– Hoď po mně to pero, prosím tě.
– Hoď, nebo podej?

Následuje trapný smích nebo smířlivé pokývnutí prvního na druhého doprovázené posuňkem, který mu má galantně říci něco jako No hádej, ty ajnštajne. Avšak kdo kdy nebyl této situaci vystaven, ba kdo ji někdy sám v infantilním rozpuku tvořivosti neinicioval, ruku na srdce. Je to z jeden z druhů humoru založený na obraznosti jazyka, každý člověk by této pointě porozuměl.

Od této legendy jděme k legendě druhé, která praví, že majorita veřejnosti poezii nečte, alebrž se jí i bojí, je to totiž svět tkaný básnickým jazykem – metaforami, a proto je to svět záhadný, nerozluštitelný a nepochopitelný jako Instagram Dády Patrasové. Je tvořen významy, do kterých nelze s jistotou proniknout, vždy zbude kousek místa nedourčenosti, nejistota, otázka. Jednou ovšem přišli pánové Lakoff a Johnson s publikací Metafory, kterými žijeme (1980) a řekli ne, vážení, nikoliv – Aristoteles a všichni následující se doteď mýlili – metafory (potažmo tropy obecně) nejsou pozlátkem jazyka, není to pouze inovace poezie, ba je to základní pilíř jazyka a našeho myšlení. Jak k tomu došli? – A ejhle, první základní druh metafory v jazyce – pohyb. De facto totiž nikam nešli, že. A takových je prosím pěkně plno:

Jak jsi na to přišel?
Tohle mi ušlo!
No, ano, básničky, to by ti šlo, ale učit se, to už nejde!
Slunce dávno zašlo.
Zvíře pošlo hladem.

Všichni a všechno furt někam chodí. A málokdy to vlastně někam donde, protože toho se střežíme jak čert kříže. Jakmile to totiž dojde, tak je to tzv. velký špatný:

Šetři tím vínem, jinak brzy dojde!
No jo, to mi vůbec nedošlo!

V podstatě mi jde jen o to, abyste se odteď vždy pozastavili, když užijete jakýkoliv tvar slovesa jít. A možná se vám taky už někdy stalo, že jste jít chtěli, ale silně jste klopýtli: Co totiž s běžnými dotazy typu Jak to jde? Kdy přijdeš? Tak jdeme?, je-li adresátem invalida? A co s běžnými frázemi Já ti to říkal, tak vidíš! No počkej, ty ještě uvidíš!, je-li adresátem nevidomý? Jazyk holt není zcela logicky uspořádaný aparát a na všechny docela nemyslí.

Druhým metaforickým konceptem je spor: argumentace a jakákoliv interakce je válka. Tady to ukazuje na naši humanitu a vyspělost, pořád bychom se rvali jak malí Jardové (Válka je mír!):

Já klidně hovořil, a on se do mě najednou pustil.
Je třeba při projevu zvolit pádnou strategii.
Neodporuj mi furt!

Hned nato dojde na lámání chleba, pokud je ještě dostatečně měkký, a přijde (pořád to jde) otázka času (marno argumentovat jeho relativitou!), který je navinut na lidskou všeprostupující představu důležitosti peněz: Je třeba mít ho neustále co nejvíce, a jakmile nám dojde, že začíná docházet (nemá to konce), je to pohroma:

Bylo to plýtvání časem.
Nechceš můj ajfoun? Pořídím si tlačítkový telefon, ušetřím tak spoustu volného času.
Ty jeho kecy mě stály celou hodinu.

Zde další metafora, oblíbená dr. Tyršem: metafora posturální dalo by se říci, zkrátka postoj, stání. Přičemž nikdo neřekne, že se třeba něco posadilo, furt to jen stojí nebo nestojí zato, ať je to řeč, čas nebo údy v intimním životě třicetiletého manželství. Jediné, co sedí, je prdel na hrnci a facka na ksichtě.

Člověk je od přírody duchem tvořivým, má potřebu produkovat, naplňovat něco, a když není coby, myšlenky a slova se stávají samotnými nádobami a předměty k naplnění:

Počkej, přemýšlím, je těžké vložit ty myšlenky do slov, nechci, ať to jsou jen prázdná slova.
Cos to řekl, probůh, ta věta neobsahuje žádný význam.

Co se týče orientace v prostoru, zakotvili jsme ve vodách Hérakleitových, tj. v kategorizování jsoucen dvěma póly, přičemž povšechně je ten jeden pozitivní a druhý negativní, o tom už se obdobně rozpovídal Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí:

Nemáš to lehké, je to těžký úkol.
Teď jsi u mě klesl!
Vysoko míříš.
Hodně budeš někde (zde mluvčí ani prostor nepotřeboval zkonkretizovat, úžasná inovace, považte).
Jde to s ním z kopce dolů!

A to má mluvčí pravdu, v neděli jsem byl na melancholické procházce krajem a vždy je cesta dolů těžší a bolestivější než ta nahoru. Obecně je v jazyce nahoře vyjádřením pro pozitiva (štěstí, vědomost, síla) a dole pro negativa (smutek, nevědomost, slabost, ztráta):

To mne úplně povzneslo. / Cítím se sklesle.
Vstal brzo ráno. / Upadl do deprese a spánku.
Je ve vrcholné formě. / Byl pod vlivem drog.
Měla nad ním úplnou nadvládu. / Je pod mou kontrolou.
Je to vznešený člověk. / Je to básník.

Když jsme u těch prostor, máme v češtině následující galantní defilé slov: pravda, pravit, doprava, opravit, právo, pravý, vpravo a spoustu dalších derivátů, jimiž bychom pokryli následující stranu. Občas zapomínáme původní, pravý význam a původ slov, celá tato estráda s kořenem prav je totiž rovněž metaforicky utvořena, a to skrz významovou dichotomii pravý–levý. Pravé jest to, co jest správné – a levé jest tedy to, co je liché (ještě čísla do toho tahají, hrome). Původní význam slova pravý je vlastně dopředu, přímo, tedy v mravním smyslu správným směrem, spravedlivě a zároveň jinak než vlevo, což je tedy nesprávný směr. A protože většina lidí používá k hlavním činnostem pravou ruku, tuto stranu konstituovali mluvčí jazyka jako tu správnou. Odtud z přídavného jména pravý podstatné jméno pravda, dále sloveso pravit, tedy mluviti pravdu, dělat, co je pravé – a pak dále do neskončených říší derivačních procesů, z níž vylovme ještě např. arcizajímavé právo: To je de facto ustrnulý jmenný tvar přídavného jména pravý ve středním rodě. Pro ilustraci vyjmenuji celé trojrodí: původně on byl práv, ona byla práva, ono bylo právo. Je to zkrátka ten stejný tvar, jako je třeba ještě dnes užívané je zdráv, zdráva, zdrávo.

(„Někdy se můžete o pravdu taky trochu spálit. Se s tím smiř.“ – Jan Hus, 1415 (meta fór)

Metafora je krásná věc, ty nejvýstižnější hřejí u srdce. Lidský mozek má přespříliš myšlenek na to, abychom je všechny dokázali vyjádřit slovy, proto je třeba významy natahovat a překračovat jejich hranice, spojovat z různých úhlů – proto ty metafory potřebujeme, abychom se mohli vyjádřit plněji, silněji. Pravda je taky celkem hezká věc, že – a tu se nabízí poslední otázka, kterou se vrátíme hezky na začátek: Co ta pravda, o níž jsem se rozhovořil čistě z jazykového hlediska, a metafora? Jak to spolu mají tyto dvě grácie? Můžeme to vzít z toho nejvíce radikálního směru, s radostí dítěte to rozbít jako domeček z karet – v tomto případě samozřejmě půjdeme na jistotu k Derridovi. Derrida vidí nejen pozoruhodný rozpor v tomto vztahu, ale i v pravdě samotné. Pravda je neměnná skutečnost, její schopnost je odkrývání fysis (pevné struktury, podstaty) pomocí mimesis (napodobení, znázornění něčeho jiným). Metafora nás svou mnohovýznamovostí sama o sobě automaticky nabádá, ať ji nebereme doslova – tedy opačně než u pravdy, která má být výrokově jednoznačná. Účinek metafory je založen na vágnosti, na lži – ale zase kolikrát člověk nejsilnější niterné prozření, přiblížení se pravdě a podstatě věcí, pocitů a jevů pocítí právě při střetu s metaforou, při četbě básně, při percepci obrazu a podobně, že… S vulgárními materialisty tedy zvolávám: Do hajzlu co s tím?!

Metafora se na pravdě dle Derridy jen podílí, ale pouze jako lékař toho pravdě cizího, nemocného sémantického bujení, navíc s největší pravděpodobností je již sám nakažený. Derrida praví (hmm, skutečně praví?), že pravda a přesná řeč musí být jednoznačná, což je od Aristotela podstatou filosofie. Metafora se na pravdě a poznání sice s mírou může podílet, může přinutit k uvědomění, popostrčit, ale nikdy nás nedovede k jasnému konci, nikdy s ní nespočineme pevně na zemi, jen možná v lepších botách a s libějším zátiším. A samotný jazyk, nejpevnější domov metafory, je Derridovi i domovem bytí pro člověka. Tvoří naši přítomnost, respektive iluzi přítomnosti. Je-li pravda jazykovou entitou – není také iluzí? Není její podstata stejně hravá a fluidní, jako je podstata jazyka? Neustále fixuje přítomnost, která ale po vyřknutí přítomností už dávno není. Víme vše – tedy nevíme nic.

(D e r r i d a)

Nuž, pohleďme nahoru – je nejvyšší čas. Kolem horké kaše se nesmí chodit příliš dlouho, jinak vystydne.

Autor: Dominik Bárt