Abych byl upřímný, vždycky jsem se psaní prózy bál – a bojím se jí doteď. Čas a myšlenky v ní plynou rychleji než v poezii, nejsou tam jednotlivé schody, na kterých se pozastaví a především spočine, než nabereme celistvý dojem se všemi přesahy a konotacemi, aby se šlo dále. Próza je dlouhá rovina, kde se lehce zakopává, vše je vidět a nic nelze skrýt. Snad této její časové lineární bezprostřednosti se střehu, neboť mne otázka času vždy se zaujetím, opatrností a strachem, s jakým vcházíme poprvé do neznámého prostoru ve tmě, fascinovala. Nikdy jsem ji ale nepochopil, nedokáži k odpovědi a ani k způsobu, jak ji uchopit, dojít.

Říká se, že čas je to, co vše vyléčí – Co když je ale sám čas nemocí?

Měsíc zpátky jsem jednomu příteli cosi vyprávěl, lhostejno komu a co. Poté jsem se s ním více jak týdny neviděl a nemluvil. Přičemž mne napadlo: V tomto uběhlém několikatýdenním čase se věc naší diskuze kardinálně rozvinula – zanikla ve smyslu přetvoření se, je již naprosto jiná, naše skutečnost z rozpravy je minulostí. Stejně tak jako mé já a jeho obraz z rozpravy, s níž teď daná osoba ale celou dobu, co se nevidíme, pracuje přítomně, tedy jako s relativně neměnnou veličinou. Živě jej zadržuje, neboť není zpravena o vývoji. Může se jen domnívat a odhadovat, který z tisíců možných příběhů se po dobu našeho nevidění právě odehrává – a zároveň má na ni i vliv, o kterém ještě neví. Existuji tak v nespočetných podobách a časech. Mé já je tisíckrát jiné v mysli tohoto přítele, a i dalších myslích jiných osob. Obraz mého já aktivně existuje v jeden okamžik ve všech třech gramatických časech:

Přítomnost je, jak tvrdil fenomenolog Edmund Husserl, zadržování v přítomnosti toho, co již přítomným v ten moment není – a zároveň tak činíme s očekáváním toho, co teprve nastane. Přesně toto se dělo v mysli mého přítele po dobu, co jsme se neviděli, s obrazem mého já a předmětem naší rozpravy – nepřítomné (tedy minulé) bylo zadržováno jako přítomné, a v patrnosti s budoucím.

Čas vnímám odjakživa spíše cyklicky než lineárně: V ojedinělých chvílích se nám minulost sama s rozličnou intenzitou a obsahem vrací do přítomnosti, přičemž jsme někdy zároveň schopni pocítit i budoucnost. Stane-li se tak, nazíráme na svět pod Spinozovým zorným úhlem věčnosti. Čas je pro mne spjat neodmyslitelně s prostorem a čímsi citotvorným v člověku. Však také původcem mnohých pocitů, veškeré nostalgie a vnitřní bolesti je paměť – a paměť je čas, tedy bytí v čase. Už starým klasikům byla otázka času záhadná. Svatý Augustinus (s přiznanou nejistotou) měl zato, že je to snad rozpětí duše.

Spinoza a jeho zorný úhel

A duše a naše prožitky prostupují prostorem. Většinu silných citových pohnutek a vůbec lidí a prožitků mám neoddělitelně spjato s místy, kde se udály, s časem, jaký byl, s vůněmi a vlhkostí vzduchu, s rozličnými detaily a okolnostmi, které tehdy tvořily neodkladné nyní, ať bylo dílem vědomých rozhodnutí, nebo náhody. Prostor a popsané souvislosti jej pro nás uchovávají a skrz ně se právě vrací. Přičemž běh času pociťuji jako neustálé nové a nové nyní, které hledáme (a jež si spíše většinou nachází nás), konfrontujíce je s těmi nyní předešlými a myslíce na ta nastávající. Aristoteles to formuloval takto:

Čas je počítaný pohyb ve vztahu k před a po.
– A kdo jej počítá? Dle Aristotela duše.

Čas je neoddělitelný od naší mysli a našeho uvažování. Vidíme jej i v jevech, které jej imanentně neobsahují. Mysl nedokáže vnímat okolí ryze tak, že by zkrátka prostě bylo. Pro nás vše musí někde začínat a někde končit. Nevnímáme odděleně jednotlivá políčka filmu na páse, ale film celý, jak běží, jak je přehráván. Nyní pro nás není jedno políčko, ale holý film. Konec – to je to, co člověka totiž zajímá, jak celý příběh skončí, co to bude znamenat, jak se to vyvine. Potřebujeme konec, abychom skutečnost uchopili, mohli uzavírat a odrážet se dál – abychom mohli srovnávat, tvořit kategorie a epochy. Když se zaposloucháte do tikotu hodin – ve skutečnosti u většiny hodin zní dokola ten jeden samý zvuk tikotu – jedno tik. Ale my slyšíme tik – tak. Začátek – konec. Znovu a znovu.

Pokud existuje minulost, na kterou vzpomínáme – co je opakem vzpomínání na minulost?

Čas mne děsí, děsí mne zejména přítomnost, která je křehčí než porcelán. Derrida, jak jsem parafrázoval v minulém článku, se domnívá, že přítomnost je iluzí, kterou nám tvoří jazyk. Stejně tak poté zrelativizoval pravdu jako fluidní jazykovou entitu. Běžně bychom na otázku Co je to přítomnost? odpověděli víceméně jistě: Je to okamžik, který právě probíhá, je to nyní – tady a teď.

Představme si ale následující:

Jsme na neurčitém místě a pozorujeme okolí. V tom nás něco štípne do ruky.

Moment A je štípnutí, podnět, stimul. Je-li stimul velmi silný, reagujeme reflexem, intuitivně a automaticky, například dotkneme-li se žhavého předmětu, kvapem ucukneme.

Automatický reflex je poté časový úsek B, kdy stimul prochází do mozku, mozek řekne Sakra pozor, toto nene a pošle povel zpět do ruky, aby ucukla.

Poté přichází moment C, kdy se vše dostává do vědomí. Až nyní si uvědomujeme – tedy až po několika setinách či spíše desetinách sekundy – co se vše stalo: něco nás bodlo či popálilo zde na konkrétním místě těla, na ruce atd.

Dostáváme se k závěru, moment D: jsme si již plně vědomi proběhlých dějů, něco nás štíplo či popálilo a my spíláme bolestí.

Ptám se: Kde je to nyní? Kde je to jedno teď, když toto jedno nyní je už a priori sledem událostí, obsahujíc nepopsatelné množství dějů (vzpomeňme na film výše). Film přítomnosti byl dohrán, teď už není – zbylo nám jenom to tady, dokud i je neopustíme a nepřenecháme minulosti.

Přítomnost je soubor několika dějů, z nichž tvoříme celistvý obraz. Obdobně „těžce“ s časem pracuje existencialismus, který říká, že co jsem byl včera, nejsem dnes, a co jsem dnes, nebudu zítra (vzpomeňme na rozhovor s přítelem výše). To je to jho, které okamžik vkládá na naše bedra. Naše teď není, neustále vše plyne.

Čas vlna jež se převalí
Není proč býti zoufalý

Proč jsem čas na začátku nazval citotvorným – mám za to, že obsahuje ve své podstatě cosi nesmírně pro lidskou duši senzitivního. Mohu argumentovat starými klišé, jakože člověka nejvíce dojímá to, co již není; člověk nejvíce chce to, co (již) nemůže mít apod. Za jednoho večera jsem si po zhlédnutí filmu Nebe nad Berlínem představil sebe v roli onoho starého muže, který chodí poválečným Berlínem a na holém prostranství trávy a ničeho hledá své mládí, své staré kavárny a Postupimské náměstí. Představil jsem si sebe v čase, kdy mi je přes sedmdesát let, sedím na obyčejné lavičce před domem, na níž jsem obyčejně v mládí sedával, kudy jsem obyčejně procházel, kde jsem žil svůj obyčejný život. Sedím a hledím před sebe. Starý, sešlý, bez sil a budoucnosti, která by měla váhu – tedy jako kdyby nebyla.

Zažívám nesnesitelnou lehkost bytí. A vzpomínám na vše, co jsem prožil. Vzpomínám na časový úsek, který je více jak třikrát delší, než co jsem v čase psaní tohoto textu, kdy mi je přes dvacet let, prožil. Na co budu vzpomínat? Na první lásky? Na školní léta? Na konkrétní, a obyčejné večery v oblíbené hospodě s blízkými lidmi? Na poslední věty, které jsem jednotlivým lidem řekl? Budu vzpomínat na to, co jsem neřekl a mohl – tedy na to, co se ani nestalo? Budu vzpomínat na to, jak jsem zde přesně právě na této lavičce ve dvaceti letech seděl a myslel na to, jak zde v sedmdesáti jednou budu vzpomínat na sebe sama? Ať budu vzpomínat na cokoliv, bude to nesmírně těžké (neboť nezbude nic jiného než vzpomínání, a proto prožívání nesnesitelné lehkosti bytí), dokáže-li mne tato představa již nyní ve dvaceti naprosto uzemnit až rozslzet.

Ale na takové myšlenky bych teď a tady asi neměl mít čas…

Stařeček z filmu Nebe nad Berlínem hledající minulost a zničené Postupimské náměstí

Autor: Dominik Bárt