Zdá se to naprosto neuvěřitelné, ale od mého posledního příspěvku v tomto dnes již nepravidelném seriálu uběhlo 7 měsíců. Pokud bych byl těhotný, zbývalo by cca. 60 dnů do porodu za předpokladu, že by můj potomek nechtěl ven předčasně. Tím chci jenom říct, že jsem tak dlouho odkládal psaní o těch nejlepších albech, co letos vycházela, že za tu dobu mohl někdo přivést na svět nového člověka. A to je dost náročná práce.

Feng-šuej

Teď se cítím ještě méně produktivně, než když jsem tento text začal psát. Ještě méně než normálně, což je co říct, protože pokud byl letošní rok něčím definován, byla to má velká snaha překonat vlastní lenost, která mi ale většinou nevycházela, a tak jsem čas trávil sezením po nově otevřených hospodách vyčítáním si, že nesedím doma a nepíšu. Přitom to bylo zasloužené. Seděl jsem doma a psal celý lockdown, tak to bylo třeba obrátit. Tzv. feng-šuej, tedy zákon zachování energie, resp. harmonie. Vztah člověka k životnímu prostoru v čase, např. k prostoru baru či bowlingového klubu.

Za tu dobu se v mém životě odehrála spousta věcí, ale málokterá z nich je skutečně zajímavá. Snad krom toho, že se mi jednou zdálo o kapybarách, což se mi nikdy předtím nestalo a doteď z toho žiju. Taky jsem strávil léto na Slovensku, kde jsem zažíval lásku, ale nakonec nám to nedopadlo, což sice bylo smutné, ale zase už nemusím jezdit na Slovensko, tak to má své výhody. Všecko zlé je k něčemu dobré, jak říkává můj táta a vlastně i spousta dalších lidí. Ještě jsem měl poprvé espresso tonic a dost mě to zklamalo. Že bych se k tomu chtěl vracet říct nemůžu. Takových 6 z 10. Krom těchto veselých zážitků jsem ale naposlouchal spousty skvělých desek – a to jsem dělal navzdory tomu, že jsem o nich nepsal. O to větší radost je teď navázat od září, zavzpomínat na návrat do školních lavic a vypsat vám ty nejlepší alba, která v tomto požehnaném měsíci na pomezí léta a podzimu vyšla.

1. Low – HEY WHAT

Už třinácté studiové album americké kapely Low je testament toho, že i po osmadvaceti letech aktivní kariéry pořád jde překvapovat. Experimentální rock, který nezní jako nic, co jste slyšeli, ale zároveň zůstává přístupný a dokonce chytlavý. Na plochách ambientního hluku a šumu tu Alan Sparhawk a Mimi Parker staví nádherné melodie, které dojímají, roztancují a umí i uzemnit. Podařilo se jim tu něco neuvěřitelného. Skloubit tvrdý industriální zvuk a glitchovou elektroniku s „klasickým“ stadionovým rockem tak, že by se skoro dalo říct, že je to příjemný a jednoduchý poslech. Přitom hudební kompozice jsou tu komplikované a vystavěné na několika vrstvách zvuku. Když k tomu připočítám krásné a zároveň nekýčovité texty a silné vokály, jedná se jednoznačně o jednu z vůbec nejlepších desek roku.

2. Little Simz – Sometimes I Might Be Introvert

Neskutečně ambiciózní album, které si vytyčilo vysoké cíle, aby je s přehledem přeskočilo, a ještě u toho překvapilo něčím navíc. Little Simz je aktuálně jedna z nejlepších rapperek in the game. A tohle album její pozici stvrzuje. Přes hodinu dlouhý epos s devatenácti skladbami utíká tak rychle, že člověku ani na moment nepřipadá, že by nějaký track byl snad zbytečný, nebo že by cokoli přebývalo. Dokonale se tu kombinuje rapová tvrdost a bombastičnost s textovou intimitou a otevřenou zranitelností. Do toho naprosto lahodné instrumentální aranže. Co pro Kendricka byl v jeho opus magnu – To Pimp a Butterfly – jazz, to je pro Little Simz v tomto albu funk. Navzdory nadšenému hodnocení kritiků mám i tak pocit, že Sometimes I Might Be Introvert nezaslouženě zapadlo. Nebo se mu alespoň nedostalo tak vysoké popularity, jakou by si zasloužilo. V tomto posmutnělém prosinci doporučuju dopřát si tuhle dynamickou pecku.

3. Park Hye Jin – Before I Die

Když už jsme u drsných žen, které v jinak tradičně maskulinním žánru vytírají mužské konkurenci zrak, pojďme na tehle elektro randál. Before I Die je téměř 50 minut naprosto nekompromisních tanečních bangerů jihokorejské elektronické hudebnice Park Hye Jin, která si celé album produkovala sama. Textově kombinuje korejštinu a angličtinu, kterou zpívá hlavně jednoduché a provokativní refrény. Navzdory smutnému názvu celé desky a pár melancholickým trackům je totiž většina hudby tady o nezávazném sexu, pití, drogách a o jakémsi žánrově přehnaném vychloubání, které má společné s rapem. Jin je ale hlavně dokonalá producentka a popravdě jsem letos asi neslyšel lepší ani zajímavější elektro. Na docela klasickém tanečním základu totiž staví v jemných detailech netradiční kompozice, ke kterým se člověk chce vracet.

4. Injury Reserve – By The Time I Get to Phoenix

Tohle není album, ale životní zážitek. Abstraktní rap, který zní jako něco, co by složili Death Grips, pokud by jim bylo opravdu smutno a rozhodli se najednou dělat folk. Popravdě se ale poslední deska Injury Reserve špatně srovnává s čímkoli. Je to unikát, hudebně tak zvláštní, že si téměř vytváří vlastní kategorie. Žánrově se nejvíc blíží noisu a glitchi a pořád je to vlastně rap, ale v jiných polohách, než na jaký jsme zvyklí. Arizonské trio přišlo loni předčasně o jeho hlavního člena, Jordana Groggse, který ve věku pouhých dvaatřiceti let zemřel nejspíš kvůli závislosti na alkoholu. By the Time I Get to Phoenix je smuteční album o zármutku, o omezeném čase, který na této zemi máme, o depresi a úzkostech, ale taky o důležitosti přátelství a lásky. Myslím, že se v budoucnu ukáže, že tohle byla jedna z těch zlomových desek v historii rapu, která má potenciál určit, kam se bude dál vyvíjet.

5. Saint Etienne – I’ve Been Trying to Tell You

Jedna z nejkrásnějších a nejéteričtějších věcí, které jsem letos slyšel. Vracím se k tomu vlastně neustále a pokaždé mě u Saint Etienne něco překvapí. Popravdě jsem je předtím neznal, ale po tom, co jsem je skrz I’ve Been Trying to Tell You objevil, staly se jednou z mých vůbec nejoblíbenějších kapel. Unikátní kombinace ambientních nahrávek, lidských hlasů náhodně zachycených na ulici, zpěvu a krásných instrumentálních i elektronických kompozic. Cover připomíná nějakou fotografie z dávno prožitého dětství, resp. mládí. A tak působí i celé album. Jako nostalgický výlet po paměti. Po tom, co se už stalo, co se stát mohlo a co jsme si jen domysleli. I Remember It Well je adept na mou nejoblíbenější skladbu roku. Velké doporučení. „Každé vzpomínání na minulost je svým způsobem zároveň cvičením v představivosti.“

6. Kanye West – Donda

Nevím, jestli je třeba k tomu něco dodávat. Kdo mě zná, tak ví, že Kanyeho mám za naprostého hudebního génia a jednoho z nejdůležitějších hudebníků posledních dvaceti let. Na Dondu jsme napjatě čekali celé léto a popravdě už byla celá ta masivní propagační kampaň, která dlouho nikam nevedla, dost otravná. O to větší šok byl, když pak Donda vyšla bez velké parády zničehonic koncem srpna. Tou dobou jsem akorát dojížděl k moři, a tak jsem si tento šílený, rozsáhlý a nedokonalý epos navždy spojil s paprsky slunce, pískem a pohodou, což asi dost pomohlo. Donda má přes dvě hodiny. A rozhodně by je mít nemusela. Některé skladby jsou uměle natahované, jiné jsou celé navíc, v některých jsou úplně zbytečné pasáže, které je kazí. Ale co naplat, když to funguje, což je většinu času, je to zase masterpiece současného rapu. Kanyeho můžete nenávidět, ale nemůžete ho ignorovat. A jeho poslední album je toho dalším důkazem.

Co se nevlezlo (nebo jsem nenaposlouchal dostatečně):

• Kacey Musgraves – Star-Crossed
• Brandi Carlile – In These Silent Days
• Baby Keem – Melodic Blue
• The Body and BIG|BRAVE – Leaving None But Small Birds
• Quentin Ahmad DaGod – N.O.A.H.
• Nala Sinephro – Space 1.8

Autor: Jan Jindřich Karásek

Artwork titulky by Martin Lekeš