V tomto podivném roce, který je ve skutečnosti jen nepovedeným klonem toho předešlého, mi nepřipadá nic příhodnějšího než napsat článek o nejlepších deskách ledna až začátkem března. Myslím, že nejsem sám, komu se po roce tohoto života v útrobách našich domácností – a venkovních procházkách v respirátorech nebo ve skafandru, když máte swag – zdá, že čas je jaksi relativní koncept a dny ubíhají bez toho, aby se daly jakkoli rozlišit. Já jsem například obědval snídani a od té doby zapomněl jíst až do půlnoci, kdy mi došlo, že bych měl možná začít jíst nějak pravidelně, když padám po cestě přes pokoj hladem k zemi. A to, když jsem si šel pro knihu, tedy pro krmivo všech mladých zvídavců!

I like to live dangerously

Přitom jsem se rozhodl, že začnu psát tento seriál o nejlepší hudbě vydané za uplynulý měsíc – a to už minulý měsíc. Jenže než jsem se nadál, jeden měsíc už uběhnul. Tento časoprostorový fuck-up tedy zapříčinil, že je březen a já píšu o lednových deskách. Je to se mnou prostě složité a to, že mám v pokoji hodiny, tomu vůbec nepomáhá, protože už přes půl roku jedou o hodinu pozadu. A když jedou o hodinu pozadu, tak já jedu o měsíc pozadu, to myslím, milý Watsone, dává dokonalý smysl.

Nápad na tuto epickou sérii, kterou vás od příštího článku začnu provádět pravidelně (a už opravdu načas, přísahám na své zpožděné hodiny), se zrodil v mé hlavě poté, co jsem se rozhodl, že znovu začnu každý týden poslouchat nové desky. Což bylo zvláštní rozhodnutí, protože minulý rok mi to nedělalo psychicky moc dobře, takhle se pořád honit za novými tituly. Nicméně I also like to live dangerously, a když se teď nemůžu vydat na moře, plavat se žraloky a šňupat metamfetamin se somálskými piráty, musím se spokojit s tím, že si budu do uší rvát nové a nové desky a občas si přitom dám pivečko. Co se dá dělat.

No a tak jsem si od začátku ledna každý pátek rozkliknul své neskromné internetové zdroje a jal se objevovat (s většími či menšími úspěchy), co pěkného nám svět hudby nabízí. A protože se můj sociální život pohybuje někde na škále mezi bodem mrazu a bodem těsně před táním. Věnoval jsem se tomu poměrně poctivě, abych zapomněl na to, že jsou to jenom písničky a nikdo si se mnou doopravdy nepovídá. Když si tenhle článek přečte víc jak dvacet lidí, tak je to oficiálně moje největší sociální interakce za poslední měsíc. Tak snad to za to bude stát. Tady jsou teda desky, se kterýma jsem si povídal v lednu zdaleka nejraději:

Robohands – Shapes

Začneme rovnou něčím beze slov, ať působím jako ještě větší blázen. Tohle krásné instrumentální album nadchne všechny fanoušky kytar, protože jich tu je hodně a zní skoro po celou dobu. Je to klidná, pohodová a v něčem hrozně neambiciózní nahrávka, která si nemá potřebu na nic hrát a její hlavní cíl je, abyste se s ní měli dobře. A to je milé, protože mít se dneska dobře je výsadou, kterou si nemůže každý dovolit. Ještě abychom se zlobili, že nám chce prostě někdo udělat hudbou radost. Zas se nemusíme pořád snažit nějak experimentovat a hledat nová environmentální východiska skrz ukřičené vokály na pozadí samplů kácení deštného pralesa. Tady ani žádné vokály nejsou, ale jsou tu příjemné saxofony, dokonale rytmické perkuse, jamující kytara a bezchybná basa. K práci v home-officu jak dělané, ale dá se u toho třeba taky pít Božkov s kolou a volat po Skypu. Obojí vyzkoušeno za vás.

Caroline Shaw – Narrow Sea

Teď si teda dáme tu ambicióznější hudbu, no. Caroline Shaw je americká violoncellistka, skladatelka a zpěvačka. Krom toho, že je na první poslech jasné, že fakt dobrá, taky dostala v roce 2013 za svou skladbu „Partita for 8 Voices“ Pulitzerovu cenu. Její nové album nazvané Rovné moře na rozsahu necelé půl hodiny sice vůbec nezní jako moře, ale zní snad skoro líp. Zpěv Shaw je až operní, což nemusí každému sedět, ale jakmile si zvyknete, nebudete schopní do úplného konce přestat poslouchat. Kompozičně je album spíše experimentální, přesto si troufám říct, že je přístupné pro kohokoli, kdo se mu otevře. Elektronické perkuse tomu všemu dodávají na neskutečné rytmice, sborové vokály zase na epičnosti a občasné syntezátory pak na atmosféře. Chápu, že poslouchat současnou vážnou hudbu v lockdownu nebude chtít každý, ale přísahám, že už dlouho nebyla tak zábavná jako tahle.

Moor Mother, billy woods – Brass

Teď budu trochu podvádět, protože Brass vyšlo na konci minulého roku, ale pouhý týden před začátkem 2021. Navíc je to taková síla, že by mě mrzelo to sem nedat. Experimentální rap na pomezí abstrakce a budování vlastní kosmické mytologie. Vytříská to z vás duši, ale pak vám ji to v nějakém extatickém okamžiku zase vrátí jaksi očištěnou a lepší. Je to agresivní a nekompromisní, ale tzv. in a good way. Po delší době mě v rapu právě v případě této nahrávky zajímaly zase texty, které se pohybují někde na hraně mezi surrealistickou poezií a výhružným dopisem. Atmosférou mi to připomnělo ty nejlepší, tzn. nejpodivnější skladby spirituálního jazzu. Nechybí ani víc popové skladby, které si jde pobrukovat, takže rozhodně nejen obskurní záležitost, ale celistvá a silná výpověď.

R.A.P. Ferreira – Bob’s Son 

Překvapivý release od jednoho z nejproduktivnějších rapperů pracujících ve skrytých vlnách amerického undergroundu. Vyšlo to hned začátkem roku, ale nějak se na to pozapomnělo, i když je to víc jak půlhodinový klenot, který stojí za vaši pozornost. Vychází to z humorně zamýšleného Abomunistického manifestu od Boba Kaufmana, beatnického afro-amerického básníka, který jej vydal v nakladatelství City Lights založeného nedávno zesnulým Lawrencem Ferlighettim. Navzdory básnickému původu se jedná o naprosto dokonalou zvukovou sondu do současnosti s humorem a nadsázkou, která často rapu chybí (a co si budem, chybí hlavně tý poezii). Zároveň nepřijdete o emočně silné verše, které nenápadně vejdou do těla, ale záhadně z něj nechtějí odejít. Zvukově se pohybujeme tam, kde celý projekt R.A.P. Ferreira začal – tedy na pomezí příjemného jazzu a úplné avantgardy. Můžete to pustit i prarodičům a možná to ocení, protože mezi noční show světoznámého jazzového ansámblu a současným dravým rapem se tohle album pohybuje tak hbitě, že neurazí ani jednu cílovku. Krásná věc, vhodná k usínání i k běhu po městě.

Shame – Drunk Tank Pink

Navzdory názvu ta nejmíň opilá věc, co letos zatím vyšla. Naopak tohle album diktuje brutální střízlivost, radikální introspektivní pohled, jací opravdu jsme. Záhadně rozchodové album a zároveň nadějeplná cesta k šťastnějším zítřkům o samotě. Kluci z Shame se izolovali ještě předtím, než to byla povinnost, čehož teď asi litují, protože nepočítali s tím, že to budou muset nuceně praktikovat další rok(y?). Vylezlo z nich výborné pokračování debutu, které je vyzrálé a dospělé. Punk nikdy nebyl a možná ani nechtěl být introspektivnější. Řve se tu, bije se tu do kytar a basy tak, že jste rádi, že ještě po skončení slyšíte. Celkově však nejde odejít emočně nepoznamenaný. Za mě silná výpověď někoho, kdo se v mladém věku snaží najít se světem nějaký styčný bod. Uvědomělá anarchie, která chce bojovat, ale zároveň nevěří ve vlastní svobodu. A zároveň teda krom vzletných slov taky velká zábava. Začal jsem (awkward) doma cvičit na rotopedu a lepší doprovod jsem si nemohl přát, protože se u toho dá i poplakat. A to je punk pro současnost, ladies and gentleman.

Sleaford Mods – Spare Ribs

U punku ještě zůstaneme, ale u mladých lidí ne. Tohle jsou už postarší bílí muži, kteří se nakonec nějak našli a teď přemýšlí, na co nadávat. Naštěstí je toho dneska tolik, že to není takový problém. Od rasismu přes kapitalismus až po vlastní osobní problémy. Kapela, která ukazuje, že rocková hudba může být maskulinní bez toho, aby byla stupidní. Často u toho zuřivě mlátím rukama do prázdna a nepřipadám si hloupě, protože terče jejich kritiky jsou reálné a má smysl se s nimi prát. Jestli dneska někdo ještě chce poslouchat nové desky starých titánů žánru jako jsou AC/DC nebo třeba Rolling Stones, tak ať přestane a pustí si Mods. Dnešek si zaslouží nové rockové modly a tihle páni jsou pro to adekvátní, i když už nespadají mezi naše vrstevníky. Hledání nové lepší budoucnosti možná bude někde v tomhle ironickém a zároveň nadějeplném vzteku. Nebojme se ho.

Co bylo dobrý a nevlezlo se (nebo jsem dostatečně nenaposlouchal):

• Viagra Boys – Welfare Jazz
• Madlib & Four Tet – Sound Ancestors
• Pinegrove – Amperland, NY
• Keaton Henson – Supernova Soundtrack
• The Alchemist – Carry the Fire
• Steven Wilson – The Future Bites
• Nerad to říkám, ale vlastně stojí za poslech: Weezer – OK Human

Na viděnou u příštích tipů. Přijdou dřív, než byste možná chtěli, protože musím dohnat ten zpropadený únor. Tak hlavně tu lásku a třeba i duševní zdraví!

Autor: Jan Jindřich Karásek

Artwork titulky by Martin Lekeš