Nejlepší desky druhé poloviny roku 2020

Tak se nám konečně blíží dlouho vyhlížený konec tohoto ďábelského roku a skutečný konec apokalypsy zatím pořád v nedohlednu. Já vám teda nevím, ale snad nikdy jsem neměl tolik očekávání, a pak se následně tolikrát zklamal jako letos. Přisuzuji to všechno vlastní zabedněnosti ale i pandemii, izolaci a v horších chvílích iluminátům a případným čakrám, ve které vlastně nevěřím. Hudba naštěstí letos pořád vznikala výborná a krom knih, přátel a trochu dražšího piva, než je to nejlevnější, dělala všechno okolo minimálně přežitelné. Už dávno si nemyslím, že by nás muzika mohla nějak spasit, ale když už jsou ty lepší zítřky zamlžené oparem samoty, tak se na ně aspoň čeká trochu příjemněji.

Rozhodně jsem letos neslyšel všechno, což samozřejmě ani nejde, ale já jsem hlavně už ani nechtěl. Hudbou si plním uši už celé roky a pořád se sápat po všem, co vyjde, mě začalo po létu tak vyčerpávat, že jsem se spíš v druhém lockdownu vracel zpátky do minulosti a doplňoval některé laskominy, co mi unikly. Nebo jsem si prostě pouštěl staré dobré desky, které už léta miluju. A které ještě pořád mají tu magickou schopnost člověka srovnat a uklidnit.

„Nenechal bych tě klesnout do tvého vlastního snění. Raději bych tě vychoval jako uvědomělého občana tohohle hrozného a zároveň krásného světa,“ píše afro-americký spisovatel Ta-Nehisi Coates v jedné z nejlepších knih, které jsem letos četl, tedy v Between the World and Me. Celá je adresovaná jeho dospívajícímu synovi a funguje krom jiného jako návod, jak existovat ve světě diktovaném nespravedlností a bezprávím. Tedy neklesat do nadějí a snů, ale uvědomovat si to, co je špatné. Nečekat nic lepšího, a přesto být důstojný a sám sebou. Netvrdím, že to dovedou všechny desky v tomhle seznamu, ale valná část z nich se negativnímu vidění života nevyhýbá. Na druhou stranu nejsou zoufalé, naopak nutí prohlédnout a jít dál.

Open Mike Eagle – Anime, Trauma and Divorce

Jeden z mých nejoblíbenějších rapperů současnosti letos vydal příznačně depresivní album, které ale nespadá do klišé a sebelítosti. Mike má za sebou šílený rok, kdy mu zrušili na Comedy Central seriál, jeho původní rapová crew se po nespecifikovaných sporech rozpadla a jeho žena se s ním po čtrnácti letech manželství rozvedla. Pomocí štiplavého humoru, mytologie postavené na jeho milovaném anime a naprosto vražedných beatů tu v této sérii bangerů předvádí, jak se s tím vším vyrovnává. Kdo by čekal nějaké bon iverovské lamentování, splete se. Tohle je dospělý muž, který si uvědomuje své chyby a s ironií sobě vlastní se jim staví čelem. Black Mirror episode killed my marriage.

Keaton Henson – Monument

Tohle album je vlastně naprostý opak. Humoru je tu poskrovnu a většina skladeb je tak tichá a éterická, že se v tom dá ztratit. Britský písničkář se tu vyrovnává se smrtí svého dlouho nemocného táty, a protože je taky nově a šťastně ženatý, poprvé tu není tolik písní o zlomeném srdci, jak jsme zvyklí z dřívějška. Místo toho tu jsou písně o umírání, dvakrát hurá! Nádherná smyčcová aranžmá, melancholický klavír a kytara. Instrumentálně je deska tak dokonalá, až to občas ztrácí na autenticitě, ale Henson naštěstí disponuje literárním talentem, a tak jsou tu všude silné a opravdové texty, které to celé drží pohromadě v jeden silný emoční zážitek. Jeho hlas má navíc známou schopnost rozplakat i největšího cynika. Nevím, kdo se tomu bude chtít v současnosti vystavit, ale za všechen ten smutek to stojí. V případě nouze otevřete láhev nejbližšího vína či monumetuzemáku. (strašně špatný vtip, já vím)

Dukla – Honza

 U tuzemáku zůstanem, protože mám tip i na českou desku. Honza je moc krásná a upřímně napsaná kytarovka (což neříkám jenom kvůli tomu, že se taky jmenuju Honza). Možná nevybízí k bůhvíjakým filozofickým úvahám, ale kdo by na to byl stejně teďka zvědavý. Poctivé písničkářství o láskách, kamarádech, večírcích, a hlavně jejich koncích. A taky o chození nočním či ranním městem. Je to celé trochu posmutnělé a trochu osamělé, ale to jsem já byl taky, takže souznění „jaxviňa“. Navíc tu kluci na rozdíl ode mě hrají perfektně na kytary a moc rád jsem s nimi v uších chodil během zákazu vycházení večerní Prahou.

Kevin Morby – Sundowner

Vlastně bych moc nedokázal říct proč, ale vracel jsem se k tomu teď na podzim tolikrát, že to tu nemůže chybět. Objektivně moc dobrý folk s prvky blues – zřídka přecházející do rozjetějších kytarových aranží. Texty vlastně taky pěkné, i když nic světoborného. Klasicky se dozvíme něco o táborácích v duši, mrtvých kamarádech a o krásných dívkách, které byly moc hodné na to, abychom si je zasloužili. Ale prostě to funguje. Nebudu tu psát, že je to výjimečné deska, nebo že jsem nikdy neslyšel nic podobného, ale je krásná. Je klasická, vsází na dobře osvědčené postupy, ale všechno to tu dohromady funguje bez chyby a dá se to pouštět furt dokola, takže za mě tak osm a půl Dylanů z deseti.

clipping. – Visions of Bodies Being Burned

Brutální zmasakrování posluchače radikální rapovou flow a produkcí, co zvukově (metaforicky) řeže po těle. Trio clipping. navíc sestává ze samých hudebních fajnšmekrů, kteří vychází ze svých hlubokých znalostí současného i minulého noisu, a tak se nejedná o žádné laciné provokování, ale skutečně silnou, téměř hodinovou zkušenost, která provede těmi nejtemnějšími zákoutími lidské psyché. Pracuje se zde s hororovými klišé, strachem z neznáma i existenciálním děsem. Hororu, jeho možnostem a fungováním se věnuji i trochu akademicky, a tak je pro mě tato deska dalším zjevením, které otvírá v hudbě nové interpretace, jak jej podchytit. Budete se bát a budete stejnou měrou fascinováni. Díky svižnému tempu se při poslechu desky dá rovněž cvičit – to můžu potvrdit – ale tím se ochuzujete o ten pravý požitek.

Sufjan Stevens – Ascension 

Pět let po albu Carrie & Lowell, pro mě osobně jednom z nejdůležitějších všech dob, přišel Sufjan s něčím, co jsem tak úplně nečekal. Navazuje tu na svou experimentální elektronickou desku Age of Adz, ale zároveň přichází s chytlavějšími melodiemi, které by se klidně mohly hrát v rádiu. Zkoumá tu smrtelnost, současnou Ameriku i své nitro a je upřímný jak málokdy předtím. A to je jedním z nejupřímnějších písničkářů dneška. Zároveň tu ale naráží na mantinely příjemných hudebních podkresů, které jeho textové sondování do lidského vědomí často přehlušují, a tak si člověk častěji tancuje sám pro sebe a méně prožívá to, o čem Stevens lyrizuje tentokrát. Titulní Ascension je ale jedna z nejzásadnějších písní letoška a v jeho rozsáhlém diskografii bojuje o přední místa. K tomuto albu se budu určitě vracet, protože jsem tam ještě mnoho neobjevil. A doporučuju tak učinit všem. Krom taneční nálady se tam skrývá nečekaná hloubka.

The Flaming Lips – American Head

Dokonalý psychedelický rock, který se nachází někde mezi rozpřáhlou epičností Pink Floyd a intimním povídáním o milovaných lidech, kteří nám zmizeli ze života, včetně našich minulých já. Výborně napsané, ještě lépe složené a navzdory jistému staromilství to posouvá klasický rockový zvuk o trochu dál. Vlastně tak akorát, aby byl opravdu současný. Troufám si říct, že je to nejkonzistentnější album letošního roku, které je sestavené píseň po písni tak, že by byla chyba nepustit si to celé od začátku do konce. Celistvý zážitek v podobě povznášejících padesáti minut, které vám nikdo nevezme. Naopak ony vezmou vás a odletí s vámi do jiných, krásnějších míst. Osobní a zároveň všeobsahující.

William Basinski – Lamentations

Ambientní cesta, která sice naříká nad katastrofickou současností, ale ve výsledku mluví jiným jazykem než lidé, a tak se v ní dá najít i to dobré, které nám často uniká. A hlavně duševní klid. Další konceptuální album, které se musí pustit celé. Vyžaduje, abyste se otevřeli zvukové komunikaci, která sice není jednoduchá, ale pokud se jí rozhodnete dát šanci a věnujete jí čas, nebudete litovat. Stanete se účastníkem specifické konverzace s tvůrcem, která je v tomto případě nevídaná. Jako hrát pantomimu s dobrým kamarádem. Někde mezi těmi abstraktními pohyby najednou nečekaně uvidíte známá slova a vzájemné pochopení. V určitou chvíli, v tichosti možná zaslechnete povědomý hlas.

Laura Marling – Song For Our Daughter

Zatím teda dceru nemám, ale jednoho dne bych rád. A tohle je jedno z nejkrásnějších alb, které promlouvá o tom, co znamená sdílet život s jedním člověkem. Se vším dobrým i špatným. O tom, jak se to rozpadá, ale taky o tom, jak se to zase lepí dohromady a jaká s tím přichází úleva. Dojemná nahrávka, která se však netopí v patosu, naopak zůstává stát při zemi a nahlíží vše opravdově, bez příkras. A přesto zůstává milostným dopisem lásce jako takové. Laura Marling totiž dobře chápe, že cukrkandlové promluvy nejsou tak silné jako skutečný – často rutinní – pocit druhé osoby vedle nás. Závěrečná píseň mě pokaždé pohladí a sejme zároveň.

The Avalenches – We Will Always Love You

 Last but not least tu jsou mí milovaní Avalenches a má oblíbená taneční deska roku. Každá píseň má jiný zvuk, každá jiné hosty, všechny jsou skvělé a do toho se v předělech promlouvá o rozchodech a lidech, které jsme znali a milovali, ale už bychom si s nimi nerozuměli. Takže po každé mini-párty může přijít čas na krátký pláč. Tady sklenice není poloprázdná ani poloplná, ale neustále se přelévá do další, takže si ze všech těch emocí člověk ani není jistý, jestli má teda radost, nebo je mu smutno. Já si tím často nejsem jistý ani bez písniček, takže mi to tak nevadí, a naopak si tu horskou dráhu užívám. Bez nadsázky dokonalé album, kde nevadí ani přes hodinu dlouhá stopáž, protože si po skončení vždycky přeju další hodinu.

We didn’t want to know how hard it could be / So I’ll keep clinging to the real you I knew / Before you ever met me

Autor: Jan Jindřich Karásek

 

×
×

Cart