozené schopnosti, snad kromě schopnosti myslet a učit se od lidí, která je až děsivě obdivuhodná.
Chutně o nechutnostech
Výrazným jazykovým prostředkem jsou aktualizace různých ustálených spojení, hesel, názvů známých z prostředí kultury atd. Jiný svět zkrátka vyžaduje aktualizace svého druhu. Jazyk díla dále nešetří expresivitou, aliterací, novotvary či zvukomalebností tohto typu: „solipsistické soli pochybností“ nebo „a mé oko, co je jako Orinoko“. V textu se nejednou objevují chytře rozpracované metafory, které se mnohdy stávají přímou součástí děje, postavy se vznášejí, rozprskávájí nebo se rozplývají. Přírodní zákony mají prostě smůlu.
Autor dovede nenudit, své pseudofilozofické pasáže rozhodně nenafukuje do dýňových rozměrů. Humor černý i jiných barev neodlétá za hranice. Má cit pro budování dramatických situací, seká je jako cibuli, přesně a na jemno. Stejně tak dobře dovede chutně vyprávět o věcech nekonvečních či dokonce nechutných. Povídky díky dobře vybudovaným pointám fungují i samostatně. Sám Marek Blažíček se do knihy v poslední třetině zasazuje a stává se součástí vlastní fikční hry.
Konec konců
Jaká je to tedy zkáza, kterou celou dobu při vzhlížíme pozorujeme? V průběhu čtení trávíme občas chvíle nad úvahami o životě, jindy tu trapnou chvíli, kdy máme platit v předraženém bordelu s nekalými prodejními praktikami, krájíme zeleninu, posloucháme nářky, pracujeme a vaříme, zatímco potraviny se nás chystají zničit hladověním. Mezitím potkáváme mimozemšťany, nymfy či entity vzdalující se svému původnímu fungování. Nacházíme se za jakousi hranou reality. Konec přijde, ačkoliv k němu dojde překvapivým způsobem. Nezbývá než to přijmout, ideálně už někde v průběhu puknout smíchy, nebo si před jídlem důkladně uříznout ruce. Kniha je to zkrátka těžko stravitelná jako nedělní oběd u babičky, přesto ji lze číst s lehkostí, díky autorovu vypravěčskému a jazykovému umu.
Autorka: Kristýna Svidroňová