Často se v hodinách literatury mluví o knihách, které měly problematické přijetí veřejnosti. O knihách, které tak popuzovaly čtenáře i kritiky a jejich samotný vkus, že byly dokonce zakázány. Mezi nejznámější příklady můžeme zařadit Příběh oka od George Bataille, Lolitu od Nabokova, beatnické knihy jako Na cestě nebo Kvílení či cokoli od prokletých básníků. Dokonce i Máj dokázal vzbudit kontroverzi u tehdejších „vlastenců“
v čele s J. K. Tylem – ostatně vzpomeňme na jeho nepříliš povedenou novelu Rozervanec, kterou zasvětil kritice samotného Máchy.

Všichni tak nějak předpokládáme, že takové pozdvižení se už minimálně v literárním světě nemůže stát. Jistě, u filmů možná, tam se občas protesty kvůli násilí či sexu zjeví, ale u knih ne – vždyť jich zas tolik lidí dnes ani nečte. Přesto se to stalo u knihy Taipei od Tao Lina. Pochopitelně v uzavřenější literární komunitě, ale pořád je to fascinující, že i dnes, kdy už,  jak se často říká, „bylo vše napsáno“, může někdo přijít s textem, který čtenáře tak vytočí.

Nehrozilo samozřejmě, že by snad knihu zakázali, ale hrozilo, že by zakázali samotného Tao Lina. Kdo je tento mladý Američan, který si dovoluje měnit zavedená literární pravidla? Tao Lin tou dobou nebyl v literární komunitě žádný nováček. Už jeho novela Richard Yates, která autobiograficky a explicitně skrz emaily a úryvky z chatových konverzací pojednávala o jeho vztahu s šestnáctiletou dívkou, vzbudila kontroverzi. Ale Taipei byl Linův první opravdu zásadní zářez do jinak chráněného světa „velkých knih“ a byl okamžitou senzací, která se zároveň stala ihned terčem mnohých nenávistných komentářů a kritik. Ne pro to, že by snad otevíral nutně kontroverzní témata, nebo se vymezoval zásadně vůči establishmentu. Ale proto, že jeho postavy byly netečné ke světu. Ale hlavně zcela ponořené v internetu.

Literatura je samozřejmě médium s proklatě dlouhou tradicí, díky čemuž je ve své podstatě natolik „vážné“ a inertní s novými podněty, že se často uzavírá novým tématům, protože se zdají pro její formu příliš banální. Žijeme ve světě, ve kterém trávíme polovinu svého času u displeje telefonu, ale přesto se budeme při čtení knih tvářit, že tomu tak není. Je to vysvětlitelné třeba tím, že zápletka většiny velkých a zásadních knih by se s přítomností messengeru vyřešila během prvních pěti stran – stačilo by napsat a domluvit se na místě setkání, a k tomu přihodit nějaké emoji 😏. Ale v případě tzv. „bez-dějových“ (či chcete-li non-epických) knih převažuje snaha opomíjet současné moderní technologie, protože zkrátka a dobře nejsou estetické – jakoby se nám to nehodilo na ty krásné tištěné stránky, kde můžeme přičichnout k inkoustu a vážit si jejich starosvětskosti.

Skupina mladých autorů většinou pocházejících z Bostonu se ale s tímto přístupem snažila bojovat, aby se knihy stávaly současnější, aby tzv. šli s proudem našeho času a nesnažili se z něj oddělit. Říkalo se tomu hnutí „Alt-Lit“ a dnes už se v podstatě rozpadlo, ale její autoři žijí a tvoří dál. Píšou takovou poezii a literaturu, v kterých se internet stává jejich přímou součástí. Pro tento typ psaní je také důležitá určitá netečnost a odstup, která vychází ze stylu, kterým si píšeme zprávy nebo statusy na Facebooku. Důležitá jsou fakta a pocity, které se ale nijak neromantizují – prostě jsou. Postavy těchto autorů životem spíš proplouvají a nechávají ho na sebe působit. Často pod vlivem nejrůznějších předpisových a farmaceutických drog, což mají společné se současným smutným xanaxovým rapem. A u toho se často dívají do displejů svých telefonů a počítačů. Nezapomeňme, že i v našich luzích a hájích se vyskytují esteticky působivá díla, která se motivizováním a tematizováním fenoménu, jakým je internet, nevyhýbají. Z novějších děl se jedná např. o Možnosti milostného románu Jana Němce či Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský od Davida Zábranského.

Dřevem vykládaná kavárna, nejnovější „mečíř“ a Iphone – tak ordinérní výjev, tak proč nejsme jeho svědky i na stránkách knih?

Této stylistice se občas posměšně přezdívá „psaní s Aspergerovým syndromem“ nebo „literární autismus“. Je to určitá disociace od okolních vjemů a kontextů, které se kolem hlavní postavy jaksi dějí, ale ona s nimi nenakládá dle tradičních psychologických norem, ale spíš s jakýmsi pozorovatelským úhlem pohledu, který zkoumá. A rozhodně ne přímo interaguje. Pocit, který by se dal shrnout jako jakési „já vs. všechno ostatní, resp. já vs. všichni ostatní“ je v dílech jako Taipei zcela přítomný. Než se tomu ale smát dává mnohem větší smysl zamyslet se nad tím, proč a z jakých konkrétních důvodů si tito současní autoři vybírají takovou optiku.

Dám zde ukázku jedné básně Tao Lina z jeho blogu z roku 2008 pod názvem „i did nothing today and i wanted a lot“, kterou jsem si dovolil přeložit:

„dnešek byl nudný protože jsem měl velký seznam věcí které jsem chtěl a nemám
ty jsi byla na seznamu
byl na něm i vysavač
chtěl jsem se cítit ospale a šťastně a pohodlně
chtěl jsem zůstat znuděný s uchem na polštáři a chtít věci“

Zásadní pro autory Alt-Litu je krom jiného také absence interpunkce a často špatná gramatika, která má připomínat komunikaci na internetu. Samozřejmě do toho také patří psaní blogů, tweetů, statusů, postování fotek na Instagramu a vůbec silná sebeprezentace na síti, kde autoři přirozeně propagují svou práci, kterou si pak často vydávají na vlastní náklady. Alt-Lit tu nechci prezentovat jako ideální přístup k tomu, jak virtuální světy dostávat do současné literatury, ale spíš jako projekt a experiment, který měl svou expirační dobu a slouží v tomto textu jako exemplář toho, jak se to dá dělat. Nejlepší autoři Alt-Litu ostatně z tohoto hnutí vystoupili a dnes de facto neexistuje. Pro Alt-Lit je totiž příznačná určitá banalita a popis naprosto všedních situací bez jakéhokoliv přesahu. Příkladem budiž napůl tweet, napůl báseň: „Dnes napíšu báseň o tom, jak si při pohledu na sprchový gel vždy vzpomenu na smrt – mohlo by to být skvělé nebo příšerné.“ Což nakonec právě již zmíněný Tao Lin překonal, a i proto je dnes nadále literární celebritou. Ale pionýrství v pokrývání naší internetové reality v literárním textu jim patří. A jako všichni novátoři to samozřejmě autoři alt-litu přeháněli, abychom se z jejich extrému mohli poučit a vzít si z něj jen to nejlepší.

Americký spisovatel Tao Lin

Než se dostanu k Taipei, který je nakonec nejlepší ukázkou, jak se to dá dnes dělat, chci připomenout ještě autorku Marii Calloway, která v roce 2013 vydala knihu What purpose did i serve in your life?. Tu proslavila povídka Adrien Brody, publikovaná mimochodem na Linově blogu, která okamžitě způsobila kontroverzi. V této povídce Calloway popisuje svůj dvoudenní románek se starším mužem, kterému říká Adrien Brody – ve skutečnosti je to samozřejmě pseudonym pro nejmenovaného spisovatele. Obecně je používání jmen celebrit v Alt-Litu obvyklé, např. v Richardu Yatesovi se hlavní postavy bez jakéhokoliv odůvodnění jmenují podle dětských hvězd, Dakota Fanning a Haley Joel Osment. Význam možná tkví v dnešní všudypřítomné pop-kultuře a vlastně vždy přítomnému „kultu celebrit“, se kterými se srovnáváme. V této povídce Calloway explicitně popisuje svou sexualitu a pocity zmatení, s kterými se potýká jako dvacetiletá dívka.

„Snaží se definovat skrz jiné lidi a na nějaké hlubší rovině se s nimi spojit, protože její každodenní online existence je povrchní a prázdná.“

Onoho Adriena Brodyho navíc kontaktuje z obdivu na internetu a píše mu maily, ve kterých mu dává zcela jasně najevo, že s ním chce spát. Prozkoumává témata moci starších mužů s autoritou nad ženami, ale zároveň nikoho z ničeho neobviňuje a dokonce popisuje, jak je ona sama iniciátorkou jejich románku a jak se dobrovolně této moci podrobuje, což je jeden z důvodů, proč byla povídka svého času kontroverzní a bylo o ní napsáno stovky článků. V jedné pasáží např. píše, resp. v dialogu říká: „Posledního muže, se kterým jsem spala, jsem praštila taky. Byla jsem smutná z toho, že se mnou nechce doopravdy chodit. Teď je to úplně stejné. To, že jsem tě praštila, mě nijak neutěšilo a ani to nic nezměnilo. Nemůžu ti zabránit v tom, abys odešel pryč.“

Marie Calloway vyhlíží svého Pianistu (if you know what I mean)

Pro psaní Calloway je příznačná otevřenost a jednoduchost. Odstavce jsou krátké a věty úsečné. Nepoužívá moc přídavných jmen ani zdlouhavých popisů okolí: „Jednoho dne někoho poznáš a budete se opravdu cítit spolu. Jenom to nebudu já,“ řekne Calloway její Adrien Brody. „Bylo to od něj hezké a chtěla jsem tomu věřit, ale věděla jsem, že to nemůže vědět a že to řekl jenom proto, že to bylo to, co měl v tu chvíli říct.“ Jako autorka je introspektivní, ale nehloubá v rozvedených myšlenkách, spíš jsou to jednoznačné a otevřené city, které se kupí na sebe a tvoří nakonec po přečtení z textu silný zážitek, který nutí čtenáře zpětně přemýšlet o tom, co to vlastně četl a jak se u toho měl cítit.

Je to určitý druh imprese, ale po dočtení to působí jako esej, protože klade hodně filozofických otázek. Calloway přechází v textu intuitivně z SMSek a chatových konverzací do reálných dialogů a zpátky, jako by mezi tím nebyl rozdíl. Protože možná není. Dnes je stejně přirozené, jako si povídat, si psát po internetu, nebo spolu mluvit přes webkameru. Stejně tak je ale pro její povídku i její celou knihu zásadní to, že autorka hledá v dopředu odsouzených a krátkých vztazích nějaký význam. Snaží se definovat skrz jiné lidi a na nějaké hlubší rovině se s nimi spojit, protože její každodenní online existence je povrchní a prázdná. Ale nakonec se i její vztahy stávají takovými, což vede k začarovanému kruhu smutku, z kterého se jí daří vybočit jen skrz sex. Ten je často bez lásky, ale alespoň cítí něco – je to sice pouze fyzické, ale zato je to skutečné.

„Drogy se berou proto, aby zkušenosti na cestě byly otevřenější a bez úzkostí. Jsou zbraní proti pocitům odcizení a disociace od okolního světa. A především lidí v něm.“

Propojování reality s virtualitou je nejlépe provedeno v již zmiňovaném opusu magnum Alt-Litu, tedy v Taipei od Tao Lina. Pojednává o mladém a úspěšném spisovateli Paulovi, kterému má brzy vyjít nová kniha. Paul se chystá na turné, kde z ní má veřejně číst. Mezitím se ale nudí a rozpadá se mu jeden vztah a navazuje nový přes internet. V mezičase se dál hodně nudí, bere různé drogy a cestuje po Americe včetně povinné opilé svatby v Las Vegas, až nakonec skončí v Tchaj-peji, odkud pochází jeho rodina. V zásadě to zní jako zmodernizované Na cestě, resp. jako námět na novelu, který má v podstatě každý středoškolák, který je zrovna v té fázi života, kdy je posedlý Kerouacem a beat generation. Taipei se ale vzpírá takovým očekáváním. Nic v něm nekřičí extází nebo hédonistickým nadšením pro život, jako tomu je v beatnických knížkách. Hlavní postavy berou především prášky na předpis – a to hlavně aderall a ritalin, který jim má pomoct k produktivitě, potažmo xanax na utlumení či později kokain na další aktivitu. Jejich braní drog není spontánní a zábavné, ale promyšlené, skoro až systematické. Umožňuje jim existovat a cítit v rozumných mezích, ve kterých jim svět okolo neubližuje.

Taipei je ale především novela o realitě a „realitě“. A hlavně o překrývání těchto dvou rovin – virtuality a skutečnosti, střízlivosti a vlivu drog. K překrývání dochází díky tomu, že si postavy ani nejsou sami jisté, kde mezi tím leží hranice a jestli vůbec nějaká existuje, protože se už nedokážou rozhodnout, co je skutečnější. Není dotyk na displeji mého telefonu nakonec reálnější než tvůj polibek?  Zachází to do té míry, kdy se hlavní hrdinové často těší na okamžiky, kdy jsou bez sebe, aby si mohli psát zprávy, což je jejich přirozenější způsob komunikace. Říct si: „Pojďme se natočit, jak spolu mluvíme o našem vztahu“, je nakonec snadnější než o něm mluvit bez rozptýlení. Technologie jsou v textu všudypřítomné – neustále se textuje, mailuje a chatuje. Fotky se fotí proto, aby se mohly nahrát na online profily. A drogy se berou proto, aby zkušenosti na cestě byly otevřenější a bez úzkostí. Jsou zbraní proti pocitům odcizení a disociace od okolního světa. A především lidí v něm.

Grafiti od umělce vystupujícího pod pseudonymem Jupiterfab v kanadském St. Catharine 

Taipei se nakonec ukáže být knihou, která podrobně zkoumá to, jak těžké je se skutečně k někomu přiblížit a porozumět si na hlubší rovině. Jak jsou si lidi daleko a nejde to přirozeně překonat. A jak k tomu dnes můžou pomoct nejrůznější umělé prostředky (ať už jsou to předpisové prášky nebo internet). Kdybychom chtěli zabrousit do politiky, kapitalismus je zde sám o sobě nepřítomnou ale ovlivňující entitou, která žene hrdiny do pohybu. A úzkost a tlak na to, být někým a nějak se prezentovat jako zajímavá osobnost, je nutí dál zažívat věci, kterým by se jinak nevystavily. A tvoří děj knihy, která by jinak byla prázdná – o prázdných lidech a jejich prázdném civění do displejů. Tao Lin ale nikdy nemoralizuje. Je to čistá observace s občasnou introspekcí. O to víc je to ale působivé.

Zní to bezvýchodně, ale proto je dobré zmínit, že od té doby Tao napsal také populárně naučnou knihu o psychedelických drogách vycházející z učení Terrence McKenna. A snaží se najít šťastný život mimo to, co žil a o čem psal předtím. Jeho nedávný tweet ze začátku tohoto roku v tradici Alt-Litu použiju jako dovětek k Taipei a možné východisko, jak z toho všeho vyjít s nadějí: „Včera v noci jsem si v posteli napsal seznam věcí, ve kterých můžeme být ambiciózní a které zároveň neobsahují touhu po moci ani vlivu: vztahy, hry bez vítězů nebo výher, vyproštění se z hierarchie, partnerství, přijímaní smrti, minimalizování lží/klamu, rezonance s přírodou, porozumění, vnitřní uznání, novost, celistvost, unikátnost, sebe-léčení, zdraví, stabilita, péče o ostatní.“

Adrien Brody od Marie Calloway k přečtení online

Básně Tao Lina k přečtení online

Ukázka z knihy Taipei

Literatura se vždycky snažila ohledávat skutečnost a najít v ní hlubší význam, nebo alespoň upozornit na její zásadní témata. Dnešek je ale definovaný dvojitou skutečností, která nutně není vypolarizovaná – není to tak, že by byl jakýsi internet, a pak naše skutečnost. Internet je totiž dnes už zcela součástí skutečnosti. Neexistují vedle sebe, ale v sobě. A nejlepší knihy dneška, která nám mají co říct, to reflektují.

Autor: Jan Jindřich Karásek