Od popu po zapadlé kousky, které ještě čekají na objevení. Léto se pomalu blíží ke konci, ale pořád je ještě čas si při povalování u vody dopřát roztančené bangery, nebo si taky příjemně melancholicky poplakat v rohu neklimatizovaného kanclu. Pokud máte open office, vždycky je možnost schovat se na toaletách. Nebo taky dát výpověď…

Myslím, že nejsem zdaleka sám, pro koho byl tento rok tím zdaleka nejpodivnějším a nejnáročnějším za dlouhou dobu. Možná snad vůbec. Začalo to spekulacemi o třetí světové, které byly více o memes než o reálných faktech… Ale vlastně bych se nedivil, když by se další světová válka vyhlásila prostřednictvím meme. Dále jsme si zažili požáry v Austrálii, reálné snímky možných mimozemských těles americké armády a samozřejmě také celosvětovou pandemii a následnou karanténu. Léto nám pak přineslo další odpornou policejní brutalitu a americké protesty Black Lives Matter, které představovaly jedny z nejmasivnějších protisystémových akcí na celém světě. Kdyby v tuto chvíli došlo k odhalení, že pyramidy opravdu postavili mimozemšťané a George Bush stojí za 11. zářím, asi by se asi málokdo divil. Vlastně by rovnou mohlo dojít k zombie apokalypse a nikdo by ani nemrknul. Spíš by to vypadalo jako logické vyústění všech předešlých událostí.

Zároveň ale pořád – jako vždy každý pátek – vycházela nová a zajímavá hudba, která pro mnohé včetně mě byla únikem od nepříjemné reality. Vyšly ale také desky, které na celosvětovou politickou situaci naopak ještě o to víc upozorňovaly a rozhodně se se skutečností nemazlily. Naopak z ní vytřískaly co nejvíc. Vyšla hudba osobní, angažovaná, intimní, expresivní, posmutnělá, zábavná, introvertní i radikální. Snažil jsem se toho naposlouchat co nejvíc, ale zdaleka jsem neslyšel vše, takže následující seznam je pochopitelně dost individuální, a tím pádem také dost omezený. Ale pevně věřím, že každá z následující desek by neměla uniknout vašim uším.

King Krule – Man Alive

Zrzavý melancholik se vrátil po třech letech se svým nejkratší albem. A přestože má malé dítě a usadil se, nahrál svoji nejagresivnější desku, která východiska ze smutku nachází ve vzteku a hlučných kytarových kompozicích. Nebo možná právě proto. Sám ji mám spojenou s týdenním pobytem na filmovém Berlinale, kde jsem si ji dával každý den v pět ráno v autobuse. Projížděl jsem obrovskou metropolí zahalenou tmou, a do toho se do mých ospalých očí draly pouliční světla a neony. Čekání na lístky na filmy totiž vyžadovalo každý den stát ve frontě minimálně tři hodiny před otevřením pokladen. Podobné zážitky mohu jenom doporučit. Tma a otupělý stav mysli Krulově hudbě prospívají jak máloco. Výborná neotesaná produkce, která je pochopitelně mnohem víc promyšlená, než na sobě dává znát, radikální zuřivé texty doplněné o jemnou vybrnkávanou melancholii a polorozpadlé saxofony dávají Man Alive specifickou a nenapodobitelnou atmosféru.

 The Weeknd – After Hours

A u zábavných melancholiků ještě chvíli zůstaneme. Naprosto ohromující deska kanadského Weeknda je zatím tím nejlepším a nejvytříbenějším, co kdy vydal. A přestože se někdo při zmínění jeho jména může ošívat, že se jedná o komerční pop, „pozérské“ postoje volající po undergroundu nejsou vítané. Pop zažívá poslední roky své zářné období a v mainstreamu vychází čím dál víc zajímavých a neotřelých kusů hudby. After Hours esteticky vychází především z tanečních osmdesátek, ale zároveň jejich hudební postupy obohacuje a posouvá. V rovině textové se vytrácí hédonismus a nikdy nekončící párty už nejsou ničím radostným – jedná se pouhopouhý únik z nevyhnutelné samoty. Weeknd na desce zároveň pracuje i se syntezátorovými plochami, jemnými tlumenými rytmy a se svým čistým hlasem jako jakýmsi průvodcem elektronických instrumentů. A navíc u toho zůstává čistě zábavným a chytlavým. Jeho svět sice není veselý, ale jeho hudební pojetí tohoto náhledu je pořád plné tanečních bangerů a za každým smutkem se u něj občas na chvíli vyjeví naděje, že ten zpackaný vztah se přece dá ještě napravit. Nebo aspoň navzdory jemu ještě dál tancovat a hledat další.

Destroyer – Have We Met

U elektronické hudby ještě chvíli zůstaneme, ale na mnohem komornější ploše. Jeden ze současných nejlepších textařů a písničkářů, Dan Bejar, totiž letos vydal desku, kterou bych se nebál označit za dokonalou. Nic nechybí, nic nepřebývá. Syntezátorové podkresy, jemně taneční beaty, občasné výpady kytary a Bejarovo fenomenální psaní z Have We Met dělá muzikantský vrchol, který neustále překvapuje, dojímá, rozesmává, nutí k zamyšlení i k tanci. Je v tom všechno. Děsně podceňovaná záležitost, ke které se neustále vracím a nikdy mě nezklame. Potkali jsme se už? Pokud jste tohle album ještě nepotkali, je dobrý čas to napravit.

Mac Miller – Circles

Circles vyšlo ihned ze začátku roku a hned vedle fenomenálního alba Iowa Dream Arthura Russella, o kterém jsem už rozněžněně psal na Artu, je důkazem, že posmrtná alba můžou a mají smysl, když se udělají opravdu poctivě. Circles vyšly v jednom z mých vůbec nejtěžších období v životě, kdy jsem pořád jenom hledal a nenacházel, ale právě díky této fenomenální rapové a písničkové nádheře se to celé dalo přežít. Posmutnělá melancholická věc, která nachází v příjemných melodiích naději na lepší zítřky. Boj se závislostí, která ale tak nějak ne a ne odejít, zlomená srdce, deprese hned od rána a k tomu absence motivace cokoli dělat. A dělat to stejně navzdory tomu! Krásná deska, která je nakonec jednou z Macových nejlepších a hlavně nejnadějnějších. Rest in piece, byl jsi a budeš nadále důležitý. Don’t you put any more stress on yourself it’s one day at a time.

MIKE – Weight of the World

A u rapu ještě chvíli zůstaneme. Tentokrát se přesuneme od celebrit prvního řádu k nezávislým maestrům, co ještě čekají na objevení. MIKE nahrál už druhou desku o své zesnulé mámě, ale tematicky je mnohem otevřenější a krom zármutku hledá také nová východiska a nechybí nečekané a netradiční rapové beaty. Váha světa je lyricky vynikající deska – neskutečně variabilní a produkčně vynalézavá, jež v současném rapu nemá obdoby, i když se nabízí srovnání se Some Rap Songs od Earla Sweatshirta, co tu má taky featuring. Sampluje se tu starý japonský pop, skáče se od žánru k žánru a polovina tracků zní jak nahraná na starou Nokiu přehrávaná na předpotopní rádio. Je v tom však zejména neodbytný pocit, že to prostě muselo vzniknout a že je to hlavně zábava – i když jádro desky tvoří melancholie. Zkrátka příjemné překvapení a jedna z mála věcí, ke kterým se nonstop vracím.

Moses Sumney – græ

Přiznám se, že mi zde dochází slova. Deska, která mě absolutně dostala do kolen a každý další poslech je čím dál intenzivnější. A hlavně vědomí, že si ji musím poslechnout ještě několikanásobně víckrát, abych o ní byl připravený srozumitelně mluvit. Ale ve zkratce – græ je fenomenální R&B, které stojí na nádherném hlasu Mosese a na dokonalé produkci. A když se k tomu proposloucháte, taky na bolestných a silných textech, které se nebojí trochy toho patosu, aby vyvolaly neironické dojetí. Nevím, jak moc to vychází z mých pocitů z doby, kdy to vyšlo, ale máloco mi letos dalo tolik jako toto album. You love dancing with me or you just love dancing? O téhle desce si asi napíšu jednoho dne esej. Přijde na to čas. Hey, after all these years, I’m still here, Fingers outstretched, With your imprint in my bed, A pit so big I lay on the edge…

Taylor Swift – Folklore

 No jo, no joke, Taylor letos udělala krásný album a já nemám důvod to nepřiznat. Konceptuálně navržená deska o milostném trojúhelníku mladých lidí z textů žijících spíš někde na venkově – jak už nabádá i sám název. Celý tohle intelektualizování tady však vůbec nedává smysl. Je to pořád pop, ale dojemný, kytarový a textově sakra silný. Ocenil bych tam nějaké víc experimentálnější pasáže, když už se Swift pouští za hranice komerce, ale vlastně je mi to fakt jedno, protože mě to upřímně sebralo a vracím se k tomu pravidelně. Singl s Bon Iverem považuju za jednu z letošních nejsilnějších věcí. Lidi budou mít kecy, ale otevřete se tomu na celou hodinu stopáže. Nemůžete odejít bez emočního dopadu.

R.A.P. Ferreira – Purple Moonlight Pages

Nejlepší rap tohoto roku so far nakonec stejně udělal akademický inťouš známý dřív jako Milo, který po letech změnil jméno. Ale ano, dává to smysl – sice jenom trochu, protože pořád používá svoje nabušené filozofické, hloubavé a pop-kulturní reference doplněné o vlastní pochyby o životě. Je to jeden z mála lidí, co dal Hegela do rapu a není to trapné. Sice pořád solí brutální pravdy o současném světě, ale tentokrát je konečně míň kazatelský a hlavně má za sebou dokonalou jazzovou produkci, která z Purple Mountain Pages dělá – hned po legendárním Kendrickově opusu – nejlepší jazz-rapové album posledních let. Move with ease and grace. What’s modern is plagued with hesitancy

Perfume Genius – Set My Heart on Fire Immediately

Dokonalý nezávislý pop pro zasvěcené. Letos máloco znělo tak promyšleně, vybroušeně a zároveň pořád silně a s přesahem. Deska o lásce, která nakonec není o lásce, ale o tom, jak s ní jako se samotným konceptem pracujeme. Klavírní symfonie, ale taky taneční kompozice o těle. O tom, jak k tělu přistupujeme, jak na něj zapomínáme a jak na něj zapomínat nesmíme. Chytrá věc postavená ne emocích. Oxymoron v tom pravém slova smyslu, ale stačí se zaposlouchat a dostává to smysl.

Phoebe Bridgers – Punisher

O Punisherovi jsem se už na stránkách Harakiri rozepsal, ale ve zkratce: jedna velká nádhera, která má úplné minimum slabých míst. Emoční sebevražda, která je ale paradoxně příjemná a v uších doznívá ještě další dny. Bridgers je lyrická čarodějka a její produkce je stejně tak magická. Subtilní, nevtíravé, velmi pomalé, ale stejně vás to svojí odstředivostí odpálí do vesmíru. Nevada současné generace, bez legrace.

BC Camplight – Shortly After Takeoff

Úplně zapomenutá a zapadlá věc, která sklidila nadšené ohlasy v UK, ale už po ní nikdo ani neštěkne. A pro mě pořád zdaleka nejlepší deska tohohle silného roku. Nic letos neznělo takhle. Skladby se v průběhu svého trvání několikrát zcela promění náladou i vyzněním. Texty jsou extrémně vtipné a zároveň stejnou měrou bolestné. O depresi, úzkostech a samotě s podtextem stand-up komedie. Což je příhodné, protože jedna skladba dokonce improvizovaným stand-upem začíná aby se změnila v totálně epickou hymnu všech, co pořád nějak hledají, kde je jejich místo na světě. Psal jsem o tom obsáhle na Artu, tady jenom řeknu, že nic lepšího letos nebylo a budu se hodně divit, pokud bude. Zjevení a apoštol emočního bizár. Těším se na cokoli dalšího, co pustí ven.

For the first half of this record I thought I had a real bad diseasse. Turns out I’m just mentally ill. So I called an attorney to get my affairs in orded. And he said you know I’m a personal injury lawyer. He asked me: Have you fallen? And I said: Boy, have I ever. I am hallucinating that my dead father is in the living room. Does that count as falling?

Autor: Jan Jindřich Karásek