Předně se omlouvám všem šesti lidem, které zajímali mé nejoblíbenější únorové desky, protože začíná květen a já se k nim retrospektivně vracím až teď, nicméně můžeme společně doufat, že právě tento odstup udělá můj výběr o to preciznějším! Je samozřejmě možné, že naopak mým nostalgickým okem (či spíše uchem?) projdou hudebním sítem především otestované srdcovky a o něco méně pak ty experimentálnější kousky, které mě sice zaujaly, ale už jsem se k nim tolik z pohodlnosti nevracel. Kdoví, to už neposoudí nikdo, protože to neposoudím ani já, a to jsem jediný arbitr těchto zvráceně subjektivních výběrů.

Here we were

Je to teda zvláštní, se takhle vracet do minulosti, ale jdeme na to. Letošní únor nakonec vůbec nebyl suchý, nicméně byl překvapivě tak lehounce zamilovaný, což je zvláštní fenomén, o kterém jsem si myslel, že už se mě nebude týkat, ale here we were. Mezi další témata tohoto skutečně zážitky nabitého měsíce patří např. týdenní hlídání pejska, hlazení pejska, štěkání pejska absolutně pokaždé, když někdo vejde do místnosti, velký smutek po návratu pejska k majiteli, velká sleva na prosecco v Lidlu, nebo naprosto epické hledání další práce, kam bych mohl actually chodit, protože nechci zůstávat sám se svou hlavou u sebe v pokoji bez nějaké aktivity, která by odvedla pozornost od stavu, ve kterém se můj život právě nachází. Ale když to shrnu, tak za mě dobrý. Na nějakým grafu, co by tenhle měsíc měl shrnout, by byli pejsci, růžový srdíčka a prosecco, za mě velmi nesuchý měsíc, samá bžunda.

Krom toho jsem přečetl asi šest knížek, protože jsem minulý rok somehow skoro přečetl šest knížek, ale pak jsem je třeba třicet stran před koncem odložil. No a protože jsem si dal předloni předsevzetí, že budu dokončovat věci, a pak jsem to dva roky stejně nedělal, rozhodl jsem se, že letos budu jiný, lepší člověk, a tak jsem přečetl šestkrát třicet posledních stran knih, abych si mohl na GoodReads napsat, že stíhám svou letošní Read 40 Books challenge. Krásný to život.

Elephant9 – Arrival of the New Elders

 Jsem trochu kecal na začátku a rovnou to odpálím experimentálním jazzem. Ten se divoce pohybuje na pomezí žánrů, krom saxofonů tu jsou taky elementy rocku a elektronické hudby. Jak by řekl někdo chytřejší než já, je to takový chaotický řád, který se neustále zdá na pokraji zhroucení, kdy se nástroje složí do sebe a všechno se to roztříští na kusy, ale nestane se tak ani jednou a po celých čtyřicet tři minut je to jenom dokonale nestabilní. Trochu to připomíná soundtrack k nějaké temné kriminálce, která skrz retro estetiku říká něco opravdu zásadního o současném světě. A u toho se tam prohání pánové v oblecích a dámy v elegantních šatech. Pod vším tím pozlátkem se ale skrývají zvrácená tajemství. No a skrz tyto veselé metafory se dostáváme k tomu, že takové je toto album. Na první poslech složité a v něčem tradiční, ale vždy podvratné a překvapivé.

The Weather Station – Ignorance

 Tož toto bylo lepší, než jsem podle názvu čekal, protože ignorace teda za mě není dobrý koncept. Bylo to vlastně o tolik lepší, že mě to vrací aj do slováckého dialektu. (zdravíme Ondru Hrabala, šohaja jednoho, ejj!) Není tu teda cimbál a místo krojů se Tamara ohákla do nádherného rudého obleku, který by ji záviděl aj Weeknd a já ještě víc, protože kdo mě zná, tak ví, že jsem na oblečení vysazený, přestože na Twitteru šířím jenom levicové myšlenky. Naštěstí hned první píseň tu lowkey kritizuje kapitalismus, takže ideologicky so far dobrý. Instrumentálně se jedná o zatím nejnádhernější album tohoto roku. Aranže se dělí na bezchybné a oslňující. Někdy je to tak krásné, až je to podezřelé, ale nikdy ne tak moc, aby tomu člověk nepodlehnul. Šak textově se jedná takřka o básně a emočně se jedná o atomové bomby půlící srdce. „Separated by the relief you want to feel / separated by the belief this cut would heal.” No neber tu lásku vážně s takovým soundtrackem!

Psychedelic Porn Crumbets – SHYGA! The Sunlight Mound

 Teď zas z jiné strany. Toto je regulérní psychedelický randál, který se nezastaví ani na sekundu. Něco podobného chtěl dělat Tame Impala (to je jeden člověk, lidi) dřív, než zjistil, že zlomené srdce se dá monetizovat, když se vloží do tanečních bangerů. Normální ušní detonace, trošku starosvětská, ale s takovou dravostí, že jakékoliv vzpomínky na Woodstock se tu utopí pod nánosem stupňujících se kytarových riffů. Doporučuju u toho běhat, což jsem minimálně jednou udělal. Jinak se u toho také dá třeba vyšívat, nebo brát drogy, ale to nikomu nedoporučuju – obojí vede k sociální i mentální degradaci. Čtyřicet minut intenzivního bušení do ušních bubínků, ale taky chytlavé melodie a náběhy na nejoblíbenější songy tohoto podivného roku. Je to sonické slunce z názvu desky i psychedelické porno z názvu kapely, rozhodně ne falešná reklama!

Katy Kirby – Cool Dry Place

Zase se vrátíme k tomu plakání, protože tento překrásný folk nedává jinou možnost. Zároveň ale v ničem není uplakaný, naopak je to na první dobrou extrémně zábavné album, které při opakovaných posleších odměňuje, protože není problém si už podruhé písně pobrukovat a zpívat si je společně s Katy. Na jakékoliv album by to byl úspěch. Na debut je to regulérní hudební zázrak, který slibuje do budoucna od autorky velké věci, zatímco už velké věci dává tady v Cool Dry Place. Chládek mám rád, sucho už o něco míň (elegantně se tu zcela výjimečně vyhneme pubertálnímu humoru), ale na tohle místo jsem se vracel poslední dva měsíce rád a až nezdravě často. Hluboké ale přesto vtipné texty, nadání pro rytmiku a nezvyklé aranže z toho dělají letos zásadní zvukovou zkušenost. Fakt rád bych to slyšel v rádiu, kam to jednoznačně jako kvalitní pop patří!

Nick Cave & Warren Ellis – Carnage

 Chtěl jsem tentokrát výběrem více překvapovat, ale této srážce s dvěma velikány se nevyhneme. Cave tu zas chraptí o konci světa a Bohu a občas jde z té osudovosti až hlava kolem, ale Ellis mu všechno to biblické kázání podbarvuje do překvapivě eklektických a občas až radikálních aranží. Po předloňském Ghosteen už jsem přemýšlel, že do melancholie se budem s Nickem pouštět jen potichu, ale některé zdejší kakofonické pasáže a skoro rock-operové popěvky dávají tušit, že nás ještě pánové překvapí. Osm ucelených písní, každá jiná, každá svá, se rozhodně zapíšou do mistrova kánonu. A minimálně Hand of God a White Elephant jsou jedny z jeho nejoriginálnějších za velmi dlouhou dobu. Meditace, duchovní přemítání, izolace, láska, ale taky násilí a agrese. Tematický kruh se tu uzavírá správně komplexně.

Black Country, New Road – For the First Time

O téhle desce toho bylo napsáno tolik, že se mi nechce nosit dříví do lesa, ale někdo to tam tahat musí, že jo. Co když se to tam všechno jednou vykácí? Bez nadsázky radikální masterpiece překračující žánry. New english weird, ale za mě teda po textové stránce silnější než Black Midi, po radikalitě výrazu zase lepší než Squid, a po celkovém vyznění prostě sám o sobě klenot. Nástroje se tu míchají, tempo skladeb se mění min. třikrát po dobu jejich stopáže, neustále to překvapuje a v tom lyrickém bizáru to občas dokonce dojme. Vlastně takový eklektický klezmer, což já cením. Byl jsem totiž min. šestkrát v synagoze. Jelikož jsem si jich všimnul už před rokem, kdy vyšly první dva singly, neodpustím si snobsky poznamenat, že ty původní verze byly lepší, ale jinak nemám co vytknout. Jako slyšet jamovat hudebníky budoucnosti. Kandidát na desku roku a čekám od Black Country v následujících letech velké věci.

 Sarah Mary Chadwick – Me & Ennui Are Friends 

Největší překvapení tohohle listu a doslova dech vyrážející album. O Chadwick jsem nevěděl vůbec nic a teď toho vím tolik, že ani nevím, kde začít. Správné ale redukující by bylo zmínit její pokus o sebevraždu, který je do značné míry hlavním tématem a největší inspirací pro tuto neskutečně silnou, bolestivou ale paradoxně zároveň štiplavě ironickou a vtipnou desku. Ta je tvořená především strohými klavírními aranžemi, které ale dávají adekvátní prostor jejímu zpěvu a fantastickým textům. Jedná se takřka o bluesový stand-up, který dopadá na posluchače vyváženou kombinací smíchu a slz. Bez nadsázky poezie, ale popravdě ještě lepší, protože nic podobně lidského jsem si letos v žádné sbírce ještě nepřečetl. Chadwick totiž ví, že v sentimentu se nedá válet – je třeba vstát a vysmívat se mu, aby se do něj pak dalo ponořit ještě víc. Provokativní cover by mohl vést k nepochopení. Tohle není kontroverzní album, tohle je zpověď nejhrubšího zrna napsaná z prostoru těsně nad úplným dnem. „Maybe I should chill out on blaming my parents / forgivable at 25, it’s not cute at 37“.

Co bylo dobrý a nevlezlo se (nebo jsem dostatečně nenaposlouchal):

• slowthai – TYRON
• Django Django – Glowing in the Dark
• Maximo Park – Nature Always Wins
• Julien Baker
• Little Oblivions
• A Winged Victory for the Sullen – Invisible Cities

Autor: Jan Jindřich Karásek

Artwork titulky by Martin Lekeš