Jak znepokojující může být strnulý obraz? Znovu otevřená výstava belgického umělce Michaëla Borremanse pojmenovaná jednoduše The Duck přináší do Rudolfina zdánlivě obyčejné výjevy z poklidného života, které ale po chvíli v detailech začnou znepokojovat. V čem spočívá Borremansova síla a proč je největší strach ukryt v klidu samotném?

„Lidská svoboda se zdá v případě jeho obrazů jako pouhá idea, o které můžeme přemýšlet, ale rozhodně ne jí věřit.“

Na velkém prostoru galerie Rudolfinum se nachází asi jen třicítka obrazu belgického umělce Michaëla Borremanse. Dává to smysl, protože i jeho díla samotná jsou svým způsobem minimalistická. Vyobrazuje na nich povětšinou jen jednu postavu zachycenou v prázdném prostoru. Jeho styl není okázalý. Pracuje s jednoduchým světlem a znepokojivou atmosférou, která je více než u jakéhokoli jiného umělce tvořena samotnou nehybností jeho výjevů. Samozřejmě že každý obraz je ve své podstatě nehybný. Ale Borremansovy postavy už z dálky působí jaksi nesvéprávně. Odkázané pouze na své okolí. A nemožnost s nimi jakkoli interagovat působí o to víc děsivě. Protože pokud jsou odkázané na druhé a my jsme ti druzí, stejně jim nemůžeme pomoct. A kdo to tedy udělá, když ne my? Budou navždy uzavřené ve vlastním, orámovaném trápení?

Michaël Borremans

Jedná se totiž často o figury, které už od prvního pohledu působí smutně. Pozorovatel si nemůže pomoct a někde v obrazu cítí přítomnost násilí, které není prvoplánové ani viditelné, ale je pocitově nevyhnutelné, nebo už proběhlo a my sledujeme jeho dopady na ty, kterým ublížilo. Borremans si ale vždy udržuje jakýsi až akademický odstup a jeho často zmiňovaná inspirace starými vlámskými mistry je zde zjevná. Nesnaží se v recipientovi vyvolat šok a zděšení, které jsou tak typické pro díla protkaná nepříjemností. Dělá přesný opak. Vytváří dokonalou iluzi klidu a bezčasovosti. Jeho obrazy nehýří barvami, ale jsou spíše fotografické. Styl malby taktéž není při bližším pohledu přímo hyperrealistický, ale má svou strukturu – části, kdy jsou vidět tahy štětcem, nicméně zdálky působí zcela přirozeně. Jako bychom byli výjevům přímými svědky. V čem tedy spočívá ono znepokojení?

„To, co je na nich děsivé, není onen akt samotný, ale lidská pasivita.“

Právě v jeho odstupu a klidu. Lidská svoboda se zdá v případě jeho obrazů jako pouhá idea, o které můžeme přemýšlet, ale rozhodně ne jí věřit. Jeho postavy jsou spíše figuríny v obchodě nebo loutky, které čekají, až s nimi někdo začne hýbat. Lidskost je zde ukázána jako zranitelnost, která ale nemá řešení, protože je vždy na všechno sama. Jeho hrdinové (či spíše povětšinou hrdinky) jsou na plátnech osamocené a otáčí se proti divákům na druhou stranu. Borremansovy postavy tak neexistují pro sebe samé, ale pouze pro oko diváka – nemají nic na práci, ani nic viditelně neprožívají, vše je na nás a naší interpretaci – jsou zbaveni vlastního teritoria.

Rudolfinum, 2020

Borremans pracuje i s jinými médii. A to vidíme i v prostorách Rudolfina, konkrétně hned v prvním sálu. Zde můžeme pozorovat jeho hru s videem a filmem. Na plátně pozorujeme výjev promítaný z hlučného projektoru, kde několik černošských postav sedí ve tmě a prožívají příchod světla a jeho střídavý odchod. Nic jiného se neděje a nic jiného se dít ani nemusí. Borremans je mistr čekání. Všechna jeho vystavená díla ukazují jakousi pasivitu a vyčkávání na něco, co se vlastně nikdy nestane.

V rozhovoru pro magazín Appolo ale zmiňuje, že se nakonec vždy vrací k formě malby. Plátno je pro něj totiž prostor sám o sobě, kde může vytvářet zcela separované světy od toho našeho. A skutečně tak působí. Jako uzavřená místa, do kterých máme na chvíli šanci nahlédnout, ale rozhodně ne do nich zasáhnout. Jako by říkal, že nikdo tu šanci nemá a ani nemůže mít. Násilí v jeho dílech není přítomné jen díky krkům staženým lany a rukami křečovitě skrytými za zády, ani díky všem perverzně působícím maskám, ale právě a jen kvůli nehybnosti a klidu, který vyzařuje ze všech výjevů. To, co je na nich děsivé, není onen akt samotný, ale lidská pasivita, která ho bez odmlouvání dovoluje. To samé můžeme pozorovat na jeho obrazech s rostlinami – ty působí na první pohled pasivně a mírumilovně, ale pod zemí dochází k prorůstání, zapouštění kořenů, k proplétání. Pod povrchem dochází k násilí.

Borremans se v tom samém rozhovoru vymezuje vůči náboženství, ačkoli byl sám vychován jako katolík. I přesto ve všech jeho obrazech cítíme přítomnost čehosi většího, než je člověk sám. V každé figuře, kterou maluje, je totiž někde přítomný bůh, který ji ovládá. A tím může být i samotná lidská psychika. Je těžké vyhnout se religiózní interpretaci, když jsou jeho postavy tak odevzdané. Jako by skutečně čekaly na nějaký zásah shůry.

„Nechává zcela na nás, jak se s vyobrazeným násilím vyrovnáme.“

Jeho figury proto působí stejně, jako když se díváme na sebe samé. S pocitem, že toho se sebou můžeme tolik udělat, ale nevíme jak. Borremansovy obrazy jsou svým způsobem zrcadla, ve kterých se však jako diváci nepoznáváme. Empatie se s nimi těžko navazuje, protože sami sebe vnímáme jako bojující individua, která navíc nějakým způsobem neustále interagují se světem. Ale z dálky působíme všichni stejně – jako rigidní figury. Malíř záměrně zachycuje své hrdiny zcela odcizeně, v jeho technice není nic okázalého ani stylizovaného.

Rudolfinum, 2020

Autor se vymezuje také vůči fotografii, které se věnoval dříve (a to velmi dlouho), než se pustil v 90. letech do malby. Mluví o odvážných tazích, které ve fotce dělat nejde. Navzdory tomu ale jeho tvůrčí proces nejdřív obsahuje fotografování objektů a až poté podle pořízených snímků svá plátna maluje. A je to poznat. V dobrém slova smyslu. Dá se totiž říct, že pokud vlastní fotografii určité osoby, může s ní pak ve svém obraze udělat naprosto cokoli, co si zamane. Jeho obrazy tak částečně mluví o moci, kterou nad vizuálním vlastnictvím máme.

Podobně jako ve filmech Michaela Hanekeho právě onen Borremansův emocionální odstup dovoluje, aby si divák pocítil opravdový lidský hnus. Když ve Funny Games sledujeme brutální násilí páchané na bohaté rodině v jejich sídle, většinou k tomu nedochází v explicitních detailech, ale z dálky a bez jakýchkoli subjektivních pohybů kamery. Tento přístup došel ke svému vyústění v zatím posledním Hanekeho filmu „Happy End“, kde nejnásilnější scénu sledujeme z dálky bezpečnostní kamery. A v tom je právě vtahující a nepříjemná. Čím dále jsme, tím silnější a nutkavější je to pocit. Tvůrce divákovi svůj náhled na věc nenutí. Nechává totiž zcela na nás, jak se s vyobrazeným násilím vyrovnáme. A to je kolikrát to nejtěžší. Neseme totiž na sobě tíhu interpretace něčeho, co je nám samotným nepříjemné.

Nejde vidět paralely s Borremansem, který o tom dokonce mluví napřímo ve všech rozhovorech. Sám tvrdí, že jeho obrazy nemají jasný význam. Skoro se z jeho slov zdá, že je maluje v jakémsi uzavřeném prostoru vlastní mysli, kam vnější interpretace nepatří. Ale při pohledu na jeho díla v galerii Rudolfinum se nejde vyhnout jedné, zcela jednoznačné myšlence – jsou krásná, ale stejnou měrou znepokojivá. A i když působí co nejvíc vzdálená od pocitů a lidství, jsou právě ve své dvojznačnosti

Autor: Jan Jindřich Karásek