Netflixovská sonda do hlubin závislosti

Nový netflixovský snímek slavného dokumentaristy Stanleyho Nelsona ukazuje, jak tzv. epidemie cracku podpořená médii a vládou ublížila afroamerické komunitě. Z mnoha různých úhlů pohledu prozkoumává složitou tématiku, ale na stopáži necelé hodiny a půl nezvládá tak komplexní téma pokrýt skutečně do hloubky. Přesto je dobrou vstupní branou k otevření diskuze nejen o této konkrétní droze a historii Spojených států, ale také o současném dění.  

Při projíždění nabídky aktuálních filmů může nejednoho uživatele Netflixu zaujmout ne příliš dlouhý dokument nazvaný poněkud senzachtivě Crack: Kokain, korupce a konspirace. Drogová tématika je atraktivní nejenom v zahraničí, ale i u nás, kde se jí věnuje např. dokumentaristka Helena Třeštíková – ve svých časosběrných filmech jako byla Katka, René či Mallory. Podobné snímky jsou často osočované z toho, že jsou tzv. „poverty-porn“, tedy ve volném překladu jakýmsi pornem chudoby, u kterých se mohou lidé ze střední třídy kochat hrůzami života lidí méně šťastných, než jsou oni sami. A plácat se po rameni, že jejich životní rozhodnutí byla lepší. Nebo měli prostě jednodušší start. Třeštíkové nicméně nejde upřít snaha zachytit tyto osudy autenticky a nezasahovat do nich pro větší dramatický oblouk či vlastní pocit dobrosrdečnosti.

Netflixovský dokument o cracku otevírá důležité otázky, ale ne všechny je schopný odpovědět.

Ostatně podobné nálepky dostávají celosvětově také reality shows, u kterých je manipulace a zásah střihače pro zábavnější podívanou mnohem zřejmější. U nás je v čele jednoznačně Výměna manželek, která má teoreticky zajímavý námět vedoucí k představě, že se participantům dostane jakéhosi vnitřního obohacení a lepšího pochopení jejich partnerských problémů. V reálu jde ale především o velkolepou senzaci, kdy se diváci mohou smát a kroutit hlavami nad mnohem horšími vztahy, než jaké mají doma oni sami. Ty u nás často souvisí s problémy jako jsou alkoholismus, gamblerství či zadlužení. Aktuální americký Crack jde jinou cestou, a přestože obsahuje mnoho autentických výpovědí bývalých uživatelů této drogy, snaží se ve svém dokumentárním pátrání najít celospolečenský a politický kontext pro jeho masivní užívání v 80. a 90. letech minulého století.

Odhalit skryté příčiny

Stanley Nelson je dnes už zavedenou osobností současného amerického dokumentu a krom toho, že je držitelem prestižního MacArthurova stipendia, získal také třikrát cenu Emmy za svůj přínos televizním obrazovkám.  Mezi jeho hlavní témata patří afroamerická komunita a její útlak ve Spojených státech, ale také její bohatá kultura a sounáležitost. Natočil snímek o prvních afroamerických milionářích nebo o aktivistovi za občanská práva Marcusi Garveym. Krom toho je také autorem dokumentu o dnes již proslulé sektě Chrám lidu, která je známá díky masakru v tzv. Jonestownu – samozvaném městě založeném vůdcem sekty Jimem Jonesem. Ten přesvědčil přes devět set jejích členů, aby si vzali život ze strachu z blížícího se vojenského zásahu.  Nelson je tak osvědčený a uznávaný tvůrce, který byl ideální volbou pro tak komplexní téma, jakým je rozšíření cracku v 80. a 90. letech v USA, trvající vlastně dodnes.

Zpočátku se zdá, že tak činí bezchybně. Podobně jako mnoho jiných dokumentů od Netflixu se může Crack pyšnit dynamickým tempem, rychlými a zábavnými střihy, stejně tak variabilitou tzv. mluvících hlav od profesorů historie přes novináře a bývalé uživatele drogy až po tehdejší dealery.

Navíc disponuje vysokým rozpočtem, který si velká streamovací platforma může dovolit, a tak v podkresu slyšíme slavné popové a rapové skladby té doby, které jinak složitým faktům dodávají na zábavnosti. Rozdělení do osmi kapitol pak pomáhá divácké důvěře, že sledujeme něco skutečně strukturálně promyšleného, co nám v jednotlivých pasážích odhalí příčiny, důsledky a nezbytný kontext pro pochopení oné tzv. crackové epidemie, která v USA v minulém století nastala. A ono tomu tak skutečně je. V základních reáliích se i divák doposud nepolíbený tímto tématem začne velmi rychle orientovat, a pokud se Cracku nedá něco vytknout, je to přístupnost pro kohokoliv, kdo by měl zájem pochopit, jak se droga rozšířila a proč byla tak populární. V tomto ohledu se proto dá doporučit komukoliv, kdo se v této oblasti chce vzdělat. Úspěšně ukazuje, jak závislost vzniká, ale také odhaluje skryté příčiny toho, proč k ní vůbec v konkrétních oblastech docházelo.

Kokain chudých a nepochopení těch nahoře

Film už od začátku poutavě ukazuje, jak velkou roli v popularitě cracku sehrál kokain a především jeho pop-kulturní vyobrazení. Nechvalně známý bílý prášek byl na televizních obrazovkách a filmových plátnech drogou bohatých, a tudíž něčím žádoucím v rámci „amerického snu“. Několik pamětníků té doby zmiňuje vliv filmů, jako byl Scarface (česky Zjizvená tvář), kde se užívání kokainu zdálo jako luxus, který neodmyslitelně patří k životnímu stylu úspěšných a mocných lidí. Takové zboží bylo v chudinských čtvrtích nemožné k sehnání, a právě od toho tu byl později crack, který je na volné bází kokainu, ale je cenově dostupný a dá se kouřit z jakékoliv dýmky či plastu.

Tonyho Montanu snad netřeba ani představovat (Scarface, 1983)

A je také mnohem návykovější. Ve čtvrtích, kde už tak byla vysoká nezaměstnanost, z toho plynoucí kriminalita a všeobecný pocit zoufalství, se tak stal naprostou senzací. Doboví svědci popisují, jak na ulici často stála před dealery kolona aut, v níž lidé netrpělivě čekali, až si budou moct koupit svoji dávku. Nelson ale tzv. narkomany neukazuje na rozdíl od tehdy úřadujícího Reagana jako čiré zlo, které si svůj osud vybralo, ale jako obyčejné lidi s jejich sny, přáními a následnými zklamáními, které je k droze dovedly. Nejsou pro něj pouhá statistika, ale reálné osoby, které měly své socioekonomické důvody.

Když se mluví o cracku, není možné nezmínit také další témata, která se na něj pojí – rasová a ekonomická nerovnost, osobní a politická odpovědnost za závislost, vládní protidrogová kampaň nezohledňující sociální podmínky, občanská válka ve Střední Americe, zaměření na Afroameričany při rutinních kontrolách či naopak policejní korupce. Všechna tato témata se snaží Nelson ve svém dokumentu zohlednit. A přestože je tato snaha upřímná a minimálně z půlky se daří, zároveň díky krátké stopáží sklouzává k tomu, co sám kritizuje – tedy k senzacechtivosti. Ke scénám, kde dítě křičí, že nechce, aby jeho matku odvedla policie. K lehce naťuknutým otázkám, jako je účast CIA na dovozu kokainu v 80. letech, či ke stereotypizaci afroamerických žen jako hysterických a neschopných starat se o své dítě, což se tu sice kritizuje, ale stejně tak se to reprodukuje v dobových záznamech bez kontextu. Důležité jsou tu pak sekvence, kdy se ukazuje kampaň Nancy Reaganové, která jednoduchým heslem „Prostě řekni ne!“ chce ze své privilegované pozice pomáhat lidem postiženým závislostí, ale neumí si ani zdaleka představit, jak její mechanismy fungují, a tak banálně opakuje, že se přece stačí rozhodnout jinak.

Jakkoli mohly být úmysly americké první dámy Nancy Reaganové čisté,
její apel selhával na absolutním nepochopení této problematiky a lidí, ke kterým promlouvala

Chtělo by to více času…

V nejděsivějších momentech dokumentu se dokonce mluví o tom, jak dealeři sexuálně zneužívali drogově závislé ženy, aby jim výměnou za vynucený pohlavní styk dali byť jen jedinou dávku. O všem se v krátkých sekvencích mluví, ale málokdy se jde skutečně do hloubky problému, kde bychom mohli pochopit, jak se s tím dané ženy vyrovnávaly a zda se s touto dnes již odhalenou skutečností bude něco dělat. Natolik složitá a citlivá situace si přece zaslouží víc než deset minut rychlých zpovědí a ilustračních záběrů.

Přestože jsou to hrůzné situace i výpovědi, mají spíše tendenci prvoplánově šokovat, než že by divákovi lépe osvětlily tuto problematiku. Chybí více čas, protože hodina a půl nedokáže skutečně postihnout všechna nastolená témata. To samé platí o silných faktech, která jsou v průběhu filmu řečena – tedy že dvě třetiny narkomanů závislých na cracku byli běloši, ale do vězení šli vždy z většiny Afroameričané. Jsou to přesvědčivé a zásadní informace, ale potřebovaly by svůj čas a důkladnější zkoumání, které tu kvůli délce filmu nemá možnost zaznít.

Oceňovaný režisér Stanley Nelson

Reaganova válka proti drogám ostatně legislativně změnila zákon, díky kterému jste šli do vězení za držení jednoho gramu cracku na stejnou dobu, jako za držení sto gramů kokainu. Některé děsivé výpovědi dealerů říkají, že policisté při nalezení deseti gramů cracku u jednoho dealera a nalezení ničeho u druhého jednoduše rozdělili dávku nadvakrát, aby šli za mříže oba. Díky této legislativě se z 300 000 vězňů napočítaných v roce 1980 číslo v průběhu dekády zvýšilo na 2 000 000. To vše by si zasloužilo stopáž minimálně pětidílné minisérie. Zde to zazní jako krátká informace, kterou si má divák nejspíš dohledat a pochopit sám, ale u opravdu ambiciózního dokumentu by to přeci jen mělo být podáno jinak. To vše je možná daní za určitou přístupnost, která je u podobně populárně-naučných pořadů důležitá. Přesto si myslím, že právě u takové problematiky by to chtělo víc než ji jen nahlodávat čistě z povrchu.

Obstojný vhled do problematiky

Navzdory vší kritice si jsem i tak jistý, že Crack je pro českého diváka poučným dokumentem, který otevře pro nás možná neznámý kontext tohoto složitého tématu. Od hodnotících na československé filmové databázi sice dál vidíme popíračství a údajnou zaujatost, ale přesto si myslím, že podobné dokumenty mohou ukázat nejen historii, ale i současné dění v USA v širším měřítku. A pro ty, které to opravdu zaujme, naštěstí dnes existuje řada míst, kde se dovzdělat. Crack tak sice nezodpoví všechny složité otázky, které si stanoví, ale minimálně je otevře a třeba udělá do budoucna místo pro komplexnější filmovou studii.

Autor: Jan Jindřich Karásek

×
×

Cart