U října narážíme poprvé a snad naposledy na problém tohoto retrospektivního psaní o hudbě, protože si z něj bohužel tolik anekdot ze svého života nepamatuji. Ani ty světové a domácí události už se mi z té hlavy tahají jen těžko. To buď znamená, že říjen byl z hlediska mého bytí slabší a spíše nudnější měsíc, nebo už mi slábne paměť, což by bylo vzhledem k mému relativně mladému věku přinejmenším alarmující.

Článek 66

Musel jsem si dokonce něco málo pogooglit, aby tentokrát seznam nejlepších alb nezůstal jen čistě hudební a suchý. A my všichni, co se staráme o svou životosprávu a víme, že hydratace je důležitá, víme, že suché nikdy není dobré. Tak jednoznačně proběhly volby, o tom žádná. Byl jsem volit s tátou v mém rodném Zlíně, a pak jsme spolu o potenciálních výsledcích a dopadech debatovali v malé lokální hospodě. A u toho se hydratovali, jak se sluší a patří. O tom, jak to dopadlo, a co si o tom myslím, se tu nebudu vyjadřovat, protože to k hudbě nepatří a už jsem tu navíc alarmoval až, až. Pak jsme všichni po republice dlouho hráli Schrödingerovu kočku ohledně životaschopnosti našeho pana prezidenta a já se poprvé dozvěděl, že aktivace článku 66 není třeba jaderný útok na Slovensko, nebo vypuštění tajné armády robotů pod Pražským hradem, ale dočasné zbavení některých funkcí našeho prezidenta po čas, kdy je není schopný ze zdravotních důvodů vykonávat. Každý měsíc se člověk naučí něco nového.

Taky jsem viděl 2 ze 3 největších filmů tohoto roku, nového Bonda a Dunu, a oba se mi líbily velmi. Hlavně ten Bond mě po celou dobu napínal akčníma scénama jak malého kluka, aby mě pak na konci dojal a rozplakal. Su holt citlivka. Duna o dost víc chladná, ale koukala se na to pěkně, i jsem si o tom mohl za peníze zafilozofovat, což je vždycky lepší, než filozofovat zadarmo, nebo dokonce za peníze u piva. Důležitou událostí byla nostalgická návštěva Ostravy, kde jsem prožil mnoho pěkného, a to za účelem natočení rozhovoru pro Harakiri s ok básníkem Vasiliosem. Stejně jako říjnové desky i tento rozhovor vyšel až v prosinci. 😉 Jinak láskou to bylo na štíru, ale já su taky štír, tak co bych chtěl, že jo. No a klasicky jsem u toho pro vás naposlouchal spoustu alb, o kterých si teď povíme. Co bylo teda v tomto pochmurném měsíci nejlepší?

1. Joy Crookes – Skin

Začneme radostně už jenom proto, že zpěvačka se sama jmenuje radost. Příjmení by se ale zase po škrtnutí dvou písmenek dalo přeložit jako „podvodník“ nebo „darebák“, takže to zas tak jednoduchá lingvistická (onomastická, pozn. ok básník) interpretace nebude. Nejen podle mě velký talent současné popové scény v UK. Někteří ji nazývají nejsilnějším hlasem od Amy Winehouse a to je velká poklona, tak doufejme, že Joy nerozjede podobný lifestyle. Každopádně dlouho tu nebyl tak silný a sebevědomý debut. Naprosto nenucená a fungující kombinace jazzu a soulu. V něčem starosvětská deska, ale zároveň doplněná o současné prvky s vynikajícími texty, které jsou chytlavé, ale při pozornějším poslechu jim zároveň nechybí určitá hloubka. Pochopitelně vzhledem k žánru hlavně romantické a taky rozchodové album o toxických ale stejnou měrou vášnivých vztazích, které jsou krásné, dokud jsou, a destruktivní, jakmile nejsou. Epika, která by se hodila jako úvodní píseň pro zmiňovaného Bonda. Rád se k tomu vracím.

2. Wiki – Half God

Jestli je Kanye West samozvaný Bůh, tak Wiki je každopádně bezpochyby polobůh současného nezávislého rapu. Abstraktní a spíše kolážovitá produkce výborně podporuje jeho nekompromisní a v něčem až existenciální texty o tom, jak se člověk poprvé vymezuje vůči svému okolí, vůči politice, vůči nespravedlnosti a vůči světu jako takovému, ve kterém hledá své místo, kde ho přijmou. O tom, jak se obrušují ostré hrany dospělosti, která je hlavně deziluzí z představ, které jsme o ní měli v dětství. Melancholie zaobalená do vzteku a cesta do nitra Wikiho nitra. Za mě jedna z vůbec nejlepších rapových desek letos stvrzuje raperovo místo na současné undergroundové scéně a posílá ho blíž trůnu. Zážitek nejen hudební, ale taky literární, což v Harakiri máme rádi.

3. Brandi Carlile – In These Silent Days

Již sedmé studiové album americké písničkářky Brandi Carlile a za mě zatím její opus-magnum, jak se říká mezi lidmi, kteří chtějí použít víc snobské slovo než pouhý „masterpiece“. Letos se mezi zpěvačkami nezávisle na sobě v jejich deskách hodně zrcadlily vlivy 70. let (Lorde, Billie Eilish, Adele a nejvíc Clairo) a objevila se jakási návaznost na legendární Joni Mitchell, kterou cítím i u Těchto tichých dnů. Retro aranže, nenápadný optimismus i romantická zklamání, z kterých přesto číší jakási radikální víra v sílu lidské laskavosti a dobrosrdečnosti, která nevyznívá pateticky, ale dnes, kdy vítězí všude cynismus, naopak podvratně (především ve skladbě Stay Gentle). Album navíc funguje celé od začátku do konce jako dopředu zamýšlený celek, který má v rámci vyprávění nějaký narativní vývoj. Fascinující je především Brandin hlas, který přechází v průběhu skladby z jedné polohy do druhé tak přirozeně, jako by o nic nešlo, a zároveň u toho díky skvělým textům působí jaksi konverzačně, jako by nám posluchačům jen něco vyprávěla, pouze naprosto velkolepým vokálním podáním.

4. JPEGMAFIA – LP!

Neskutečná a zcela unikátní produkce, která se pohybuje na pomezí úplného noisu a klasických beatů a samplů, už není u Peggyho takovým překvapením, ale stejně jsem byl při prvním poslechu v údivu nad tím, do čeho všeho se dá rapovat. Jednoznačně nejoriginálnější MC současnosti a kreativní génius, který se nezastavuje a neustále přichází s novou hudbou bez toho, aby kvalitativně jakkoli klesal. Jeho rap je agresivní, uřvaný, surreálný, politický, založený na niche internetových tématech, ale dokáže také být introspektivní a tichý. LP! byla deska, kterou jsem měl na konci října a po celý listopad puštěnou neustále na repeat a nikdy se to neunavilo. Téměř 50 minut a 18 skladeb, ale ta šíře zvuků a nálad, které dokáže Peggy postihnout, je tak zahlcující, že se to pocitově může zdát delší a rozsáhlejší. Pokud hledáte něco nekonvenčního, ale zároveň aspoň trochu přístupného, právě jste to našli. Jdu si to pustit znovu.

5. James Blake – Friends That Break Your Heart

Moje nejoblíbenější album tohoto roku. Zároveň neříkám, že je to objektivně to nejlepší (na to jsou jiní kandidáti, např. neskutečné SINNER GET READY). Ale jednoznačně to, které jsem slyšel nejvíckrát. Až budu vzpomínat na letošní rok, budu vzpomínat se soundtrackem složeným primárně z Friends That Break Your Heart. Ne nadarmo jsem letos patřil mezi 0,05 % nejvěrnějších fanoušků Jamese Blakea na Spotify, lol. A taky byl letos mým nejoblíbenějším interpretem. Co všechno nám ty algoritmy nezjistí, co? Spotify je asi jediná služba, u které nám nejenže nevadí, že nás sleduje, ale ještě to slavíme a sdílíme si to mezi sebou na sociálních sítích. Představte si, kdyby Facebook zavedl podobnou funkci. „Podívejte se, na jaké profily jste letos klikali nejvíc? Letos jste jeden z 0,05 % nejvěrnějších stalkerů této osoby.“

No nic. K albu: James Blake je můj favorit už od deváté třídy, kdy jsem náhodou objevil jeho debutové EP. A s každým dalším albem mám pocit, že ho znám o trochu víc. Naposledy mě překvapil, když se zdálo, že je konečně šťastný a já mu to moc přál, protože jsem byl taky šťastný. Teď je znovu nešťastný a já taky, takže prostě symbióza jaxfiňa. Navíc má tentokrát tak dokonalou produkci a featuringy, že je to hned po debutu (které má ale výrazně jiný méně popový zvuk) jeho druhé nejlepší album. Dodnes nevím, jestli si hlavní poselství, tedy že jeho cestou prošlo mnoho lásek, ale nakonec to byli vždy přátelé, kteří mu zlomili srdce, vyložit tak, že ty nejdůležitější partnerky byly hlavně jeho duševní kamarádky, nebo ho fakt nějací kámoši zradili. Líbí se mi víc ta první interpretace, protože tak u těch nejlepších vztahů je, ale jestli je to ta druhá, tak bych jeho kámošům rozbil držku, protože tvl, jestli je někdo na tomhle světě krásná křehká osoba, je to James Blake! Chci být jeho kamarád a nezlomit mu srdce, ale to je zas na jiný text. Až se tu budou psát fanfiction, začnu jako první. Nejkrásnější, nejdojemnější a nejchytlavější album roku. Elektronický pop jak má být a učebnice kvalitní produkce. A ten hlas! 10 z 10 jak vyšitých.

Co bylo dobrý a nevlezlo se (nebo jsem dostatečně nenaposlouchal):

• Lil Ugly Mane – volcanic bird enemy and voiced concer (!!!)
• Grouper – Shade
• Magdalena Bay – Merurial World
• The War on Drugs – I Don’t Live Here Anymore
• BADBADNOTGOOD – Talk Memory
• Sam Fender – Seventeen Going Under
• Helado Negro – Far In
• Circuit Des Yeux – io
• Vanishing Twin – Ookii Gekkou

Autor: Jan Jindřich Karásek

Artwork titulky by Martin Lekeš